Druhý díl cestopisu ze severního Španělska.

Na sever od Pamplony začíná to „pravé“ Baskicko, autonomní komunita v rámci Španělského království. Na rozdíl od Zaragozy, skrze kterou prochází vysokorychlostní trať Madrid – Barcelona, se sem vlaky zatím plíží pooomaaaaluu. Zdejší vysokorychlostní trať, zvaná Baskické Y, je totiž teprve ve výstavbě.

(Vždycky se musím pousmát, když na českých diskusích čtu něco o tom, že naše stavba tratí a dálnic pokulhává, protože prý máme složitý terén. Měli byste to vidět tady. Ze 174 km rozestavěné trati povede 104 km v tunelech, dalších 17 km na mostech a teprve ten zbytek normálně po zemi, jako železnice obvykle vedou. Jestli to jde tady, mělo by to jít i u nás; leda by ovšem problém nebyl v terénu, ale v lidech.)

Úplná nezávislost je asi jen sen, ve španělském ústavním systému by se realizovala těžko.

Baskická kultura byla ohrožena hlavně za Francovy diktatury, kterážto se snažila zahladit všechny regionální odlišnosti a srovnat celou zemi do jednoho Velkého Španělska. Hornatá země mluvící nesrozumitelným jazykem byla ovšem přirozenou líhní pro různé guerrilly jako ETA, které se nijak neštítily otevřeného terorismu. V krvavém boji mezi vojenským režimem a ETA měli nakonec poslední slovo právě Baskové, kteří roku 1973 úspěšně vyhodili do vzduchu Francova designovaného nástupce, admirála Luíse Carrera Blanca. (Udělali to tak, že podkopali jednu madridskou ulici a vycpali příslušný tunel takovým množstvím výbušnin, že jeho auto vyletělo asi do výše pátého patra; pročež se Blancovi dodnes říká první španělský kosmonaut.) Baskický terorismus ale neustal ani po Francově smrti. Mír zavládl až roku 2011, kdy se ETA, beztak už tísněná úřady, rozhodla vzdát se násilí.

Trosky automobilu, kterým jel Luís Carrero Blanco v momentě atentátu, a které byly vymrštěny až na balkón blízkého obytného domu. (Zdroj: Wikipedia)

Uklidnění situace Baskicku jedině prospělo. Je to nejbohatší část Španělska – průměrný příjem tu o pár procent převyšuje hlavní město Madrid, což u periferií velkých států nebývá nijak typické. Baskicko si vymohlo velkou míru autonomie, a to včetně separátního daňového systému, o kterém mohou například Katalánci jenom snít. Všechny veřejné nápisy jsou také hrdě psány baskicky a teprve pod baskickým textem se krčí španělština.

(V mluveném projevu je to ovšem naopak. I tady se mluví na ulici španělsky více než baskicky. Jeden místní mi vysvětloval, že baskičtina je hlavně rodinný a školní jazyk, ale vzhledem k tomu, že ve městech ji stále ještě neovládá asi polovina populace, je slušné mluvit s cizími lidmi španělsky.)

San Sebastián – zátoka La Concha z nedalekého městského kopce

Největším turistickým centrem je Donostia čili San Sebastián, velice zazobané město na pobřeží Biskajského zálivu. Staré město u zátoky La Concha (mušle) je známé svými pintxos, což jsou „větší jednohubky“ propíchnuté párátky a servírované v barech. Recepty jsou někdy dost složité a u extra sofistikovaných pintxos je lepší se po ingrediencích raději neptat.

Přístav v San Sebastiánu

Nedaleko od San Sebastiánu prochází francouzsko-španělská hranice, a to mezi městy Hendaye a Irún. V řece mezi oběma městy leží takzvaný Bažantí ostrov, na jehož státní příslušnosti se diplomati nemohli shodnout, a tak se každých šest měsíců předává z jedné ruky do druhé – už od roku 1659, kdy byla podepsána příslušná smlouva. Mírně absurdní charakter celého uspořádání je korunován skutečností, že na tomto ostrově bažanti nežijí a podle všeho nikdy nežili.

Brána do hraniční pevnosti Hondarribia

Jelikož oblast Hendaye/Irún je jedním z mála míst, kde se dá francouzsko-španělská hranice snadno překročit, aniž byste museli přelézat pyrenejské průsmyky, existuje tu tradice různých setkání na nejvyšší úrovni. Konala se tu například svatba francouzského krále Ludvíka XIV. a španělské infantky Marie Terezie (1660), při které dostal dekoraci na starost slavný malíř Diego Velázquez Údajně to byla taková námaha, že jej přivedla do hrobu.

O skoro tři sta let později (1940) se v železniční stanici na francouzském břehu setkali Hitler, Franco a jejich ministři zahraničí (von Ribbentrop, Suñer). Cílem Němců bylo přesvědčit Franca, ať se zapojí do druhé světové války na jejich straně; nepodařilo se, a Hitler později řekl Mussolinimu, že by si raději nechal vytrhnout pár zubů, než aby musel ještě jednou absolvovat takové jednání.

Dnes, v době letadel, se politici vesměs potkávají v palácích, a baskická hranice tak patří jen turistům obléhajícím starou španělskou pevnost v Hondarribii.

Příští a poslední zastávka: Bilbao a okolí.

Hudební epilog

___________________________________________________________

Zapomenuté příběhy 7
Čtenář dostává do ruky už sedmý svazek Zapomenutých příběhů. Kdo četl aspoň některý z předchozích, má o této knize představu. Navštíví spolu s autorem různá místa v prostoru a čase, místa, kdy se v určitou dobu odehrávalo cosi, co už dnes není v centru pozornosti, avšak ve své době to budilo zájem a emoce. Někdy jde o drobnosti, dokonce až kuriozity, často ale to jsou historické události. Navštěvujeme místa na různých místech zeměkoule a nahlížíme do dějů v rozličných obdobích historie. Ať se příběh udál kdekoli a kdekoli, vždycky narazíme na souvislosti.

Bližší info a objednávky zde.