Každý den doručovala indická pošta do našeho úřadu v Dillí množství tiskovin, dopisů, reklamních letáků, také pozvánek na různé konference, přednášky, oslavy a setkání. Většinu z nich jsme museli odložit, bylo jich příliš mnoho a týkaly se dosti odtažitých a specifických témat. Jedna pozvánka mě ale zaujala. Bylo to pozvání na pravidelné setkání, pořádané asociací indických novinářů. Indický tisk si získal můj respekt, četl jsem denně 1-2 deníky vydávané v anglické verzi; jejich zpravodajství bylo objektivní a komentáře, populárně vědecké články a politickou diskuzi jsem četl opravdu s požitkem. Hlavní deníky vycházely každý den, ano i v neděli, a nedělní vydání – to byl skutečně tlustopis, obsahující různé přílohy, včetně kultury, historie a nabídek ke sňatku. A zvláštní systém distribuce zajišťoval, že se noviny dostanou, navzdory rozlehlosti Indie ke čtenářům včas. Však také např. náklad jednoho z hlavních deníků - The Times of India se pohyboval v hranicích několika miliónů výtisků denně (a to jen verze v angličtině).

Místo setkání novinářů bylo na okraji Dillí, starší velká vila s prostornou zahradou. Novináři, kterých byla asi stovka, posedávali po skupinách uvnitř domu nebo na zahradě a byli zabráni do živé diskuze. Moje průvodkyně z řad organizátorů mně některé z nich představila, jinak si mojí přítomnosti nevšímali. Chodil jsem od jedné skupiny ke druhé, až mě zaujal kroužek, kde se probírala otázka, která byla dávána novináři spíše k hlubšímu zamyšlení, než jako výzvu k odpovědi. Šlo o otázku srovnání úrovně a vývoje hospodářství a společnosti dvou světových gigantů – Indie a jejího souseda Číny (Čínské lidové republiky). Jsou to sousední státy s obdobnou velikostí, pokud jde o rozlohu obou zemí, počet obyvatel a objem přírodních zdrojů a podmínek, ovšem s rozdílným historickým vývojem a odlišným společenským zřízením.

Indie (až do roku 1947 včetně dnešní Pakistánské republiky a Bangladéšské republiky) se vyvíjela v relativním míru, bez vnějších ozbrojených zásahů, nebo revolucí celostátního rozsahu, již od roku 1859, kdy skončilo Velké indické povstání sipahijů proti britské Východoindické společnosti. Od té doby se indický politický systém ubíral cestou podle vzoru britské parlamentní monarchie, v mezích britské korunní kolonie. Nejstarší indická politická strana Kongresová strana Indie byla založena již v roce 1885, v rámci britské koloniální správy dovedla Indii až k nezávislosti v roce 1947 a dodnes je jednou z nejsilnějších politických stran Indie. Od roku 1947 je Indie vedena demokraticky zvolenými vládami a dodržování základních svobod náboženství, projevu, tisku, atd. činí z Indie vzor demokratického zřízení státu.

Na rozdíl od Indie, jsou dějiny Číny posledních 150 let ve znamení souvislé řady válek, revolucí a povstání:

- 1839-1842; 1. opiová válka, Čínské císařství, dynastie Čching proti V. Britanii

- 1856-1860; 2. opiová válka, Čínské císařství proti V. Britanii a Francii, vstup evropských armád do Pekingu

- 1894- 1895; válka Čínské císařství proti Japonsku, ztráta Thai-wanu a Koreje

- 1901; čínské boxerské povstání, proti cizincům v Číně

- 1912; revoluce, konec čínského císařství, vznik Čínské republiky

-1927; počátek občanské války v Číně, komunistická strana proti armádě gen. Čankajška (Kuomintang)

- 1931; Japonsko okupuje čínské Manžursko

- 1937- 1945; 2. čínsko- japonská válka

- 1946- 1949; občanská válka- komunisté Mao Ce-tunga proti vojsku gen. Čankajška

- 1949; vyhlášení Čínské lidové republiky (ČLR)

Každý z těchto konfliktů znamenal pro Čínu pohromu, obrovské hospodářské ztráty, ztráty obyvatelstva v řádech desítek miliónů osob. Nejcitelnější řadu úderů však utrpěla Čína v desetiletích po skončení občanské války v roce 1949, kdy v čele státu byl Mao Ce-tung. Nejprve kampaň Velký skok (v letech 1956 – 61), spojená s velkým hladomorem (1959 – 1961) a smrtí 20 – 30 miliónů lidí, následovaná „kulturní revolucí“ (1966), která si vyžádala 7 miliónů obětí, to vše znamenalo zastavení pokroku a uvrhnutí celé země do bídy a zaostalosti. V paměti mně utkvěly filmové záběry z tehdejší Číny: davy lidí na kolech proudí ulicemi hlavního města, všichni lidé jsou oblečeni stejně do kalhotového obleku (i ženy) montérkového střihu. Ještě v 80. letech, při jedné služební cestě na Západ jsem se v TV díval na populárně-vědecký pořad na ekonomická témata, kterým provázel americký ekonom Milton Friedman (v r. 1976 laureát Nobelovy ceny). V epizodě o ekonomických systémech stál přímo na hranici Hong Kongu (tehdy ještě kolonie V. Britanie) a ČLR a názorně vysvětloval: „za těmito závorami je říše bídy, zaostalosti a nesvobody, protože tam vládne totalitní, komunistický systém potlačující lidskou svobodu a ekonomickou iniciativu, režim, který nedovolí Číně vymanit se z postavení rozvojové země“. Nevím, co by tomu říkal M. Friedman dnes, kdy si na žebříčku hospodářské vyspělosti oba giganti vyměnili svá místa, hospodářský výkon Číny je více než 5 krát větší (posuzováno podle HDP) oproti výkonu Indie, a ve světovém měřítku jsou před Čínou pouze USA. A to k zásadním změnám a reformám došlo až po smrti Mao Ce-tunga (1976), kdy v čele Číny stanul Teng-Siao-phing. Stačilo pouze půl století, aby Čína nasadila ostré tempo a v mezinárodní konkurenci velmocí se dostala z pozice rozvojové země na druhé místo na světě. Přesto, v jednom parametru Indie Čínu v roce 2024 předstihla, a to v počtu obyvatel - 1,419 mld. (Čína 1,407 mld.). Ano, to je např. 140ti násobek počtu obyvatel v ČR! Je zajímavé, že v roce 1950 byl tento poměr 547mil./359 mil. ve prospěch Číny. Je ovšem otázkou do diskuse, jak toto světové prvenství Indie posuzovat.

Mlčky jsem sledoval diskusi a s přítomnými novináři jsem soucítil. Byli to určitě indičtí patrioti, kteří těžce nesli zaostávání své země v nevypsané soutěži se sousední Čínou. Určitě by rádi pomohli podle svých možností, ale situace není tak jednoduchá. Vzpomněl jsem si jenom na pár aktuálních zpráv z indického tisku. Ve východní Indii naplánovali stavbu vodní přehrady, kdy bylo potřeba vystěhovat několik vesnic. Za zatopené domy jim byly nabídnuty štědré náhrady a pro jednoho člena z každé rodiny místo ve státních službách (stálý příjem, penze). Přesto vesničané přehradu odmítli a projekt se musel odložit. Další případ byl plán na výstavbu průmyslového závodu v jižní Indii. I zde bylo vše připraveno, ale pro protesty místních občanů museli investoři hledat nové místo v severní Indii. Ano, to je odvrácená tvář indické demokracie, která brání rozvoji ekonomiky a pokroku. Lidé jsou spokojeni se svým stavem, každý svazový stát Indie (je jich celkem 28) má široké pravomoci a vláda pro své zvolení závisí na místních voličích, a tak je často obtížné získat podporu voličů příslušného svazového státu pro realizaci projektů celoindického významu. Pro změnu myšlení indické populace bude proto potřeba hodně času a trpělivosti, aby lidé pochopili, že co je dobré pro Indii, je dobré i pro ně samotné. A to je otázka několika generací. Že v tomto procesu musí sehrát důležitou roli lidé, jaké jsem potkal toho večera v klubu novinářů v Dillí, je zcela zřejmé.