Mrtví, zranění, uvěznění. V čínské Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang na západě Číny takový výsledek protestů není ničím novým. Podobně jako v Tibetu i v Sin-ťiangu existuje silné protičínské hnutí. Nepokoje v Sin-ťiangu, které propukly minulý týden, se na rozdíl od těch předešlých nepodařilo Pekingu před světem ututlat. Stejně jako ty dřívější protesty dostaly nálepku separatistického hnutí několika stovek výtržníků.
Oficiální média přiznávají, že v Sin-ťiang došlo k nepokojům, při kterých zemřelo minimálně 156 lidí a více než tisícovka dalších byla zraněna. „Všechny národnosti v Sin-ťiangu ocení větší ostražitost a přísnější dodržování bezpečnosti, aby byl ochráněn mírový život,“ píší čínské deníky. Peking svaluje vinu za nepokoje na World Uygur Congress (Světový ujgurský kongres). Ten podněcování protestů odmítá a označuje je za pokojné demonstrace. „Čínské úřady by měly uznat, že protesty začaly po nezákonných rvačkách na jihu Číny a zabití dvou Ujgurů před dvěma týdny,“ zní prohlášení kongresu. Poukazuje tak na nedávné události v jedné jihočínské továrně na hračky, kde byli zabiti dva Ujguři, protože se rozšířila fáma, že znásilnili dvě ženy chanské národnosti. Chanové tvoří bezmála 92 procent obyvatel Číny.
Bohaty Sin-ťiang
Sin-ťiang, region bohatý na ropu, zemní plyn a další nerostné suroviny, je nejvýbušnější částí Číny, přestože svět spojuje nepokoje hlavně s Tibetem. I když se o většině protestů zahraničí vůbec nedozví, nějaké zprávy o dřívějších protestech se přeci jen ven dostaly. V roce 1990 došlo k několik útokům na mešity a státní instituce, zemřelo osm lidí. O dva roky později zemřeli tři lidé při nepokojích během Svátků jara, což je největší oslava Chanů. V roce 1997 vyšlo do ulic tisíc Ujgurů. Doposud není jasné, kolik lidí tehdy zahynulo. O pět let později zemřelo pět lidí při bombovém útoku na vlak. Loni, pouhé čtyři dny před začátkem olympijských her, zaútočili Ujguři na policejní stanice v Sin-ťiangu a zabili šestnáct policistů.
Ujguři, kteří se hlásí k sunnitskému islámu, poukazují na to, že se cítí jako druhořadí občané. Čínská ústava sice zaručuje etnickým menšinám stejná práva a určitý stupeň autonomie, Ujguři ale tvrdí, že jsou často majoritní společností diskriminováni. Jsou nejpočetnějším etnikem v Sin-ťiangu, je jich asi 45 procent z devatenáctimilionové populace v oblasti, přistěhovalecká politika Pekingu ale podporuje příliv Chanů do západočínské provincie. Již nyní tvoří čtyřicet procent obyvatelstva. Chanové ovlivněni vládní propagandou se domnívají, že islám je kořenem sociálních problémů v Sin-ťiangu. „Ujguři jsou líní,” citoval kašgarského podnikatele International Herald Tribune. „A je to tak kvůli náboženství. Tráví tolik času motlitbami. Za co se stále modlí?”
Přes území Sin-ťiangu vedla kdysi Hedvábná stezka. Region, původně Východní Turkestán, obsadili komunisté v roce 1949. Ani po šedesáti letech se Pekingu nepodařilo potlačit protičínské nálady. Za jedny z největších nepřátel považuje komunistické vedení členy Výboru pro Východní Turkestán se sídlem v kazašském Almaty. Je to organizace, která metodami boje připomíná palestinský Hamas. Policejní akce Tvrdý úder, která trvá od roku 1996, ale umožnila pod záminkou protiteroristického boje stíhat prakticky každého Ujgura. Za islámský extremismus jsou považovány projevy víry, v některých oblastech či pro některé věkové kategorie i pouhá návštěva mešity nebo dodržování ramadánu.
Další radikalizace
Peking veškeré projevy odporu považuje za snahu ujgurských separatistických skupin vytvořit nezávislý muslimský stát. Humanitární organizace ale tvrdí, že tvrdé potlačování jakéhokoli nesouhlasu radikalizuje další Ujgury. Na začátku války s terorismem, krátce po útocích v roce 2001, zařadili Američané po nátlaku Pekingu islámské hnutí Východního Turkestánu na seznam teroristických organizací. Několik Ujgurů bylo zajato v Afghánistánu a skončilo na Guantánamu.
Týdeník EURO 28/2009