Minulý týden (8. září) oznámily Velká Británie, Francie a Kanada, a spolu s nimi dalších devět evropských zemí (ČR mezi nimi není), že vyhlašují sankce na dovoz zboží pocházejícího z židovských komunit v Judeji a Samaří.

Jak napsal francouzský Le Monde, zavedení tohoto opatření, jehož konkrétní podobu musí stanovit každá země individuálně, je důsledkem neschopnosti sedmadvacítky EU dohodnout se v této věci na společném postupu. Záležitost je to z více důvodů mimořádně citlivá a v Izraeli i globální židovské komunitě bylo reakcí kategorické odmítnutí. Ostrou kritiku publikoval v novinách Jerusalem Post Duvi Honig, předseda americké Orthodox Jewish Chamber of Commerce. Začíná konstatováním, že Evropa své Židy vyháněla a nyní chce rozhodovat o tom, kde v Zemi izraelské mohou žít. Honig píše: „Británie, Francie a Kanada (a další země) nyní přistoupily k omezení obchodu se zbožím z židovských komunit v Judeji a Samaří. Budou tomu říkat politické rozhodnutí. Budou tvrdit, že jde o hranice, osady a dvoustátní řešení. Pro židovský národ však existuje historie, kterou nelze jednoduše smést ze stolu.“ Připomíná, že po celá staletí různé evropské vlády rozhodovaly, kde Židé smějí žít, co smějí vlastnit a kdy musí odejít. Anglie vyhnala své Židy v roce 1290 (za Edwarda I.). Francie vyháněla Židy opakovaně (od 12. do 14. století čtyřikrát). Židovský majetek byl zabavován a komunity násilně vykořeněny; Židé se vícekrát přesvědčili, že kladný postoj k ním může zmizet v okamžiku, kdy se změní politické poměry. Následovaly pogromy, po nich holocaust.

„A po tom všem si židovský národ znovu vybudoval suverenitu ve své vlastní zemi, aby už nikdy žádná jiná vláda neměla poslední slovo v tom, kde Žid smí nebo nesmí žít a jestli smí nebo nesmí bránit svoji rodinu,“ dovozuje Honig a přiznává: „Právě proto je pro mě tak těžké přijmout to, co se nyní děje. Celé generace nám bylo říkáno, že v jejich zemích žít nesmíme. A nyní? Židům se říká, že na některých místech naší vlasti, k níž máme po tisíciletí historický vztah, je přítomnost našich domovů a našich podniků nepřijatelná.“ Upozorňuje na to, že zejména Británie by měla dobře chápat, proč její opatření vyvolává mezi Židy tak silnou reakci. „V roce 1929 byla v Zemi izraelské vládnoucí mocností Velká Británie; tehdy také nesla odpovědnost za bezpečnost v Hebronu. Židovská komunita varovala, že hrozí nebezpečí. Začínalo arabské násilí a Židé žádali britské úřady o ochranu.“ Výsledek? Bylo zabito 67 Židů. Vyvražděny byly celé rodiny, zabíjeni studenti náboženských učilišť, znesvěcovány synagogy; jedna z nejstarších židovských komunit na světě byla rozvrácena. Autor pokračuje: „Británie o tom nedostávala zprávy v Londýně odkudsi zdaleka. Ona tehdy tu zemi spravovala. Kontrolovala bezpečnostní aparát. Židé byli na její ochranu odkázáni – a tato ochrana selhala.“ Je přesvědčen, že připomínat tehdejší událost známou jako Hebronský masakr je důležité i dnes, kdy chce Británie použít svoji státní moc proti židovskému životu v téže části země. Jiná je ale metoda. Nejde už o britskou policii ani vojenské rozkazy. Jde o obchodní omezení, sankce a ekonomický tlak. „A je to opět Londýn, kdo rozhoduje o tom, že židovská přítomnost v Hebronu a okolním regionu je něčím, proti čemu je třeba zasáhnout,“ konstatuje autor a obrací pozornost na další státy.

„Také Francie by se měla podívat do zrcadla. Židé ve Francii dnes znovu čelí otevřenému antisemitismu, výhrůžkám a strachu.“ Potvrzuje: „Od 7. října sledujeme demonstrace v západních metropolích, kde oprávněné obavy o palestinské civilisty příliš často překračují hranici a mění se v glorifikaci Hamásu, omlouvání terorismu a nenávist namířenou proti Izraeli jednoduše proto, že je židovským státem. A pak je tu Kanada, která sama vede se Spojenými státy spor týkající se vzájemného obchodu vyvolaný celní válkou a dobře ví, co znamená, když se ekonomický přístup zneužívá jako politická páka. Přesto se nyní Ottawa rozhodla použít tutéž zbraň proti židovským komunitám tisíce kilometrů od Kanady.“ Autor klade důraz na to, že ne každá kritika Izraele je projevem antisemitismu. Něco takového si rozhodně nemyslí: „Izrael je demokracie a jeho vládu lze kritizovat stejně jako kteroukoli jinou.“ Totéž vztahuje v jiném gardu i na muslimy: „Miliony muslimů odmítají terorismus a nechtějí mít s Hamásem nic společného.“ Je si jist, že k některým velice nadějným změnám na Blízkém východě došlo proto, že se Arabové a Židé rozhodli dát přednost obchodu, dobrým vztahům a příležitostem před nekonečnou nenávistí. Dovozuje: „Měli bychom se přestat bát pojmenovat to, co vidíme - že extremisté a sympatizanti Hamásu dostávají možnost určovat podmínky veřejné debaty a západní vlády se v stále více tímto směrem posouvají.“ Tvrdí, že 7. říjen musí přinést jedno prosté poučení: masakrování Židů nefunguje.

Vychází z toho, že teroristé Hamásu vnikli tehdy do izraelských komunit, vraždili rodiny v jejich domovech, vypalovali domy, unášeli civilisty a spáchali nejhorší masakr Židů od holocaustu. Jaká by měla být odpověď svobodného světa? Dát Hamásu jasně na srozuměnou, že terorismus přináší pouze porážku, izolaci a má své důsledky. A realita? „Místo toho, ani ne tři roky poté, se tlak znovu obrací proti Židům. Židé byli povražděni. Izrael se bránil. A nyní jsou bojkotovány židovské komunity.“ Ptá se: „Co si z toho má Hamás odnést? Spáchal zvěrstva, počkal, až hrůza poněkud odezní, a nakonec sleduje, jak mezinárodní společenství přivádí židovský stát na lavici obžalovaných. To není cesta k míru. Takový přístup pouze učí extremisty, že násilí vytváří politickou páku.“ Jistěže: proti Izraeli.

Přehlédnou nelze ani západní pokrytectví. Vlády svobodného světa neustále hovoří o soužití a o zlepšování života Palestinců. Stejní politici ale svým rozhodnutí ohrožují firmy, v nichž si Palestinci vydělávají na živobytí. „Nikdo v Londýně, Paříži ani Ottawě neřekl, kde tito lidé najdou náhradní práci. Nikdo jim nenabídl, že bude hradit jejich mzdy, pokud jejich podniky přijdou o zakázky. Politici učiní své prohlášení, ale pracovník musí řešit problém, jak dál uživit rodinu.“ Honig říká, že nejde jen o to, že diskriminace Židů na základě zeměpisné polohy je z principu nenormální. Neméně zásadní je také to, zda Židé budou nuceni i nadále poměřovat svou legitimitu souhlasem těch, kdo pokaždé, když splní jejich poslední požadavek, přijdou s dalším a pak dalším. „Příliš dlouho jsme vysvětlovali, omlouvali se a snažili se dokazovat, že když jen správně formulujeme svá slova, projevíme dostatek zdrženlivosti nebo učiníme ještě jeden ústupek, tak ti, kdo nás nenávidí, nás konečně začnou akceptovat,“ píše Honig a dodává: „Židovské dějiny nás této iluze měly už dávno zbavit. Hebronská zkušenost nás jí měla zbavit. Celý smysl židovské suverenity spočívá v tom, že naše budoucnost není závislá na tom, zda si získáme přízeň vládců, davů či hnutí, která mohou už zítra rozhodnout, že Žid je opět nepohodlný.“ Co to znamená? Že Židé nemají usilovat o mír? Nikoli. „Znamená to, že pochopíme, že mír se nebuduje formou odměny těm, kdo Židy masakrují. Ani trestáním Židů za to, že odmítají kamsi zmizet.“

Autor soudí, pakliže chce Británie skutečně hovořit o Hebronu, pak ať také složí za Hebron účty.

„Mělo by proběhnout seriózní historické a právní zkoumání toho, co britské úřady před masakrem v roce 1929 věděly, jaká varování obdržely, proč židovská komunita nebyla ochráněna a jakou odpovědnost Británie jako tehdejší správní mocnost nesla. Británie pravidelně požaduje po Izraeli, aby skládal účty. Sama by ale měla být připravena udělat totéž.“ Také Francie a Kanada by měly pečlivě zvážit, k čemu se připojují. A uvědomit si, kolikrát byl židovský národ z evropských zemí vyhnán. „Nelze akceptovat moderní podobu stejného způsobu uvažování, podle něhož je Židům stále znovu sdělováno, že existuje další místo, kde je židovský život z politických důvodů nepřijatelný.“

V závěru Honig říká, že není zapotřebí někoho nenávidět, odmítnout podat ruku tomu, kdo skutečně chce žít s židovským lidem v míru. „Musíme však přestat usilovat o uznání těmi, kdo omlouvají vrahy Židů, sympatizují s Hamásem a potom požadují, aby právě židovská oběť, pakliže se brání, dokazovala svou morálnost. Odpovědí na 7. říjen nemůže být další bojkot Židů. Stejně tak odpovědí na palestinskou nezaměstnanost nemůže být ničení pracovních míst pro Palestince. Po tisíci letech vyhánění, omezování a krveprolití nemůže Evropa Židům znovu říkat, kde mohou žít,“ píše Duvi Honig a končí slovy: „Británie musí nést za Hebron odpovědnost. A Británie, Francie a Kanada by měly velmi pečlivě zvážit poselství, které nyní vysílají.“

Epilog. Zmíněné západní země tím, že nerozlišují mezi násilnými excesy malé skupiny židovských extremistů a více než půlmilionovou komunitou židovských obyvatel Judeje a Samaří, dělají hrubou chybu. Nahrávají nenávistné propagandě islamistických teroristů. Což není nic jiného než pošetilá politika sebedestrukce.

●

Volně podle serveru novin Jerusalem Post.