V tomto týdnu slaví Židé svátek světel – Chanuku. Odvíjí se od historické skutečnosti: makabejského povstání (zač. 167 př. n. l.) proti helenistickým utlačovatelům.

Ne všichni tehdejší helenističtí vládci – satrapové byli utlačovateli židovských obyvatel Země izraelské a jeho náboženství. To se radikálně změnilo za Antiocha IV. Epifana, který si usmyslel, že svoji část říše – mocenské dědictví po Alexandru Makedonském – sjednotí, a to nejen politicky, nýbrž i nábožensky.

Ač se sám vymezoval proti barbarů, osatně jako všichni Řekové, choval se jako barbar nejhoršího kalibru. Aby dokázal, kdo je v Jeruzalémě i jinde v Zemi izraelské pánem, zavedl kult obětování prasete a vynutil si, že se této z hlediska judaismu absolutně nepřijatelné zvrácenosti musí účastnit i Židé.

Ne všichni byli ochotni se této doslova prasečině podřídit – a tak vlastně vzniklo makabejské protihelenistické povstání.

Byl-li použit termín „ne všichni“, pak to znamená, že někteří ano. Také tento aspekt zmínil izraelský premiér Netanjahu, když na začátku letošních svátků Chanuka zapaloval první z osmi svící (na počest znovuvysvěcení Chrámu, což byl jeden z úspěchů makabejského povstání) u Západní zdi:

Před 2 200 roky povstala hrstka židovských bojovníků a porazila tehdejší globální impérium. Bylo to ještě před vzestupem Říma a řecká seleukovská říše byla tehdy silná, velmi silná a – za vlády Antiocha IV. (Epifana – pozn. L. S.) – velmi krutá. Byla opravdovou hrozbou naší jednotě a naší velikosti. Makabejci bojovali v první řadě za obnovení této (duchovní) nezávislosti, ale nespokojili se jen s tím. Část lidu chtěla, aby se s tím spokojili. Ale tomu oni nebyli nakloněni. Bojovali za obnovení politické nezávislosti. Chápali, že bez politické nezávislosti neexistuje šance na zajištění nezávislosti duchovní.

Ano, od počátku byla židovská společnost rozdělena, což nakonec vedlo k úplné ztrátě samostatnosti. Její vydobytí bylo kromě náboženské očisty včetně znovuzasvěcení Chrámu dalším skvělým výsledkem povstání započatého knězem Matatyášem a po něm vedeného jeho synem Judou Makabejským a jeho bratry. Po sérii heroických vítězství makabejských „partyzánů“ přišla ovšem porážka – v bitvě u Elasy Juda zahynul (160 př. n. l.). Nicméně úsilí Židů o národní a duchovní samostatnost tím neskončilo a bylo dovedeno do úspěšného konce – vyvrcholilo vznikem nezávislého hasmonejského království v Judeji. V roce 104 př.n. l. si na hlavu nasadil královskou korunu Aristóbulos I. (vnuk Šimona, bratra Judy Makabejského). Bylo to poprvé od zániku judské monarchie v roce 586 př. n. l., kdy měli Židé opět samostnou monarchii a svého krále.

Nezávislost ovšem netrvala dlouho. Uprostřed zuřivých vnitropolitických bojů mezi bratry - králem Aristóbulem II. a veleknězem Hyrkánem II. (oba byli syny královny Salomé Alexandry, která vládka po smri svého manžela Aristóbula I.) se král Aristóbulos II. obrátil o pomoc k Římanům – a výsledkem byla ztráta samostatnosti politické a ponechání samostatnosti náboženské.

Zde je patrný rozdíl mezi Řeky a Římany. Ti první se v osobě Antiocha IV. Epifana pokoušeli židovskou náboženskou svobodu v rámci helenizace společnosti totálně potlačit; naproti tomu Římané se zachovali v tomto ohledu jako moudří vládci: spokojili se s nadvládou politickou, Židům ponechali to, co bychom mohli nazvat protektorátem a respektovali svobodu jejich náboženského kultu. (Tím se liší osvícený vladař od despoty.)

Makabejské povstání vygenerovalo Chanuku, Chanuky by nebylo bez povstání. A poučení z této historické události?

Proti tyranii je nutné a správné pozvednout nejen slovo, ale také meč. Pakliže ale je svoboda vybojována, bylo by tragickou chybou ji kvůli vnitřním nesvárům ztratit. Boj makabejských byl bojem heroickým, který se zlatým písmem zapsal do dějin izraelského národa. Ovšem to, co se dělo po znovunabytí svobody, je varující. Neblahý dějinný příběh popisující mocenské spory mezi Aristóbulem II. a Hyrkánem II. naplňuje dávnou moudrost: když se dva hádají, třetí se směje (Řím).

Můžeme se smutkem konstatovat: to, co Juda Makabejský se svým otcem a bratry vybojoval, to jejich potomci v hasmonejské dynastii zčásti ztratili. Zbytečně, vlastní vinou.

Rozsah židovské hasmonejské monarchie v době vlády Salomé Alexandry (76 až 67 př.n.l.)