ČÍNA: Okem mírně zasvěceného turisty 2
Velká čínská zeď
(První část zde)
První větší akcí, kterou jsme s manželkou podnikli, byl výlet na Velkou čínskou zeď. Ač Číňanka, v Číně narozená a vychovaná, na Velké zdi nikdy nebyla. Takže jsme oba byli velmi zvědaví.
Zachovalých úseků Velké zdi je několik, my jsme jeli k tomu nejbližšímu, Mu Tian Yu, asi 70 km od Beijingu. Od parkoviště jsme šli do kopce až k lanovce, potom lanovkou do hor a potom už jenom asi 200 m pěšky od lanovky a byli jsme přímo na zdi. Tato zachovalá sekce Velké zdi je něco přes dva kilometry dlouhá a má 22 hlídkových věží. Můžu říct, že to byl velice silný zážitek. Když si člověk představí rozsah tohoto opevnění, které chránilo tak velikou zemi. Speciálně když jsem na zdi stál a představil si, že zeď je zrovna pod útokem. Je to téměř jako dobývání hradu, kde ten hrad ale byla celá Čína.
Celkový pohled na Velkou čínskou zeď.
První strážní věž
Když jsme byli na zdi už něco přes hodinu a prohlédli si několik strážných věží a okoukli, co se dá, tak moje žena ukázala do dáli, tam, kde se zeď šplhala na velký kopec, a řekla, že až tam chce dojít. Tak jsem prohlásil, že se zbláznila a že čekám u lanovky. To se ukázalo jako chyba, protože jsem dvě hodiny seděl u lanovky na lavičce zmrzlý jako drozd a litoval, že jsem neřekl, že čekám dole ve vesnici v nejbližší hospůdce pod lanovkou. Manželka navíc odkráčela s lístky na lanovku. Moje představa, že u lanovky bude teplá čekárna, se ukázala jako iluze. Ironií je, že u té dolní stanice lanovky teplá čekárna byla. No, po dvou hodinách manželka dorazila a měla toho plné kecky. Sice došla až na konec zdi, dál už byly jen rozvaliny, ale říkala, že ke konci v některých úsecích doslova lezla nahoru po čtyřech. Další dva dny potom chodila jako tučňák a speciálně scházení se schodů jí dělalo potíže.
Místy byla cesta po vrcholu zdi pěkně strmá.
Pohled na zeď ze strany, z jedné strážní věže.
Zážitek to byl opravdu nezapomenutelný. Velice významná položka byla odškrtnuta z mého "bucket listu". (To je termín, který se v posledních pár letech lavinovitě v angličtině rozšířil ze stejnojmeného filmu. V podstatě jde o seznam věci, které člověk chce zažít, než umře.)
K tématu Velké zdi přidám ještě příhodu šéfa mé ženy, kterou jí vyprávěl po našem návratu a která se na Velké zdi stala jemu. Šel po Velké zdi s kamarádem, který se, jako moje žena, rozhodl, že půjde až na konec. On také řekl, že dál nepůjde, ale bylo léto a horko, a tak řekl, že na tom místě na něj počká. A o kus dál prodával nějaký chlapík pivo. Tak se ho zeptal, kolik pivo stojí. Že prý 30 yuanu (cca 90 Kč), což mu přišlo rozumné, neb v obchodě stojí okolo 10 yuanu. Tak si vzal dvě piva, jedno pro kamaráda, až se vrátí, druhé si otevřel a popíjel. Dlužno říct, že tento pán je Taiwanec, takže taky číňan. Bylo s ním zacházeno jako s místním. Mezitím se k němu připojil nějaký Australan, taky s pivem, a začali si povídat anglicky. On se potom obrátil na obchodníčka, že zaplatí za ta dvě piva, a dával mu 60 yuanů. Ale obchodníček řekl, že to je málo. Že chce 200 yuanů. On říkal jak to, vždyť mu předtím říkal 30 za jedno, tedy 60 za dvě. Ale obchodníček říkal, že po něm prodal jedno pivo tomu australanovi za 100 yuanů a teď vidí, že je to jeho přítel, a tak jemu ta dvě piva musí taky prodat po jednom za stovku. On na to, že to není jeho přítel, že se jen tak dali do řeči. Tak se obchodníček několikrát ujistil, že to přítel není a že on mu neřekne, za kolik pivo dostal, a až potom se vrátil k ceně 30 yuanů za jedno. Trochu to ilustruje pozici turisty-cizince v Číně. Kde můžou, tak turistu natáhnou. Ale to je běžné po celém světě.
Já, máje čínskou manželku, jsem samozřejmě byl ve výhodě, neb se vždy zeptala čínsky a jí se neodvážili cenu natahovat.
Čínskou zeď jsem vždycky chtěl vidět. Připadá mi totiž, že historicky ovlivnila mentalitu čínských lidí. Že mají nejenom fyzickou Velkou zeď, ale také určitou mentální čínskou zeď okolo své společnosti. Je to taková planeta Čína, která si žije takovým zdánlivě soběstačným "čínským životem" a ani se o zbytek světa moc nezajímá. O co se ale hodně zajímají, je, jak se dívá zbytek světa na ně. Je to taková kombinace narcismu a nejistoty (tam, kde si myslí, že za světem pokulhávají). Onen narcismus je asi do značně míry vytvářen komunistickou propagandou, asi jako jsme byli my za vlády KSČ vychováváni v představách, že máme nejlepší zdravotnictví na světě, naši sportovci, vědci, umělci a ručičky jsou celým světem obdivováni atd. Na ilustraci uvedu toto: Na svatbě manželčiny neteře (kterou popíšu později – tu svatbu) byla jedna universitní studentka, která mluvila relativně dobře anglicky na to, aby se mne ptala, jaké to v Kanadě je. Její největší perla byla, když se mne zeptala, jestli taky máme v Kanadě webové stránky. Úplně ve mně hrklo - oni si snad myslí, že vynalezli Internet.
A ještě lepší byl dotaz jednoho, asi tak 40letého muže, který se na mne obrátil a směsicí angličtiny a čínštiny (to mi dopřeložila manželka) na mne přímo uhodil: "Řekni mi pravdu. Jsou pracující v Kanadě vykořisťování majiteli firem? Ale pravdu!" Fascinující. Řekl jsem mu,
že ne, i když jsem si vědom, že kanadské odbory by se mnou nepochybně nesouhlasily. Potom jsem se přeptal, co on dělá, a ukázalo se, že je něco jako drobný podnikatel s firmou a nějakými zaměstnanci. Holt nějak pořád žijou za jakousi zdí. Ale to mnozí Češi taky.
Pokračování příště
