Když sledujete některá česká nebo slovenská (veřejnoprávní) média, míváte nezřídka dojem obehraného flašinetu. Dvojí metr ve zpravodajství a publicistice je naprostým standardem, který navíc někteří činovníci drze prezentují jako standard zlatý! Jen trochu zkušenější divák proto prakticky vždycky a priori ví, co se jednostranně pozitivního dozví o Václavu Havlovi, co o Státu Izrael, co naopak o „východním nebezpečí“ alias Ruské federaci a Číně...

Jednostrannost proto čišela též z mnoha posledních reportů o Čínské lidové republice, jež si zrovna připomíná důležité státní datum: zrod vládnoucí partaje. Neochvějnou vedoucí úlohu v ČLR totiž třímá, jak známo, Komunistická strana Číny (KSČ). Založená v totožném roce jako její československá souputnice stejné zkratky, tj. právě před sto lety. Reálnou moc nad stále ještě nejlidnatějším státem ovšem třímá teprve od roku 1949, kdy pod vedením Mao Ce-tunga zvítězila v občanské válce nad nacionalisty šéfovanými Čankajškem. Generalissimem následně diktátorsky panujícím na odtrženeckém Tchaj-wanu.

Od těch časů si Čínská lidová republika (ale i ostrovní Čínská republika) prošly mnoha mimořádnými proměnami. Bezpříkladně dynamický vývoj změnil najmě tvář pevninského celku. Ač je ten pravidelně častován adjektivem „komunistický“, představuje zjevný doklad věrohodnosti bonmotu, že „nejvyšším stádiem socialismu je státní kapitalismus“. Přesněji řečeno svérázně pojaté autokratické zřízení, kde se nejbohatší kapitalisté neobejdou bez péče Strany.

Někdejší představy o vtažení Pekingu do (západního) mezinárodního řádu a jeho následném myšlenkovém pozápadnění vycházely z hrozné neznalosti vnitřní povahy povstávající asijské supervelmoci. Pravda, její elity sice od konce 70. let, kdy na pomyslný trůn po Mao Ce-tungovi usedl reformátor Teng Siao-pching, neváhaly s pragmatickým přebíráním četných výdobytků okcidentu. Ovšem od začátku jim šlo výhradně o obnovu někdejší moci Říše středu. Snahu rychle postavit z hlavy na nohy mnohonárodnostní stát oslabený dlouholetým obdobím úpadku. Závěrem císařství a souvisejícím kolonialismem, ostrou nestabilitou prvních desetiletí republiky, krutou invazí Japonců (1937-1945), krvavým střetnutím komunistů s Kuomintangem, a především etapou následnou. Asi třicetiletou érou blouznivého budování světlých zítřků, za něž zaplatily životem desítky milionů lidí. Pojmy jako Velký skok vpřed, Velká proletářská kulturní revoluce nebo Kampaň sta květů se staly světovými synonymy fanatických zmatků, jurodivých čistek a zabíjení, hladomorů či dalších hrůz, k nimž mimo jiné patřilo ve 20. století už jednou viděné veřejné pálení knih...

Od smrti Velkého kormidelníka uplynulo nějakých pětačtyřicet let. Během nich místní komunisté – přes veškerá negativa vývoje – svedli nevídané. Využili dosavadní stranickou strukturu jakožto nástroj kruciálních proměn, aby během pár desetiletí vydupali ze zaostalé entity špičkového globálního hráče. S pomocí poněkud narcistně zaslepeného Západu zmnohonásobili svou hospodářskou i vojenskou sílu. Domácí zboží, ale stále nepokrytěji také ideologii vyvážejí široko daleko a stále dál i víc. Například díky rafinovanému projektu Nové hedvábné stezky. Stali se největšími věřiteli USA, v mnoha oblastech planety šikovnými nástupci předchozích evropských kolonialistů. Jak jen mohou, budují tamější nacionalisté armádní základny nebo ostentativně dobývají vesmír. Zkrátka šlapou někdy stále ještě triumfalistickému okcidentu na paty, přičemž zesměšňují jeho pokrytecké výzvy k ochraně lidských práv v ČLR.

Předchozí mnohaletá maska smířlivosti Pekingu končí po věku existence KSČ definitivně v propadlu jeviště. Pro ostatní herce globálního divadla to znamená hodně pádnou výzvu.

Obdobný text publikoval ve slovenském překladu deník Pravda