4.7.2022 | Svátek má Prokop


ČÍNA: V Říši průmyslového středu 1

20.9.2012

Marko Pólo se chystá na západ

Nynější cestu do Číny jsem mimo jiné bral jako vítanou příležitost odpočinout si alespoň na chvíli od popisování nelichotivého stavu postfukušimského Japonska či jeho třenic se sousedy. Často jsem záviděl krajanům - objevitelům japonské přírody a kultury, kteří do Japonska zavítali poprvé, aby poté užasli nad krásou množství buddhistických kostelů (citováno z blogu), o kterou se posléze podělili se svými čtenáři. Jde o závist člověka, který tu krásu kolem sebe vnímá po dvacetiletém pobytu uprostřed ní jako samozřejmost, takže daleko větší vzrušení v této cizokrajné zemi mu poskytuje třeba neúroda rýže, která ho postaví do fronty na toto bílé sypké zlato, a dá mu tak možnost zavzpomínat na vlastní frontové mládí. Očekávaný čínský zážitek pak pro mě měl být o to zajímavější, že se v geografickém slova smyslu jednalo o cestu na (jiho)západ.

Příležitost poprvé navštívit Čínu se urodila během mé letní návštěvy rodné Kotliny. Jistá finská firma, zabývající se online inzercí prodeje těžké techniky, totiž hledala japonského zástupce. No a obdobná funkce pro české a slovenské teritorium přináleží mému bratránkovi, který mě s tím, co práce obnáší, obeznámil nad pivem. Asijská cetrála firmy sídlí ve městě Xiamen, které se geograficky jeví jako ideální místo pro start či naopak přistávání raket typu země-země v případném čínsko-tchaj-wanském konfliktu. Přesto, že poslední výraz předchozí věty se skládá ze tří slov, jednalo by se o konflikt pouhých dvou zemí - vina za ten druhý spojovník, stejně jako za to ošklivé "ch" ve druhém slově, plně padá na hlavu ÚJČ ČAV. Polehčující okolností, která brání případnému konfliktu, je skutečnost, že se jedná jednu z prvních volných ekonomických zón, vytyčovaných pekingskou vládou ve snaze vrátit do země, tvrdě postižené Maovými úspěchy sociálního inženýrství, aspoň trochu toho starého dobrého kapitalismu, ovšem pod marxistickým dozorem.

Na první problém jsem narazil, když jsem se na stránkách japonského agenta, prostřednictvím kterého letenky už dlouhá léta objednávám, snažil najít název cílové destinace. Ať jsem názvy na seznamu všech čínských měst přežvykoval odshora dolů či zdola nahoru, na žádné jméno, jehož akustika by se byť jen vzdáleně podobala slovům Xiamen či Šamen, jsem nenarazil. Zkusil jsem tedy v seznamu čínských destinací hledat podle sinojaponských znaků (česky: rozsypaného čaje) a úspěch se dostavil. Japonci totiž, aby mě zmátli, oněm znakům přiřadili jméno pocházející ze slovníku francouzských kolonialistů; to se čte ale kapánek jinak - Amoi. V duchu jsem zaplesal, že na tom s historicky podbarveným dualismem Zlín - Gottwaldov nejsme sami.

Se švédským šéfem asijského zastoupení jsme se dohodli na termínu mého přibytí, u agenta jsem objednal příslušnou sadu letenek, které za dva dny dorazily. Snadnost pořízení letenek ve mně zasela sémě nedůvěry, protože v jednom z Murphyho pravidel se říká, že pokud jde všechno moc snadno, určitě došlo k přehlédnutí něčeho podstatného. V mém případě byla přehlédnuta vízová povinnost, která je na naše bedra na rozdíl od beder japonských vložena. Rozum mi dlouho nechtěl brát, jak je možné, že příslušníkovi národa, na který se Číňané dívají jako na kolonizátory, uzurpátory a vůbec okupanty, stačí ke vstupu platný pas, kdežto našinec - občan státu, jehož představitelé si před nějakým půl stoletím uštědřovali s představiteli hostitelského státu trojité mlaskavé pozdravy doprovázené vášnivým obětím - musí absolvovat nepříjemnou vízovou proceduru.

V zájmu vidiny rozšíření svého byznysu jsem se s tímto zlem smířil, z webových stránek tokijské ambasády ČLR stáhl příslušné formuláře a po jejich vyplnění jsem se s nimi vydal na zastupitelský úřad. Budova čínské ambasády a tokijského konzulátu se nachází poblíž Roppongi - zábavní čtvrti, kde nočním hrátkám s hostitutkami, které úspěšně předstírají domorodost, přestože pocházejí ze všech konců Východní Asie, holdují především tokijští cizinci. Cestu k zastupitelství mi hned u východu z metra ochotně ukázala první, nepřehlédnutelná směrovka. Byla ovšem zároveň poslední. Zeptal jsem se tedy na cestu kolemstojícího policisty. Placatá čepice bodla ukazováčkem směrem k cíli ještě dříve, než jsem ze sebe stačil otázku dovymáčknout. Ukazováček mě asi po třiceti metrech dovedl k jeho kolegovi, přičemž opodál už se rýsovala další modrá uniforma. Poté jsem svůj pochod řídil bez dalších otázek pomocí následujících placatých čepic, které mě spolehlivě dovedly až ke vchodu do ambasády. Jako správný Čech jsem prostě ze zvýšeného výskytu policejních úředníků, jakožto postranního efektu obnovivšího se čínsko-japonského územního sporu, dokázal vytěžit maximum.

CN_embassy

Vystoupal jsem po schodech až do patra s kýženou přepážkou. Nepřístupně se tvářící úřednici za ní stojící jsem se vstřícným úsměvem na líci předal veškeré dokumenty. Baba na ně ani nekoukla a sovětsky mrazivou, lámanou japonštinou mi oznámila, že jednotlivcům se turistická víza podle nových směrnic nevystavují. Já na to, že jsem se o ničem takovém na webových stránkách ambasády nedočetl. Soudružka pokrčila rameny, moudře konstatovala, že "si to tam asi ještě nedali", a od té chvíle jsem pro ni přestal existovat. Z přísně střežené ambasádní budovy jsem tedy odkráčel jsem s nepořízenou.

V zoufalé snaze odvrátit propadnutí draze nabytých letenek jsem se pokusil se vízový průšvih hodit na hrb své japonské cestovní agentuře. Radost ze mě neměli, dokonce jsem musel podepsat jakousi bumážku, podle které za případný neúspěch, čili nevystavení víza, agentura vinu neponese. Profesionální a milé jednání cestovních agentů a hlavně agentek na mě působilo pod předchozí ropponžské zkušenosti tak, že bych snad podepsal i vázací akt s místní tajnou policií. Vízum však bylo vyřízeno do čtyř dnů a vlepené v cestovním pasu dorazilo i bez dalšího podpisu.

Převzato z osobních stránek autora