Úvodem chci jasně říci, že činím zásadní rozdíl mezi sportovcem, který se her účastní, a Mezinárodním olympijským výborem, který určuje, kde se budou hry konat
Pro sportovce je samotná účast, natož ocenění jeho výkonu medailí jistě celoživotním snem a cílem. Žádné mistrovství kontinentu či světa nemůže nahradit atmosféru her, které jsou jednou za 4 roky a bývají často výjimečnou příležitostí, která se nemusí opakovat. Každý z nás je schopen vyjmenovat řadu našich olympijských vítězů i z let dávno minulých. Málokdo si je schopen představit úsilí, které pozdějšího vítěze provází od raného věku až po den klání a případné vítězství či umístění na stupních vítězů. Euforie tohoto jedince při dosažení cíle je nesdělitelná.
Novodobé hry, které založil Pierre de Coubertin, měly od samého počátku obsahovat ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti (kalokagathia), posvátný mír (ekechieria), doplněný o požadavek rovnoprávnosti sportovců bez ohledu na rasu, politickou či náboženskou orientaci účastníka, doplněný o požadavek demokracie a internacionalismu.
Mezinárodní olympijský výbor má ve své kompetenci mimo jiné i vhodný výběr země, které pořádání tohoto svátku všech sportovců svěří.
Jsem si jist, že všichni členové tohoto výboru měli dostatek informací. Tak třeba tu, že pořadatelská země v červnu roku 1989 na náměstí Nebeského klidu (jaký paradox), povraždila několik tisíc lidí, protestujících proti tehdejšímu režimu vládce Teng Siao-pchinga. Dodnes jsou v této zemi jakékoli zmínky o události tvrdě stíhány a ona sama důsledně vymazávána z historie. Nepochybně je všem členům výboru znám osud Hongkongu, demokratické enklávy, jež se po předání Číně navzdory slibům „jedna země dva systémy“ během několika let stala i přes protesty obyvatel územím, kde jsou uplatňovány stejné represe jako v Číně samotné a představitelé demokratického systému, který v této enklávě panoval před jeho předáním Brity, jsou na dlouhá léta uvězněni.
Jistě není problém nalézt informace o „táborech převýchovy“, v nichž jsou umístěni etničtní Ujgurové, které režim „převychovává“ na loajální občany státu. Kdo chce, najde řadu svědectví, jaké poměry v těchto táborech vládnou. Stejný osud čeká i stoupence Fa-lun-kung, což není žádná politická skupina bažící po moci, ale duchovní hnutí, které má za úkol kultivaci ducha ve smyslu Buddhova učení.
Přiliš se nemluví o čínském transplantačním programu, kde „nabídka“ orgánů vysoce převyšuje celosvětový průměr. I naprostému laikovi, který o transplantacích moc neví, musí být jasné, že získávání ledvin, jater, plic, srdcí atd. se neděje přirozenou cestou (tedy od obětí tragických nehod), ale že jde o průmysl, kde jako zdroj slouží ti, kteří jsou režimu nepohodlní - viz výše.
Osud čínské tenistky Pcheng Šuaj, která byla „zmizena“ krátce poté, co zveřejnila skutečnost sexuálního napadení čínským vicepremiérem, je ještě dostatečně čerstvý. Pro naši zemi je pikantérií, že pan Jie Ťien-ming, poradce velkého přítele mocné Číny pana Miloše Zemana, byl rovněž „evaporován“ a jeho osud zůstává i přes misi dvojice Mynář-Nejedlý neznámý.
Této zemi svěřil MOV pořádání zimních her. Zemi, která je profízlována skrz naskrz, kde jsou novináři bezostyšně sledováni policií, kde je bráněno natáčení staveb sportovišť, kde jsou sportovci všech zemí přijíždějící do Číny školeni o kybernetické bezpečnosti. Zdá se, že Mezinárodní olympijský výbor opustil původní myšlenku barona de Coubertina a soustředil se jen na jediný zásadní faktor, kterým jsou peníze. Lze se jen domnívat, nicméně domněnky od pravdy příliš vzdáleny nebudou, čemu byli vystaveni jednotliví členové před hlasováním, jakému pokušení museli - aspoň na chvíli - odolávat a jak to nakonec všechno dopadlo.
Hry v Číně budou jistě velkolepé, spektakulární, pompézní a technicky dokonalé. Budou však na hony vzdálené tomu, čemu věřil jejich zakladatel.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora