CESTOVÁNÍ: Zlobil, do Vietnamu nepojede…

V šedesátých letech 20. století, v době vietnamské války, se organizovaly v továrnách, v úřadech, ve školách finanční sbírky ve prospěch bojujícího Vietnamu. V té době se vypravoval následující vtip: Soudružka učitelka napsala dětem do žákovské knížky vzkaz rodičům: „Zítra přinese dvacet korun na Vietnam. “ Jeden žák peníze nepřinesl. V žákovské knížce četla soudružka učitelka zdůvodnění: „Zlobil, do žádného Vietnamu nepojede. “ Asi jsem moc nezlobil, protože jsem v listopadu 2013 vyrazil s cestovní kanceláří nejen do Vietnamu, ale i do Kambodže, tedy do bývalé Francouzské Indočíny, do níž patřil kromě oblasti dnešního Vietnamu a Kambodže ještě Laos. Dvacetikoruna na cestu ale bohužel nestačila.

Naše představy o vzdáleném Vietnamu jsou zřejmě poněkud zkresleny, což je do jisté míry způsobeno tím, že si mnohdy tvoříme názory na Vietnamce jen z kontaktů s vietnamskými trhovci. Vietnam má dosti strastiplné dějiny. Jeho historie je plná bojů o existenci s Číňany, Khméry, Čamy a Mongoly. Po dlouhá staletí byl pod nadvládou Číny, v druhé polovině 19. století se stal francouzskou kolonií, za 2. světové války byl obsazen Japonci, po jejich kapitulaci vyhlásil Ho Či Min nezávislou vietnamskou republiku, poté následovala osmiletá válka s Francií, která byla ukončena v roce 1954 bitvou u Dien Bien Phu. Na základě Ženevských dohod byl Vietnam rozdělen podél 17. rovnoběžky na severní komunistickou Vietnamskou demokratickou republiku a jižní profrancouzskou Vietnamskou republiku. V letech 1955 až 1975 pak následoval dvacetiletý ozbrojený konflikt, který Vietnamci označují jako „Americká válka“. V roce 1976 byl Vietnam opět sjednocen a vznikla Vietnamská socialistická republika.

1. listopadu 2013 se schází na pražském letišti 11 účastníků cesty, většinou se vzájemně známe z minulých zájezdů. Cesta do Hanoje je sice dlouhá, proběhla ale bez problémů - dvouhodinový let do Londýna, potom dlouhý 11 a půl hodiny trvající let do Hong Kongu (během letu sledujeme na monitoru nejen polohu letadla na mapě, ale i zajímavé záběry z externí kamery umístěné na spodní části letadla - zasunování a vysunování předního kola podvozku při startu a přistání, záběry přistávací dráhy atd), další dvě hodiny do Hanoje, kam přilétáme 2. listopadu večer. Platíme 65 dolarů za vietnamské vízum, posunujeme si hodinky o 6 hodin dopředu a zdravíme se s naším hanojským průvodcem. Ptáme se ho na možnosti výměny peněz. Průvodce bez zaváhání vyloví z kapsy svazky bankovek a hned v autobuse mění dolary za vietnamské dongy. Rázem se z nás stávají milionáři. Za padesát dolarů dostáváme milión dongů (1000 dongů má přibližně hodnotu 1 Kč). V tom okamžiku si připadáme, jako bychom byli v Československu v době veksláků, a vzpomínáme na film Bony a klid. 

Později si uvědomujeme, že ani nebyla výměna nutná, všude v obchodech i restauracích přijímají dolary jako alternativní platidlo. Další den absolvujeme prohlídku Hanoje. Prvním bodem programu má být návštěva Ho Ći Minova mauzolea. Ho Či Min (vietnamsky Ho Chi Minh) byl vietnamský komunistický politik, prezident Vietnamské republiky, který měl podíl na průběhu války s Francouzi a později s Američany. Zemřel v roce 1969. Původně se jmenoval Nguyen Sinh Cung. Jeho nové jméno Ho Či Min znamená „ten, který osvětluje“. Příjmení Nguyen je ve Vietnamu velmi časté, údajně se tak jmenuje 60 % obyvatel. V roce 1978 byl Saigon přejmenován na Ho Či Minovo Město. Portrét velkého vůdce je i na všech vietnamských bankovkách. Místní průvodce nám už v autobuse po cestě z letiště sděluje, že není jisté, budeme-li moci druhý den mauzoleum navštívit vzhledem k tomu, že se v něm uskutečňují často různé politické akce a během nich je pro veřejnost uzavřeno. 

Nazítří začínáme program procházkou na náměstí u mauzolea, sledujeme prkenně pochodující vojáky v parádních bílých uniformách při střídání čestné stráže. Průvodce nám s politováním oznamuje, že mauzoleum je dnes bohužel kvůli nějaké akci uzavřeno. Nejsme z toho smutní. Z tištěného průvodce se dozvídáme, že balzamované tělo „strýčka Ho“ putuje každoročně na podzim na tři měsíce do Moskvy k pravidelné „údržbě“. To je tedy asi ta „důležitá politická akce“, kvůli které do mauzolea nemůžeme. Náš hanojský průvodce je zřejmě velký patriot, neužívá nikdy slovo Vietnam, vždy jen „my country“ - moje země, moje vlast. Jdeme kolem prezidentského paláce, prohlížíme Ho Či Minův domek, vystupujeme po schodech k malé Pagodě jednoho pilíře. 

Vcházíme do komplexu Chrámu literatury, který byl založen v 11. století. Sídlila zde první vietnamská univerzita. Chrám byl zasvěcen mudrci Konfuciovi, dnes již jako univerzita neslouží. Procházíme několika mohutně zdobenými branami a nádvořími, nahlížíme do jednotlivých chrámových budov, jdeme kolem jezírek s květy lotosu, fotografujeme nejen kamenné draky, želvy, velkou sochu Konfucia, ale i početné skupinky vietnamských děvčat oděných do krásných šatů s kombinací růžové, červené a bílé barvy i zřejmě čerstvé absolventy univerzity s černými čtyřrohými klobouky. Všichni ochotně před našimi objektivy pózují. 

Přicházíme k jezeru Hoan Kiem (Jezero navráceného meče), po červeném mostě jdeme na ostrůvek, kde je velká pozlacená figura želvy. Legenda praví, že ve středověku v době čínské okupace dostal jeden vietnamský generál od želvího boha velký meč, s kterým se ubránil Číňanům, později si obrovská želva zase meč vzala, proto Jezero navráceného meče. Následuje téměř hodinová projížďka rikšou po Hanoji. Řidič za mými zády neúnavně šlape do pedálů, projíždíme širokými ulicemi, proplétáme se smečkami motocyklů a kol, dostáváme se i do uzounkých uliček starého města se spoustou malých krámků s ovocem, zeleninou, masem, květinami, prodavači hlasitě nabízejí své zboží, naši řidiči si uvolňují cestu používáním hlasitých zvonců na svých rikšách. Prohlížíme jen zvenčí katedrálu sv. Josefa. Navštěvujeme dílnu na zpracování perel, dozvídáme se různé zajímavosti o perlách a jejich zpracování.

Odjíždíme do města Halong, po cestě se zastavujeme u buddhistické pagody. Nastupujeme na loď a plavíme se po zátoce Halong Bay (Dračí zátoka), která je zařazena do kulturního dědictví UNESCO stejně jako několik dalších vietnamských lokalit. Podle legendy vznikla zátoka tak, že velký drak sestoupil z hor do moře, přitom mrskal ocasem, zanořoval se a tak se vytvořily ostrůvky. Celá relativně velká loď je k dispozici jen pro naši jedenáctičlennou výpravu, procházíme se za krásného počasí po palubě, fotografujeme vápencové ostrůvky s vysokými bizarními skalami. 

V zátoce jich je obrovské množství, počet ostrovů jde údajně do tisíců. U jednoho ostrůvku vystupujeme, šplháme se po stovkách vysokých schodů, kocháme se pohledem na zátoku z výšky. Vcházíme postupně do dvou mohutných jeskyní (Jeskyně Nebeského klidu a Jeskyně Dřevěných kůlů) se spoustou krápníků, které jsou bohužel kýčovitě osvětleny pestrobarevnými světly - červenými, zelenými, modrými, fialovými. Podobně bývají osvětleny jeskyně v Číně. I plavba po Halong Bay mi připomíná Čínu - plavbu po řece Ly. Na zpáteční cestě se zastavujeme u buddhistické pagody But Thap. Večer odlétáme do města Hue, bývalého hlavního města Vietnamu.

Další den navštěvujeme Císařské město, do kterého se vstupuje čtyřmi mohutnými branami. Původně zde bylo kolem 150 budov včetně Zakázaného purpurového města, kam směli vstoupit jen členové císařské rodiny. Navštěvujeme královskou hrobku dynastie Minh Mang. absolvujeme plavbu dračí lodí po „Voňavé řece“. Naše cesta pokračuje do města Hoi An, zastavujeme se v kamenosochařské dílně, díváme se na spoustu vystavených hotových výtvorů z mramoru nejrůznějších velikostí od malých až po několik metrů vysokých váz, soch Buddhy, ženských postav, slonů, draků, želv, sledujeme kameníky při práci. Večer se procházíme po ulicích a tržištích, bohužel tentokrát nám počasí nepřeje, prší. 

Odjíždíme do Danangu, zastavujeme se v Čamském muzeu. Království Čampa vzniklo ve 2. století po Kr. ve středním Vietnamu. Po dlouhá staletí vedlo válečný konflikt s Vietnamem, teprve v 17. století s Vietnamem splynulo. Jedeme na letiště, odkud bychom měli odletět do Cam Ranh Bay. Na letišti se dozvídáme, že let byl zrušen kvůli nebezpečí relativně blízkého hurikánu. Vracíme se do města, jedeme k Mramorovým horám, vystupujeme po vysokých kluzkých schodech k malým pagodám, jeskyním, vyhlídkám. Do Cam Ranh Bay odlétáme z Danangu další den časně ráno. Téměř celý den leje jako z konve, navštěvujeme kryté tržiště, nejhorší liják přečkáme v restauraci u oběda. Nazítří již za krásného počasí nasedáme do malého rychlého člunu, který poskakuje po vlnách, cítíme nepříjemně až bolestivě prudké nárazy dna člunu na vlny, slabší povahy trochu podléhají panice. 

Dopadlo to dobře, člun nás postupně dovezl na ostrůvky Jihočínského moře, navštěvujeme malé akvárium Tri Nguyen, na ostrově Mun se koupeme v moři. Koupání je příjemné, voda je teplá, pláž má ale určitý nedostatek, nejsou tam sprchy. Jsou nahrazeny svérázným způsobem. U převlékacích kabinek nabízí mladík za 10 tisíc dongů (cca 10,-Kč) kbelíky vody s jakýmsi žejdlíkem, toto vybavení pak poslouží v kabince místo sprchy. Vracíme se na pevninu, prohlížíme zajímavou hinduistickou cihlovou pagodu, sledujeme a filmujeme u pagody několik dívek v růžových šatečkách, které tančí za hudebního doprovodu s vějíři a s vázami. Přicházíme do hudební školy, posloucháme ukázky hudby provozované učiteli školy, kteří rozeznívají tradiční vietnamské strunné a bicí nástroje včetně série zvláštních kamenů, na nichž muzikant vyluzuje tóny pomocí kladívka.

Odlétáme do Saigonu (resp. Ho Či Minova Města), procházíme se po Pařížském náměstí s katedrálou Notre Dame, která je napodobeninou pařížské katedrály stejného jména, fotografujeme krásnou sochu Panny Marie před chrámem. Vcházíme do budovy Centrální pošty proti katedrále, kde je možno nejen využít poštovní služby, ale také nakupovat v mnoha obchůdcích v hale pošty. Na stěně haly nechybí velký portrét Ho Či Mina. Jedeme k bývalému Prezidentskému paláci, který se dnes nazývá Palác Znovusjednocení. Večer usedáme v hledišti velmi zajímavého tradičního vietnamského vodního loutkového divadla. Jeviště představuje vodní plocha, na které se hbitě pohybují a poskakují loutky rybářů, sedláků, plavou ryby, hadi, předhánějí se rychlé veslice. Loutkoherci stojí po pás ve vodě schováni za závěsem, publiku se ukážou až po skončení představení. Princip ovládání loutek nám není zcela jasný.

Odjíždíme do města My Tho, plavíme se po řece Mekong, fotografujeme rybářské domky na pilířích na břehu, vystupujeme postupně u několika ostrůvků se zajímavými jmény (Želva, Drak, Jednorožec, Fénix atd.), ochutnáváme různé druhy tropického ovoce, ve včelí farmě pijeme medový čaj, ochutnáváme kandované kokosové ovoce a pozorujeme jeho přípravu, posloucháme krátké ukázky tradiční lidové hudby a zpěvu, které předvádějí místní obyvatelé. Na malých džunkách řízených veslaři s typickými žlutými širokými zašpičatělými klobouky se plavíme po přírodních kanálech v džungli, na jednom ostrůvku absolvujeme jízdu na vozících tažených malými koníky. Další den se plavíme k plovoucímu trhu, pozorujeme lodě plně naložené ovocem, zeleninou a dalšími zemědělskými produkty, které nabízejí k prodeji. Kolem nich se pohybují malé loďky, které si odvážejí zakoupené zboží. Navštěvujeme pak čampskou vesnici a malou mešitu.

Dvanáctý den zájezdu nasedáme v přístavu Chau Doc na rychlou loď pro cca 25 pasažérů a vydáváme se na několikahodinovou plavbu na sever proti proudu řeky Mekong do Phnom Penhu, hlavního města Kambodže. Řeka je velmi široká, místy i několik kilometrů. Na hranicích mezi Vietnamem a Kambodžou vystupujeme na břeh a řadíme se do fronty ke kontrole pasů, zaplatíme 25 dolarů za kambodžské vízum. Pokud někdo nemá v pasu tři volné stránky za sebou, musí zaplatit z neznámých důvodů dalších 30 dolarů. Po téměř pětihodinové plavbě přistáváme v Phnom Penhu, hlavním městě Kambodže, setkáváme se s místním průvodcem. Absolvujeme krátkou projížďku autobusem po městě, potom navštěvujeme Muzeum genocidy (Toul Sleng). Vcházíme do betonových budov bývalého gymnázia, které bylo na začátku období teroru Rudých Khmérů přeměněno na vězení. Bylo zde vězněno, mučeno a popraveno asi 20 tisíc lidí. Vše je ponecháno tak, jak to našli Vietnamci, když v roce 1979 osvobodili Phnom Penh od Rudých Khmérů. Procházíme špinavými místnostmi, v nichž jsou kovová jednoduchá lůžka s mučícími nástroji, dojem je skličující.

Rudí Khmérové byla ultralevicová komunistická organizace pod vedením diktátora Pol Pota, která ovládala Kambodžu v letech 1975-1979. Jejich ideologie vycházela z marxismu, chtěli převést Kambodžu z feudalizmu přímo do socialismu. Násilně vystěhovali většinu obyvatel měst na vesnice, kde museli tvrdě pracovat na rýžových polích nebo na zavodňovacích kanálech, aby se „převychovali“. Pokud se někdo vzepřel, byl popraven. Režim zcela likvidoval inteligenci. Důvodem k popravě bylo nošení brýlí jako známka příslušnosti k inteligenci nebo znalost cizího jazyka. Za doby vlády Pol Pota bylo popraveno nejméně 1,7 miliónu lidí, některé údaje mluví až o 3 miliónech. Pol Pot bývá přirovnáván k zločincům takového formátu, jako byli J. V. Stalin, Adolf Hitler a Mao Ce-tung.

Přicházíme ke komplexu budov Královského paláce, nejvzácnější architektonické památky Phnom Penhu. Fotografujeme a filmujeme krásné budovy s klenutými pozlacenými střechami, kocháme se pohledem na nádherné trávníky se záhony pestrých květin, vcházíme do Stříbrné pagody, která dostala své jméno podle pěti tisíců stříbrných dlaždic. Palác je oficiálním sídlem kambodžského krále. Navštěvujeme i nedaleký kopec paní Penh s chrámem Wat Phnom. Podle legendy vylovila kdysi jakási paní Penh strom plovoucí po Mekongu a v jeho kořenech objevila čtyři sochy Buddhy. Na paměť této události byl ve 14. století postaven buddhistický chrám. Jméno paní Penh a slovo Phnom (kambodžsky kopec) pak bylo použito pro název hlavního města.

Při večeři máme možnost mluvit s paní Janou Gašparikovou, českou chargé d´affaires v Phnom Penhu, která nás přišla pozdravit i se svou rodinou. Paní Gašpariková pochází ze Semil a zná se dobře s naší českou průvodkyní. Dozvídáme se některé zajímavosti o Kambodži, mimo jiné mluvíme o současném kambodžském králi Norodomu Sihamoni. V letech 1962 až 1975 žil tehdy mladičký princ v Praze, kde vystudoval tanec na konzervatoři a potom na Akademii múzických umění. Mluví stále velmi dobře česky, slaví Vánoce s vánočním stromečkem a s českým vánočním cukrovím, které mu přivážejí jeho přátelé z Čech.

Časně ráno nastupujeme opět na rychlou loď a putujeme po Mekongu severním směrem, po sedmihodinové plavbě přistáváme v Siem Reap. Zruční nosiči dopravují naše kufry z útrob lodi po úzké plošince, žádný kufr naštěstí neskončil v Mekongu. S místním průvodcem odjíždíme do Angkoru. Navečer se vydáváme pěšky po poněkud blátivé cestě na kopec k ruinám jednoho z mnoha chrámů s nadějí, že bychom měli mít krásnou vyhlídku na západ slunce. Počasí nám nepřeje, zapadající slunce je schováno za temnými mraky. Předtím ještě získáváme vstupenku do všech chrámových komplexů, která je poněkud zvláštní. Její vydání předchází vyfotografování a okopírování fotky návštěvníka na vstupenku.

Následující den je jakýmsi vyvrcholením celého zájezdu. Prohlížíme chrámy v okolí města Siem Reap, ale hlavně ruiny obrovských chrámů Angkor Vat. Celá oblast je považována za nejrozlehlejší náboženský komplex na světě. Chrámy byly budovány ve 12. století, kolem nich vzniklo obrovské město, z něhož dnes již téměř nic nezbývá. Některé chrámy v průběhu staletí zarostly okolními stromy a tvoří fantastické komplexy kamenných obrů obrostlých obrovskými kmeny a kořeny. Evropa objevila tyto neobyčejné architektonické památky až v 19. století, kdy se o ně začali zajímat především francouzští archeologové. V současnosti probíhají soustavné archeologické výzkumy a rekonstrukce chrámů, na nichž se podílela v letech 2007-2010 i Česká republika, což připomíná nápis u jednoho objektu. 

Každý chrámový objekt je členěn do tří výškových úrovní. Chrámy byly původně hinduistické, později s příchodem buddhismu se měnily na buddhistické. Jsou tvořeny pěti věžemi, které mají symbolizovat hinduistickou horu Méru. Stěny chrámů jsou bohatě zdobeny reliéfy, výjevy z hinduistických psaných děl Mahábháraty a Ramajány, obrovskými vytesanými hlavami hinduistických božstev atd. Angkor Vat se stal symbolem Kambodže a již od 19. století je zobrazen na kambodžské vlajce. Vystupujeme do vyšších pater po vysokých chrámových stupních nebo po dřevěných strmých schodištích, která byla dodatečně vybudována pro turisty. Schody jsou přeplněny návštěvníky, napadá mě, jak by to dopadlo, kdyby někdo nahoře upadl - dominovým efektem by asi spadli všichni. Navštěvujeme postupně jednotlivé chrámové oblasti, které jsou od sebe vzdáleny několik kilometrů. Řidič našeho autobusu, který nás dopravuje k jednotlivým komplexům, využívá dobu našich prohlídek svérázným způsobem - poblíž autobusu natáhne mezi dvěma stromy houpací síť a odpočívá v horizontální pohodě.

Večer se zúčastňujeme představení Aspara Dance Show, sledujeme tanečnice v pestrobarevných kostýmech, které předvádějí tradiční tance za doprovodu hlučné hudby. Vyjadřovacími tanečními prostředky jsou nejen taneční kroky, pohyby těla a paží, ale i zvláštní pohyby prstů rukou, které tanečnice prolamují do nenormálních poloh. Připomíná mi to podobné výrazové projevy taneční skupiny z ostrova Bali při jejich produkci v Holandsku před mnoha léty.

Odlétáme zpět do Saigonu a jedeme potom do asi 70 km vzdálené oblasti Cu Chi. Ve 40. letech 20. století i později se v těchto místech budovaly podzemní partyzánské tunely. Bylo jich vykopáno asi 250 km, tunely měly tři hloubkové úrovně. Využívali je odpůrci francouzské koloniální nadvlády a v 60. letech příslušníci Vietkongu (Fronty národního osvobození) ve válce proti Americe. Procházíme stezkami v džungli, průvodci ukazují zamaskované vstupy do podzemí zcela nerozeznatelné od okolí, trochu se až lekneme, když se před námi náhle zvedne ze země malý čtvercový poklop a vystrčí z něj hlavu vietnamský voják. 

Tunely byly poměrně úzké, takže se v nich mohli pohybovat subtilní Vietnamci, zatímco lépe živeným americkým vojákům by to dělalo potíže. Sledujeme různé nástrahy - zamaskovaná propadliště, pod nimiž jsou nastraženy ostré bodce a dokonce i jedovatí škorpióni, na lanech zavěšené houpající se plošiny s ostrými bodci atd. Dobrovolníci mají možnost po čtyřech prolézt asi 20 metrů tunelu. Vybavuje se mi přitom i vzpomínka na druhou stranu barikády - na rok 1998, kdy jsem měl při návštěvě Washingtonu možnost vidět obrovskou stěnu s tisícovkami jmen padlých amerických vojáků ve Vietnamu a dva pomníky na počest vojáků-mužů a vojáků-žen. Uvědomuji si přitom hrůznost nejen této vietnamské, ale každé války.

Po návratu do Saigonu navštěvujeme ještě další dvě pagody, děláme poslední drobné nákupy a naše cesta se chýlí ke konci.

Celý zájezd byl velice zajímavý, ale také náročný vzhledem k vysoké teplotě (kolem 35 st. C) a velké vlhkosti, byl velmi dobře zorganizován nejen ze strany české cestovní kanceláře, ale i ze strany vietnamské a kambodžské. Ubytováni jsme byli ve velmi dobrých hotelech. Vyzkoušeli jsme nejrůznější varianty vietnamské kuchyně, denně jsme jedli rýži, různé polévky, většinou husté vývary kuřecí nebo hovězí, mořské plody - různé druhy ryb, krevety, mořské okouny, ústřice, spoustu zeleniny, tropického ovoce. Zlepšili jsme i své schopnosti najíst se tyčinkami, i když vidlička byla vždy k dispozici. 

Průvodci byli spolehliví, jezdili jsme malými autobusy pro cca 25 lidí, takže pro naši jedenáctičlennou výpravu byla doprava docela pohodlná, na autobusy jsme prakticky nikdy nečekali. Od průvodců jsme se dozvídali i některé údaje o sociální a politické situaci v zemi. Pozorovali jsme určité diference mezi názory na situaci ve Vietnamu u průvodců v severních a jižních oblastech. Měsíční plat kvalifikovaného dělníka je kolem 250 dolarů. Ceny jsou celkově relativně nízké proti našim poměrům (benzin v přepočtu kolem 23 Kč), ale vzhledem k výši platů se jeví jako vysoké. Pivo v restauracích je dost drahé - malé pivo většinou kolem 2-3 dolarů. 

Vietnam je komunistická země, ale s volným trhem, zemědělství není kolektivizováno. Mezi lidmi panuje určitá soudržnost a ochota vzájemně si pomáhat. Dodržují se principy hierarchie. Vietnam má kolem 84 miliónů obyvatel, vyznávají většinou buddhismus nebo spíše směs buddhismu, hinduismu a taoismu. Asi 8 % populace jsou katolíci. Vietnamci používali písmo tvořené znaky, které se podobaly čínským znakům. Již v 17. století vytvořil francouzský jezuitský misionář Alexander de Rhodes nové jednodušší písmo vycházející z latinky. Teprve v roce 1910 bylo používání tohoto latinizovaného písma uzákoněno.

Snad všechny vietnamské děti znají dvě anglická slova: one dollar. Kdekoliv na tržištích, na ulicích, u jednotlivých památek se objevují děti, které nabízejí pohledy, magnetky, korále a další nejrůznější drobnosti a svou vytrvalou nabídku doprovázejí právě těmito dvěma slovy. Jsou téměř neodbytné. Jeden asi desetiletý hošík mi na ulici nabízel zelenou vojenskou čepici s červenou pěticípou hvězdou a byl obzvláště neodbytný. Konečně přeci jen pochopil, že si tu čepici opravdu od něj nekoupím, což ho rozzlobilo, nakopl mě bosou nohou do holeně a uprchl. Po chvíli se ale vrátil a nabízel čepici znovu.

Měl jsem představu, že po vietnamských silnicích jezdí spousta kol. Bicyklů tam sice skutečně jezdí hodně, ale nejběžnější dopravní prostředek Vietnamců jsou malé motocykly a skútry. Po silnicích měst se jich řítí neustále v mnohastupech celé smečky, většina řidičů nosí masky, které zakrývají nos a ústa. Motorky se vzájemně předjíždějí, proplétají se mezi auty. Jejich řidiči ovládají svá vozidla bravurně. Dopravní předpisy moc neuznávají, snad s výjimkou křižovatek se semafory. Je neuvěřitelné, jak zvládají křižovatky bez semaforů - zřejmě tam platí právo silnějšího a rychlejšího, odbočují vlevo, aniž by dali přednost protijedoucím, míjejí se vzájemně o centimetry, přesto jsme za celou cestu neviděli ani jednu nehodu, i když statistiky uvádějí poměrně velké množství obětí při nehodách motocyklů. 

Přechod pro chodce je pro ně neznámým pojmem, na opovážlivce, který vstoupil na přechod, zběsile troubí, najíždějí na něj a dávají mu najevo, kdo je na silnici pánem. Pokud začne pršet, řidiči si navlečou pláštěnky a pokračují v jízdě i za prudkého lijáku. Oficiálně mohou jet na jednom motocyklu dva dospělí a jedno dítě do 12 let, běžně ale sedí za řidičem dvě děti a jeden dospělý, výjimečně i čtyři děti. Občas dostávám zábavné maily s obrázky motocyklů přetížených obrovskými náklady. Ve Vietnamu je to realita, běžně se tam na motorkách převáží několik objemných pytlů za řidičem, další pytel je ještě na řídítkách, řidič mnohdy drží řídítka jen jednou rukou zatímco druhou rukou si přidržuje na rameni několikametrovou trubku, trámek a pod., spolujezdec jede se štaflemi na rameni nebo s krátkým žebříkem nad hlavou, je možno vidět i takové kuriozity jako skleněné desky o rozměru cca 1 x 1,5 m umístěné ve svislé poloze za řidičem, které přidržuje spolujezdec. Raději jsem si nepředstavoval, co by takový náklad způsobil při eventuální nehodě. Je obdivuhodné, že při tak objemných nákladech řidiči udrží stabilitu.

Cesta ze Saigonu přes Hong Kong a Londýn proběhla bez komplikací, i když trasa Hong Kong - Londýn si vyžádala delší dobu proti opačnému směru, něco přes 13 hod. Největší obavu jsme měli z přistání v Praze, kde byla hustá mlha. Pilot to ale zvládl bezvadně. Po našem přistání byly odlety a přílety na nějakou dobu zastaveny. Celkově jsme nalétali něco přes 25 tisíc kilometrů - 3 lety z Prahy do Vietnamu, totéž v opačném směru, mimoto 3 vnitrostátní lety ve Vietnamu a jeden let z Kambodže do Saigonu - cekem tedy 10 letů a 20 situací, které bývají označovány jako rizikové, tj. start a přistání. Vše dobře dopadlo včetně reklamace mého poškozeného kufru na pražském letišti - za 10 dní mi transportní služba přivezla domů nový kufr místo poškozeného. Zbývalo už jen znovu si zopakovat všechny ty krásné zážitky z cesty při zpracování fotografií a filmových záběrů.