V čase, kdy v křesťanském světě vrcholí přípravy na Vánoce, rozsvěcují se v židovských rodinách, synagogách a v celém Izraeli chanuková světla – začíná svátek světel, svátek posvěcení, ale také svátek svobody.

Tenkrát, před mnoha lety, bývalé judské království připadlo mocnému vládci Sýrie Antiochovi. Ten snil o veliké a jednotné říši. Obdivoval helénskou kulturu oněch dnů a nutil všechny své poddané, aby si ji také oblíbili a přijali za svou.

Snil o světě hladce vyholených tváří a mramorových soch, o stadionech a gymnáziích, kde se obdivují polonahá těla atletů, kteří závodí „dál, výš, rychleji“ – a židovský svět, plný zarostlých rabínů, zahloubaných do studia Tóry a oddaných jakémusi neviditelnému Bohu, mu překážel a plnil ho hněvem, odporem a nenávistí. Jejich náboženství mu připadalo zastaralé, směšné, plné podivných zvyků, nehodící se do moderního světa. Heslem doby bylo: Modernizace, v dnešních pojmech možná „Greek deal“ či „Velký skok“! Nebo spíš kulturní kolonizace? Zkrátka vymazání národní a náboženské identity, přizpůsobení se helénskému světu, zestejnění, srovnání všech rozdílů, uřezání všeho, co přečnívá helenský vzor…

Antiochos zrušil židovské svátky i sobotu, zakázal dodržování odvěkých pravidel otců, týkajících se jídla. Zakázal modlit se k Hospodinu a četbu Tóry trestal smrtí. Dokonce vztáhl ruce na Jeruzalémský chrám, potupně jej zpustošil a nechal uvnitř vztyčit – ó, běda – sochu pohanského boha Dia.

Židé byli zděšeni. Co dělat? Kam se obrátit? Národ byl rozdělen, mnozí muži i s rodinami prchali do hor, aby zde mohli žít podle Božích řádů, ale ani v lesích nebyly bezpečni před Antiochovými vojáky.

Nalomené, pochybující a nepevné věřící lákal král úlisnostmi, sliby a odměnami, aby zcela opustili víru otců, na zarputilé byl naopak přísný a neváhal mučit a popravovat celé rodiny těch, kdo jeho nabídky odmítali.

Těm, kteří prchali a vyměnili raději civilizaci za exil, než by se zřekli své víry, se začalo říkat „chasidé“, věrní. Mezi nimi povstal kněz Matatiáš. „Králových nařízení neuposlechneme a od své víry se neodchýlíme napravo ani na nalevo, i kdyby nás to stálo život!“, zvolal tenkrát. Spolu se svými pěti syny vyzval Matatiáš Židy, aby se postavili helenizaci na odpor a po vzoru dávných králů, proroků a soudců Izraele povstali na obranu Božího zákona. Tímto okamžikem – bylo to v roce 167 př. Kr. – začalo Makabejské povstání.

Matatiášovo slovo způsobilo zázrak. Konečně někdo, kdo to řekl nahlas, vydechli muži, kteří konečně našli svého velitele! Nejstarší Matatiášův syn Juda, jemuž se pro nevídanou sílu přezdívá „Kladivo“, se postavil povstalcům do čela a vytvořil z nich malou armádu, která se postavila mnohonásobné přesile králových legionářů.

Byl to nerovný boj, ale Judovy lehkonohé partyzánské oddíly, dokonale využívající každý kámen, lesní skrýš či horskou zkratku, začali vítězit nad královými těžkooděnci. Jejich hrdinství bylo neseno důvěrou v Boží pomoc a modlitbami všech věrných, hlavně žen a dětí, kteří v jeskyních a dírách v zemi volali k Hospodinu.

„Pro naše hříchy, Panovníku Hospodine, jsi nás po právu vydal hněvu našich nepřátel, spravedlivě soudíš naše provinění. Ale nyní králi králů, navrať se ke svému lidu a ukaž nám svou vlídnou tvář, pro své veliké milosrdenství a pro své svaté jméno už zastav nepřítele planoucího pomstou, zastaň se hrstky svých věrných, kteří na tebe očekávají!“

A zázrak pokračoval. Přesně tři roky poté, co Antiochos znesvětil chrám, Makabejští osvobodili Jeruzalém a očistili chrám. Bylo 25. kislevu podle hebrejského kalendáře, pár dní před zimním slunovratem, kdy dny jsou nejkratší a temnota noci nejdelší. Tehdy v chrámu opět zazářilo světlo. Hospodin se navrátil do své svatyně v srdci Jeruzaléma!

Zbývalo už jen zapálit veliký zlatý sedmiramenný svícen před chrámem. Avšak běda, posvátného oleje, vyráběného kněžími podle Mojžíšovy receptury, zbyla jen jediná lahvička a v ní dávka na jediný den!

A zázrak pokračoval. Když je temnota největší, Hospodin je svým věrným nejblíž. Knoty svícnu, napájené olejem z jediné malé lahvičky, vydržely hořet a svítit po osm dní, dokud nebyl vyroben olej nový.

Na paměť všech těchto událostí slaví Židé od těch časů svátek Chanuka – svátek světel, svátek vysvobození, svátek posvěcení chrámu.

Zápas Židů o obnovu svobody a národní suverenity tím ještě neskončil, boje pokračovaly a trvalo ještě řadu let, než roku 104 před Kr. si vnuk Šimona Makabejského nasadil Davidovskou korunu a stanout v čele samostatného Judského království. Nezávislost však netrvala dlouho, hasmonejský režim nebyl stabilní a nakonec se dostal „pod ochranu“ Říma, který do judských záležitostí zasahoval stále víc - a tak se kolem přelomu letopočtu dostal zákulisními pletichami na trůn Herodes, zvaný Veliký a posléze se faktickými pány Judeje stali římští prokurátoři. Ten, který hýbe dějinami, si tak – stranou pozornosti velkých tohoto světa – připravoval scénu pro další dějství, o kterém vypravují novozákonní evangelia a jehož začátek oslavujeme o Vánocích…