Lidičky a zvířata

(Předchozí části zde)

Pokaždé, když jsem v nějaké cizí zemí a najdu tam zoologickou zahradu, tak málokdy vynechám příležitost, abych tam zašel. Vždy, když přijedu do Prahy, tak jdu do pražské ZOO. Je jedna z nejhezčích, které jsem viděl.

V Číně jsem navštívil hned dvě ZOO. Jednu v Beijingu, druhou ve Wuhanu. V obou měli pandy a to bylo pro mne hlavní lákadlo. Živou pandu jsem v životě neviděl. A kdoví, jestli naši potomci budou pořád mít tu příležitost. Hezčí pandy jsou ve Wuhanu. Jsou takoví čistší. Respektive jejich bílá srst je víc bílá než těch v Beijingu. Možná jsou mladší, nevím. Zážitek v každém případě.

Zato čínští návštěvníci ZOO nejsou zrovna moc zodpovědní. Vesele krmí opice a jiná zvířata. Po pandě v otevřeném výběhu hodil nějaký mužský jablko. Co se mi ještě líbilo, byl pavilón s ledními medvědy. Měli tam pár, který byl v nějakém dovádivém rozpoložení, a bylo jej hezké pozorovat.

Lední medvědi

Panda ve Wuhan ZOO

Ve wuhanské ZOO jsme na konci prohlídky šli okolo jedné budovy a slyšeli z ní nějaký křik, a tak jsme se šli podívat dovnitř. Byl to takový amfiteátr a k našemu překvapení tam měli něco jako cirkusovou show se zvířaty ze ZOO. Medvědi na koulích a na žebříku, cvičení psy a opice a na závěr představení bílých tygrů. Jako cirkus. To jsem v ZOO nečekal.

Něco o mentalitě lidí

Tu a tam se mne někdo ptá, jaké to je mít za manželku Číňanku. Tedy ptají se hlavně Češi. Tady v Kanadě se už nad vztahy lidí různých ras nikdo ani nepozastavuje. Příliš běžná záležitost. Češi často spekulují, že číňanky jsou jaksi submisivni, poslušné a o partnera se něžně a s láskou a jaksi nadstandardně starají. Haha, to je mýtus, který kdoví z jakých knih vnikl do podvědomí lidí. Možná to vzniklo z pozorování japonské kultury. Japonky jsou takové, že s mužem tak nějak jakoby vždy souhlasí, nebo lépe řečeno neodporují, aspoň ne ve formálním styku. Ale potom si stejně udělají, co chtějí ony. Jaké jsou v soukromí, nevím. Oproti tomu Číňanky se neváhají pohádat, když s něčím nesouhlasí. A když na to přijde, tak se umí pěkně vytočit. Občas mi přijdou jako Italové. Jen si vzpomeňte, kolikrát jsme viděli záběry, jak se poslanci poprali v parlamentu na Taiwanu. Ale přes to všechno mi číňani přijdou mentalitou velmi blízcí čechům. Odmyslíme-li si řeč (a to je sakra bariéra), tak bych řekl, že jsou nám číňani bližší než třeba američani. Nevím, jestli je to tím spolu-prožitým socialismem, ale máme takovou podobnou maloměšťáckou mentalitu. Takové to "co by tomu řekli sousedi?", trochu takového "haurovstvi", silnější rodinné vazby (než například zmínění američani) atd.

V prvních letech našeho manželství mi žena často řekla něco jako "tomu ty nemůžeš rozumět, to my číňani děláme (říkáme, máme, ...)" a potom popsala nějakou zvyklost, vlastnost atd., která se dala nazvat typicky českou.

Svatba
Jak jsem se už zmínil, tak jsme vlastně jeli na svatbu manželčiny neteře.
To byl zážitek. 480 lidí na svatbě! Počítal jsem stoly, bylo jich čtyřicet osm. U každého sedělo deset lidí. Když jsme k té restauraci přijížděli, říkal jsem si, kam to jdeme, tady je nějak příliš lidí. A napadlo mne, že možná tam má hostinu několik svateb najednou. Ale ne, všechno to byla ta "naše" svatba.

Samotný obřad se odehrál přímo v té restauraci vpředu na jevišti. Byl docela hezký, i když jsem tomu nerozuměl. A potom se jedlo. Už si nepamatuju, kolik chodů bylo. Asi dvanáct, možná víc. Samá dobrá jídla. I když tři čtvrtiny jich bylo velice ostrých (což já nezvládám). Ale pořád tam bylo dost chodů, které byly normální. No a jedlo se asi dvě hodiny, až už lidí nemohli, potom si dali do krabiček a pytlíků všechno zbylé jídlo (a že toho zbylo hodně) a šlo se domů. A to byl konec svatby. Žádný mejdan do rána nebo něco takového. Opulentní oběd a domů. Muselo to stát doslova majlant, což všichni potvrdili, když jsem se ptal. Ale cenu jsem nevypátral. Ale byl jsem poučen, že svatebčané nedávají věcné dary novomanželům, ale peněžní dary. Jestli to ale pokryje náklady svatby, to nevím.

Další zajímavý poznatek - v Číně je úplně normální, když si hosté přinesou do restaurace vlastní alkohol. A to nejenom na svadbě, ale i normálně v běžné restauraci.

Zážitek je pozorovat číňany, když jdou společně do restaurace a při placení vypukne boj o to, kdo to zaplatí. Obě strany se snaží ukořistit účet a pozvat tu druhou.

Obyčejní lidé, abych tak řekl "pouliční lidé", jsou většinou velice zdvořilí a ochotně poradí, kudy kam jít. A to i mezi sebou. To byly případy, kdy se třeba na cestu ptala manželka, aniž já bych jí stál po boku, takže její dotaz byl jakoby od místního. Pokud jsem se zeptal já, tak běžný pouliční člověk upadl napřed do zmatku, potom do omluv, že nemluví anglicky anebo aspoň ne dobře. A to byli ti, co aspoň nějaké slovo dali dohromady. Ti, co neuměli vůbec, to s nějakým chichotáním naznačili a bylo po komunikaci.

Ale obvykle někdo z kolemjdoucích či kolemstojících (třeba v metru) se anglicky vmísil do hovoru a ochotně poradil. Evidentně pyšný na to, že anglicky mluví a že může tomu cizinci pomoci. Ale pozor! Tohle neplatí pro vládní zaměstnance. Pokud se zeptáte zaměstnance v metru, kudy jít, tak pokud se vůbec uráčí odpovědět, tak třeba jen mávne rukou nebo kývne hlavou určitým směrem. Za zdvořilost je zjevně neplatí. A to bez ohledu na to, jestli se ptám já (cizinec) anebo manželka (jakoby místní). A vůbec nejlepší byli takoví ti dědkové v jakýchsi hlídacích budkách. Tu a tam stojí takové dřevěné budky na nějakém strategickém místě a v nich je takový uniformovaný děda, zjevně důchodce. Asi to, čemu rusové říkali "děžůrnyj". Třech takových se žena přeptala na cestu, když jsme nevěděli kudy jít - a ve všech případech nás poslali opačným směrem. Ale zase si asi rádi popovídali, byla to vždycky dlouhá diskuze. Je to asi součást té umělé zaměstnanosti, která je v Číně vidět na každém kroku. Sami říkají: "Máme příliš lidí." Výsledkem je hodně nadbytečného personálu všude možně. Na letišti mě například na záchodě překvapila celá parta asi pěti uklízečů. Ale ne, že by jim to šlo pětkrát rychleji, protože spolu hlavně kecali. Nebo je častý zjev několikanásobné kontroly. Třeba jsme chtěli přejet lodí řeku ve Wuhanu. Koupili jsme si lístky a ty měly tři kupóny. Jeden nám utrhli při vstupu do přístaviště toho přívozu, potom jsme šli po rampě dolů a na konci rampy stála další služba a utrhla nám druhý kupón. Třetí nám nechali, asi někdo nepřišel do práce.

Ubytování a bydlení

Všude ve velkých městech jsou vidět obrovská sídliště. Paneláky. Ty staré tak deseti- až dvacetipatrové, ty nové třiceti- až čtyřicetipatrové. Možná někde i vyšší. Není divu, někam ty lidi dát musí. Všichni obyvatelé Česka by se vešli do města Wuhanu. Dimenze to pro nás poněkud neobvyklá. Včetně mne - Vancouver má pouhých 2,3 miliónů lidí.

Zajímavé je, jak se rychle odliší ty staré paneláky od těch nových. Staré mají většinou zanedbané okolí. V těch velkých dvorech byly kdysi betonové bazény, dnes tam sice pořád jsou, ale bez vody, beton rozbitý a popraskaný. Zábradlí prorezavělé, elektřina vedená dráty po fasádách atd. Nové paneláky naproti tomu zjevně moderní, jak technicky, tak designem, zábradlí, mříže a jiné kovové součástí z nerez oceli. Rozdíl, který ilustruje, jak se Čína ekonomicky zvedla.

Oba švagři bydlí v těch starých panelácích. Ale překvapilo mne, jak byly jejich byty veliké a pohodlné. Po pohledu zvenku jsem to nečekal. Starší švagr bydlí v 10patrovém paneláku a nyní dostali nabídku od jedné stavební firmy, že je na rok vystěhují (všechny náklady hrazené), celý panelák zbourají, na jeho místě postaví nový, moderní (počítám, že asi několikrát vyšší) a tam budou mít nový, lepší a moderně zařízený byt. Aniž by museli něco doplácet. Těžko nebrat.

Hotely

Bydleli jsme ve třech hotelech. V Beijingu to byl relativně pěkný a levný hotel, který žena objevila přes internet. Jediný problém byl s kouřením. Měli jsme zamluvený nekuřácký pokoj, což nám v recepci potvrdili a dokonce řekli, že celé sedmé patro je nekuřácké. Když jsme dorazili do pokoje, tak to tam smrdělo jak v zasedačce Philip Morris. Strašné. Tak jsme seděli v recepci s tím, že nám pokoj odsmrdí. Mezitím přišli s nabídkou jiného pokoje. Smrděl taky, ale už ne tolik. Dlužno říct, že ten původní skutečně nějak odsmrděli, takže jsme se tam nastěhovali zpátky. Jeden den jsme vyšli z pokoje a z vedlejšího pokoje vyšel člověk se zapálenou cigaretou v puse. Když jsme nastoupili do výtahu, tak jsem poznamenal k ženě, že celé patro má být nekuřácké a ona mu to hned řekla. On se úplně lekl, típnul cigaretu a říkal, že se omlouvá, ale že má takový blbý zlozvyk. Poučení, později potvrzené: číňani nějaké zákazy kouření v zásadě ignorují.

Ve Wuhanu jsme bydleli v pěkném hotelu, poučeni jsme se nahoru nehrnuli, ale žena šla napřed s recepční a vybíraly z "nekuřáckých" pokojů. Jeden nesmrdící našly a bylo to v pohodě. Tento hotel měl zajímavou službičku, dvakrát denně nám někdo podstrčil pod dveře několik kartiček s fotkami mladých pěkných holek v bikinkách a s telefonním číslem. Něco jako dávají v Las Vegas na ulici, ale tam jsou holky na těch kartách nahé a s cenou. V Číně bez ceny, to asi bylo na osobní domluvu, takže jsem se nic nedozvěděl.

Nejhezčí hotel jsme měli v Xi-Anu. Nejenom hezký a moderní, ale s úžasným personálem, s dobrou angličtinou a vždy ochotným pomoci či poradit.

Pokoj v hotelu Citron

Pokračování příště – Xi-An a hlinění bojovníci.

petr.kolar.canada@gmail.com