Studenti v Istanbulu protestují proti zatčení Imamoglua (zdroj: Reddit

Milí čtenáři, vím, že jsem se dlouho neozval. Jak to osud chtěl, tak zrovna v momentě, kdy se západní civilizace pohupuje v základech, jsem přibit ke konzolím hned tří programovacích jazyků, které po mně neustále křičí ERROR! ERROR!, a v těch vzácných chvílích, kdy křičet přestanou, následuje poněkud paranoidní pocit, že teď se přece muselo něco pokazit potichu. Kromě toho programování byly ještě další starosti; ale nezapomněl jsem na vás a v nejbližších týdnech se pokusím psát o něco častěji.

Za dnešní zajímavé téma považuji to, co se právě děje v Turecku. Krásně to vystihuje španělský výraz autogolpe čili „samo-puč“: situace, kdy někdo, kdo už u moci je, použije mocenské mechanismy státu k tomu, aby se u ní zacementoval. V tomto případě jde samozřejmě o prezidenta Erdoğana, který je u moci od roku 2003.

Erdoğanovým problémem je (byl?) charismatický starosta Istanbulu Ekrem İmamoğlu, kterého si opoziční strana CHP – ta, kterou před sto lety založil sám Atatürk – chtěla o víkendu jmenovat coby kandidáta na prezidentský úřad. Na rozdíl od předešlého lídra CHP Kemala Kiliçdaroglua, který prohrál každé volby, kterých se účastnil, má İmamoğlu dost velkou podporu voličů k tomu, aby mohl Erdoğana opravdu porazit. V posledních měsících má CHP nad AKP převážně náskok, i když nikoliv masivní.

Vývoj preferencí v Turecku, zdroj: Wikipedia

Turecko má solidní systém sčítání hlasů po volbách, který víceméně znemožňuje „nacpat urny hromadou lístků“, takže chcete-li opravdu ovlivnit volby, musíte tak učinit už předem – ovlivněním toho, kdo vůbec může kandidovat. A Erdoğan se İmamoğluovi snažil zkomplikovat kandidaturu už několikrát, například naprosto operetním obviněním z „urážky volební komise“, které nicméně mělo zcela neoperetní „zuby“. Letošní novinkou byla další kreativní akce – snaha odebrat İmamoğluovi jeho univerzitní diplom. Turecký prezident totiž musí být vysokoškolák (taková nevinná podmínka, že?). Včera mu jej také jeho alma mater odebrala, a to údajně způsobem, který nekoresponduje se zákonem.

Dnešek ovšem přinesl větší překvapení – na desítky politiků CHP včetně İmamoğlua vpadla policie a pozatýkala je kvůli „korupci“ a „terorismu“. Zadržených je snad více než sto; opozice mimo jiné vládne ve všech velkých tureckých městech, takže zelené antony musely být plné.

Člověk si až klade otázku, proč vůbec bylo potřeba celé té šaškárny s odebíráním diplomu, když se zároveň chystalo velké zatýkání. Ale Erdoğan holt takové věci nedělá polovičatě a tentokrát si nejspíš chce likvidaci rivala pojistit ze všech možných stran a směrů.

No, to je radost! Zrovna to Turecko je z našeho hlediska čím dál důležitější stát. Před padesáti lety by se dalo ignorovat, dnes už ne – příliš velká síla fyzická, diplomatická (vztahy v Africe a arabských zemích), navíc nácestná země pro migraci, která má možnosti „zavřít stavidla“ nebo je naopak zvednout.

S İmamoğluem, což je víceméně normální politik evropského typu, by se dalo vycházet. Takto to ovšem vypadá, že Erdoğana opravdu vyžene z jeho megapaláce až kmotřička smrt; tu jedinou nemůže zavřít, ani jí sebrat diplom. Ono to tedy tak vypadalo už i předtím, takže totální překvapení to není, ale toto je i na tamní poměry velmi nesubtilní akce. Člověk by ji čekal spíš v Pákistánu nebo v Kongu.

Stojí za to si zameditovat nad tím, jak důležitou součástí demokracie je možnost kandidovat. Každou chvíli slyším nějaké fantazie na téma „zakážeme trestně stíhaným jít do voleb“, aniž by si ten dotyčný uvědomoval, že tím začne vznikat systémová motivace tu opozici stíhat za cokoliv, včetně zcela vybájených skutkových podstat. A, jak vidno, i zdánlivě neutrální ustanovení o tom, že prezident musí být vysokoškolák, se dá pěkně zneužít.

A vůbec se mi v této souvislosti nelíbí způsob, jakým v Rumunsku odstavili toho proruského kandidáta z voleb, ačkoliv toho člověka samotného považuji za nebezpečného hlupáka. Protože tím vzniká precedent, který se bude využívat i v jiných kontextech a proti jiným lidem, a to přímo vevnitř EU.

Takový Orbán je v dost podobné situaci jako Erdoğan v Turecku. Dříve vládce jednoznačných majorit, přizpůsobil si ústavu ke svému obrazu, dnes je ale ohrožován popularitou opozice, a to mimo jiné kvůli chabému stavu domácího hospodářství; odmyslíme-li si nějaké ty mešity, je to situace skoro jak přes kopírák. (Mimochodem: Maďarsko je jediným evropským pozorovatelem v Organizaci turkických národů…)

Pokud se rozhodne toho svého ústředního oponenta – Petera Magyara – odstavit z voleb na základě nějaké podobné pofiderní kličky, bude teď moci říci, že dělá jenom to samé, co udělali Rumuni hned vedle. Není ta ochrana demokracie před ní samotnou, nu, skvělá věc?

Hudební epilog

Zapomenuté příběhy 7
Čtenář dostává do ruky už sedmý svazek Zapomenutých příběhů. Kdo četl aspoň některý z předchozích, má o této knize představu. Navštíví spolu s autorem různá místa v prostoru a čase, místa, kdy se v určitou dobu odehrávalo cosi, co už dnes není v centru pozornosti, avšak ve své době to budilo zájem a emoce. Někdy jde o drobnosti, dokonce až kuriozity, často ale to jsou historické události. Navštěvujeme místa na různých místech zeměkoule a nahlížíme do dějů v rozličných obdobích historie. Ať se příběh udál kdekoli a kdekoli, vždycky narazíme na souvislosti.
Bližší info a objednávky zde.

Všechny knihy autora ve zvýhodněném balíčku můžete koupit Zde