Nedávné podivné přeběhnutí tisíců lidí tam a zpět přes hranice na Ceutě ukázalo, podle mého názoru, hned několik trvajících problémů Evropy: vliv sociálních sítí, nejednotnost, pokud jde o migraci na evropské území a podivná rozhodování evropských soudů komplikujících řešení. A že nám stále zůstává problém jehož řešení se nám již, jak se obavám, vymklo z demokratické ruky.

Několik států ihned požádalo o vyloučení Španělska ze Schengenského prostoru z obavy ze špatně pochopených úvah španělské vlády o tom, že všem migrantům, tedy aktuálně tisícům příchozích, by mohlo být poskytnuto španělské a tedy „unijní“ občanství. To vyvolalo zděšení kdekoho. Současně se znovu ukázalo, jak je tento systém pro občanskou společnost výhodný, ale pro migraci sebevražedný. To, co se dělo v Ceutě, se může stát kdekoliv a komukoliv.

,, který je determinován mnoha událostmi a představami. Migrace ve třicátých letech minulého století, kdy lidé prchali před nacistickými, fašistickými, případně sovětskými diktaturami, obsahovala významný etický rozměr, jehož dozvuky ovlivňují pohled na dnešní migraci, podle mne neoprávněně, dodnes. Uprchlíků zachraňujících migrací svůj život, je pomálu…

Jiný typ migrace představoval příliv pracovitých gastarbeiterů , kteří pomohli vybudovat německý poválečný hospodářský zázrak. Možná se někdo domníval, že by se to mohlo v současné době, opakovat, ale přišli jiní lidé, kteří k nějakému dalšímu evropskému hospodářskému oživení rozhodně přispívat nechtějí.

Věc samozřejmě komplikuje široké pojetí lidských práv a rozhodování evropských soudů, které napomohlo k rychlé záměně skutečných uprchlíků před válečnými útrapami za obyčejné ekonomické migranty. Těm jistě nelze odepírat právo na usilování o lepší život a o své štěstí, ale to naráží na naše nejen ekonomické, ale lidskoprávní a někdy i morální možnosti. I když někteří zarputile tvrdí opak: „my to dokážeme“….

Již zmíněné rozhodování vysokých evropských soudů, velmi distingovaně řečeno, řešení problému nepomáhá. Čemu však pomáhá je otázkou. V posledním tolik publikovaném rozhodnutí ztotožnil španělský soud plavce z vedlejší pláže a trosečníky z potápějících se lodí, neboť rozhodl, že vyhostit bez dalšího lze jen osoby, které překonali hraniční překážku, nikoliv ty, kteří přišli z moře. Ať už se do něj dostali jakkoliv. ESLP rozhodl že policie při zákroku proti pachateli musí brát v úvahu jeho etnicitu a jiný evropský soud sdělil, že pokud se po delší dobu na nějakém místě sdružuje určitý počet lidí nelze je na přání třeba vlastníka pozemku jen tak vyklidit, neboť je třeba zkoumat zda jim zde již nevzniklo „právo na obydlí“, které je evropským právem chráněno.

Celá halasně ohlašovaná „návratová politika“ je podle mého názoru fraška. Bylo by zapotřebí nejen jakési celosvětové dohody o návratu občanů zpět do domovských států, ale zejména rozhodnutí o tom, co si počít o osobami, které žádné doklady nemají a o kterých nic nevíme. Ale měli bychom také vyřešit bolestnou otázku těch, kteří stále chovají své „právo na návrat“, zaručené jim u rozhodnutími OSN třeba již před šedesáti lety.

Válka na Ukrajině k nám přinesla nový typ migrantů. Jednak těch, kteří uprchli z válečných oblastí do kterých se na dovolenou znovu vracejí, ale především těch, kteří se zapojili natrvalo a nenahraditelně do našeho hospodářského i občanského života. Jednou na Ukrajině právě tito lidé budou chybět, což se obecně týká všech migrantů, zejména pokud dnes slyším, že přeběhlíci z Ceuty prý byli většinou vzdělaní lidé. Nemám pocit, že by Maroko vzdělané lidi nepotřebovalo.

Ale to jsou úvahy příliš vzdálené realitě. Určitě však platí že Iidé, kteří mají právo na své štěstí ale nikam nepatří, nikdo je nechce, nikomu nechybí a jinde naopak všem přebývají, jsou jedním z humanitárních, ale i etických problémů současného světa.