Slavnostním ceremoniálem odstartovaly v čínském Pekingu jedny z nejkontroverznějších olympijských her v historii, jež si v posledních týdnech vydobyly přepestré portfolio přívlastků.

Například čeští senátoři je přirovnali k olympiádě z roku 1936 konané v Hitlerově třetí říši. V tomto případě jde ovšem pouze o další nonsens z inkubátoru horní poloviny parlamentu, která žije zcela odtržena od reality a podobná prohlášení vytrvale produkuje především ve snaze na sebe upozornit a vyvolat zdání své extrémní důležitosti.

Český olympijský výbor se pro změnu řídí osvědčenou taktikou: poznej svého nepřítele! Proto odcestovala (či ještě odcestuje) do čínského hlavního města nejpočetnější česká výprava v historii zimních olympiád čítající 113 sportovců (číslo se ještě může měnit v závislosti na případné nákaze koronavirem) plus početná skupina trenérů, masérů, lékařů, servismanů či kustodů. Ti všichni jedou do Číny především proto, aby odhalili její slabiny.

Jedou i Američané. Kdyby tomu tak nebylo, obávám se, že bychom v duchu nezměrné loajality a politické korektnosti zůstali doma též a ještě mnohokrát by zazněla moudra o zrůdné nacistické olympiádě jako vystřižené z doby Adolfa Hitlera. Ten sice komunismus z duše nenáviděl, ale s tímto nepatrným detailem by se Senát jistě nějak nápaditě popasoval. Jaké štěstí, že před podobné dilema postaveni nejsme.

Tyto olympijské hry se každopádně zapíší do dějin počtem takzvaných diplomatických, to jest politických bojkotů. Česko je jednou ze zemí, která po vzoru USA, Velké Británie, Austrálie a mnohých dalších k tomuto kroku přistoupila. Nebýt říjnových parlamentních voleb a také chatrného zdravotního stavu prezidenta Miloše Zemana, dlouhodobě známého svou proruskou a pročínskou zahraniční politikou, stáli bychom dnes možná po boku Polska (mimochodem klíčového spojence USA) či Ruska – tedy zemí, které do Číny bez okolků vyslaly své vrcholné představitele.

Upřímně řečeno, už pouhá představa, že se dá politickými bojkoty efektivně bojovat proti porušování lidských práv, působí už na první pohled natolik stupidně, že pouze usvědčuje moralizující Západ z pokryteckého alibismu infinitivní brizance.

Západní politici se svým formálním gestem diplomatického bojkotu sami připravili o možnost vést při příležitosti ZOH s čínskou stranou smysluplný, věcný a třeba i úspěšný dialog. O Ujgurech, o Tibeťanech o tom, jak tamní režim nakládá s politickými odpůrci atd. Pod drobnohledem světové veřejnosti by byla Čína nepochybně více nakloněna vstřícnější oboustranné komunikaci i určitým ústupkům.

Bohužel, tuto příležitost Západ hloupě a přitom ještě pompézně promarnil a nyní ji může využít leda ruský prezident Vladimir Putin nebo jeho polský protějšek Andrzej Duda. Mám nicméně vážné obavy, že ti se s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem ani s dalšími čelními představiteli Číny o Ujgurech, Tchaj-wanu a dalších podobných tématech patrně bavit nebudou.

Obraz Číny ani její geopolitická pozice se touto olympiádou nikterak nezmění, zahraničí ji bude vnímat stále stejně – jako nadmíru ambiciozní světovou mocnost fungující na značně netradiční platformě státem řízeného kapitalismu, navzdory všem predikcím nesoucího své ekonomické plody.

Něco podobného by v demokratických státech západoevropského střihu možné nebylo. Číňané jsou ovšem jiní. Mnohem houževnatější, odolnější a přitom tvárnější, neboť drtivá většina z nich je už od dětství vychovávána k tomu, aby se podřídila potřebám a nárokům totalitního komunistickému režimu, který se bohužel až příliš často řídí úslovím - účel (zisk) světí prostředky.

A trocha svěcené vody zbyla i na olympiádu. Ale nehledejme za tím víc, než chuť a snahu země, od které se leckteří odvracejí, ukázat se a dokázat, že je schopna vytvořit ideální podmínky pro sportovce celého světa. A takový potenciál Čína bezesporu má. Zprávy z dějiště her jsou veskrze velmi pozitivní, bohužel stejně jako desítky testů na přítomnost covid-19.

Pokud se v době covidové dokáže Peking zhostit pořadatelství jen o trochu lépe než v létě japonské Tokio, zasluhuje rozhodně uznání. Otázka totiž zní: kdo jiný by za současné celosvětové konstelace byl schopen a ochoten olympiádu uspořádat? Odpověď? Nikdo!

Určitě ne v takto velkorysém a nákladném pojetí, které by přese všechna krizová omezení mělo dát vzpomenout na velkolepost her minulých. Ostatně žádná z předchozích olympiád za posledního půl století nevypadala jinak s jedinou, už zmiňovanou výjimkou Japonska, které představilo jakousi úspornou sterilní modifikaci her, doufejme dočasné éry covidového olympismu.

Teď tedy přichází Čína, která se zatím tváří, že si bude vědět rady s jakoukoliv situací, která by mohla nastat – a soudím, že nemáme důvod o tom pochybovat.

A Mezinárodní olympijský výbor (MOV), který dlouhodobě funguje spíše jako solidně organizovaná smečka lobbistů, si je navíc velmi dobře vědom, že předešlé dvě zimní prodělečné olympiády v Jižní Koreji a Japonsku, musí být nutně vykompenzovány finančním úspěchem Pekingu. Jedině tak bude možné tuto „asijskou olympijskou misi“ alespoň trochu uspokojivě obhájit a uzavřít.