(Sardinií křížem krážem)

„Tell me: When you will be mine? Quando, quando, quando, quando?“ zpívá večer co večer stejný hudebník. Česky: „Řekni, kdy budeš má? Kdy, kdy, kdy, kdy?“ V mezinárodně se prosadivší verzi písňového textu zůstal klíčový italský výraz...

V hotelové jídelně na západě Sardinie nedaleko města Alghero na mne jde nostalgie. Píseň jsem naposledy slyšel kdysi v pražských tanečních, stejně jako další „vypalovačky“ z elegánova repertoáru (např. Poslední waltz a Somethin ́ Stupid)... Místo aby byla „krásnou hudbou lehce pohnutá“ (formulováno s duem Vodňanský-Skoumal), staví se manželka (o pár let mladší) k vystoupením hotelového multiinstrumentalisty a pěvce spíše ironicky...

Na Sardinii jsme se každopádně vydali nikoli hledat ztracené mládí, nýbrž přijít na kloub záhadě místní dlouhověkosti: Zatímco všude na světě připadají ve věku nad 80 let tři ženy na jednoho muže, na Sardinii je poměr jedna ku jednomu! S tím taneční nemají nic společného. Většina dnešních sardinských stoletých a víceletých totiž od útlého věku pásla ovce a kozy a absolvovala nanejvýš (pokud vůbec) základní školní docházku. Relevantní by ale mohlo být cosi obecnějšího, totiž všudypřítomné povědomí o jisté tradici, návaznosti, kontinuitě. I plážoví prodejci uvozují nabídku slovy: „Como dice Dante Alighieri...“ (Jak praví Dante Alighieri...) A český turista si odveze alespoň (řečeno názvem jiného letitého hitu) „parole, parole“ – pár chytlavých slůvek. Exotických, a přece jaksi důvěrně známých. Některá by mohla cosi napovědět, k tajemství dlouhověkosti hledače nasměrovat...

Nejhorším nepřítelem turisty bývá turista

„Contravvenzione“ (pokuta). Ve městě Alghero, jež během letní sezóny zněkolikanásobí počet obyvatel, slyšíme uvedený výraz opakovaně při pokusech o zaparkování. Pohotová, blesková mobilizace místních lidí! Paní v protějším okně lelkovala jen zdánlivě; mobilem promptně přivolává majitele domu, před kterým jsme zastavili... O pár ulic dále zase vybíhá z krámu prodavačka a argumentuje (přestože odpovídající dopravní značku není vidět) údajnou „obchodní zónou“. Nakonec používáme jen placené parkoviště. Quod licet Iovi, non licet bovi. (Co si může dovolit Jupiter, tj. domorodec, nemůže si dovolit vůl, tj. platící turista.)

Veřejné pláže kolem Alghera praskají ve švech. Na Sardinii se jezdí rekreovat nejenom zahraniční turisté, ale i Italové. (Dáváme proto přednost soukromé pláži u hotelu.) Leč i v samotném Algheru nemůžeme než potvrdit poučku, že „největším nepřítelem turisty bývá turista“: Na přístavní promenádě si kupujeme zmrzlinu, z níž přes lákavá označení („fragola“/jahodová, „stracciatella“ apod.) při jídle vnímáme hlavně chemii. Vzápětí zjišťujeme, že pár desítek metrů od promenády se za stejnou cenu prodává „pravá italská“... Tam nakupují místní i poučenější (tj. jednou se spálivší) turisté. Zmrzlinářský stánek na promenádě, hádáme, v dohledné době nezkrachuje, neboť turistů kolem proudí zástupy...

Pobřeží znamená pro místní lidi odjakživa obchodní příležitosti, avšak též riziko a nepohodu. Většina dnešních sardinských stoletých k moři za celý život (s výjimkou např. povinné vojenské služby) ani nepáchla. Nevytáhla prakticky paty z té či oné uzavřené horské osady. K dlouhověkosti může přispívat směs mořského a horského vzduchu, především však životní styl, opak to životního stylu masového turisty.

K turistice nepatří dlouhodechost a trpělivost, ale naopak urychlení, spěch a zkratkovitost. To bezděky dosvědčuje i česká mutace dotyčného svazku průvodce Lonely Planet. Místo „Sardiňané“ používá novotvar „Sardové“, místo „sardinský“ zkratové „sardský“, místo „sardinština“ pak „sardština“. (Podobně zhruba polovina českých průvodců o Thajsku nahrazuje výraz „Thajci“ novotvarem „Thajové“.) Žádný z uvedených novotvarů jazyková poradna nedoporučuje. S tištěnými průvodci se to, stručně hrnuto, v nejednom ohledu má asi jako s onou chemicky vyšlechtěnou zmrzlinou...

Klídek!

Vzhůru na sever sardinským vnitrozemím! Snad cestou nějakého stoletého potkáme... Od původního cíle – ostrůvku La Maddalena severovýchodně od Sardinie – postupně upouštíme. Sardinie je obrovská. Kruhové objezdy typické pro jihoevropské ostrovy má pouze při pobřeží, značení při silnicích všelijaké. Ve vnitrozemí občas bloudíme. Stane se též, že silnice najednou končí u jakéhosi areálu nad sladkovodním pramenem. (Vidíme pár zaparkovaných aut, v dolní části areálu několik šedovlasých pánů, odhadem sedmdesátníků. Na copak asi pramen působí?)

Popojížděním tam a zpět vlastně imitujeme – mutatis mutandis – životní styl sardinských horalů. Ti se většinou nikam nehrnou, nespěchají. S ovcemi a kozami se pohybují sem a tam, tam a sem (pěšky přitom urazí denně asi deset kilometrů v terénu se značným převýšením)... Ono to bloudění ostatně někdy nemusí být vůbec nepříjemné. Také my čas od času prostě zastavíme a pozorujeme krásu kolem: lesy, olivové háje, jezera, malebné vesnice... V této souvislosti se mi vybavuje výzva, kterou na ostrově slyšíme v různých konverzacích vícekrát: „Piano!“ Česky nejspíš: „Klídek!“ Jako by se jednalo o místní životní heslo. Heslo zápalné, nakažlivé: Proč se pachtit až na La Maddalenu, když nás v domovském hotelu čeká (v režimu „polopenze plus“) předplacená večeře? V severosardinském přístavu Palau se trochu porozhlédneme, na trajekt na ostrov La Maddalena definitivně rezignujeme a frrr zpátky!

Může dostatečně zvnitřněné životní heslo „Piano!“ v lidském organismu založit a nastartovat mechanismus/proces vedoucí k dlouhověkosti? Nepatří k nepřekotnému životnímu stylu, tedy i k neukrácené existenci, občasné tápání a přesuny odnikud nikam? (Martin Heidegger, expert na bytí a čas, obliboval v němčině výraz „Holzwege“/lesní stezky, tj. cestičky sloužící toliko pro interní účely lesníků, přeneseně: cesty odnikud nikam.) Patří k dlouhověkosti denní chůze na dlouhé vzdálenosti? Pokud ano, lze obrovské zpoždění dané sedavým zaměstnáním částečně dohnat? To jsou otázky možná životně důležité. A možná taky ne. Piano! Klídek!

Štvanci a fajnšmekři

„My Evropané při obědě zpravidla jíme,“ zpochybňoval Karel Čapek ve svých zápiscích z cest pojem „pracovní oběd“. Mezitím k „pracovním obědům“ přibyly ještě „pracovní snídaně“ a „pracovní večeře“, navíc se obecně prosadil vynález zvaný „fast food“. Právě v Itálii však někdy ve druhé půli 20. století vznikla – dnes celosvětově rozšířená – reakce proti této vymoženosti, totiž hnutí „slow food“ (stravování programově pomalé). I nám se zpočátku zdá, jako by hotelové večeře patřičně „neodsýpaly“... Záhy ovšem musíme první dojem zkorigovat. Posléze shodně (já, manželka i dva synové) konstatujeme, že vrcholným labužnickým požitkem nejsou, jak jsme se doposud domnívali, tzv. švédské stoly (jídlo ve formě bufetu), ale servírovaná čtyřchodová večeře s vínem, jakou dostáváme v hotelu. (U každého ze čtyř chodů lze vybírat ze tří variant, u vína pak volit mezi červeným a bílým.)

Dnešní sardinští století a víceletí se sice celý život (z důvodu chudoby) stravovali střídmě, jídlo ale nepochybně brali tak, jak se pojímá po celém Středomoří – jako určitý obřad, který není radno uspěchat. (Také zde a právě zde jako by platilo: „Piano!“)

Slovíčko, které nám z týdenního pobytu na Sardinii patrně zůstane v paměti vryto nejhlouběji, jako by koncentrovaně vystihovalo zásadní rozdíl mezi stravováním pomalým a stravováním rychlým, mezi fajnšmekrovstvím a hltavou uštvaností. Ono klíčové slůvko zní „cantina“. To v italštině neznamená kantýnu čili závodní jídelnu, ale sklep, především pak vinný sklípek! (Taková cantina v sardinské Santa Maria la Palma nabízí zdarma ochutnávky tří druhů vína...) A víno (červené i bílé) je na Sardinii natolik skvělé, že jsme zariskovali a přibalili je do (letecky přepravovaných) zavazadel...

Významový posun je víc než výmluvný. Závodní jídelna na straně jedné a vinný sklípek na straně druhé. Kantýna jistě představuje významný pracovněprávní výdobytek, a přece... Se „slow food“ bychom v ní trvaleji nepochodili! (Kdysi dávno mi v jedné takové jídelně kolegyně řekla: „Já se tady vždycky celá zpotím...“) Neukazuje směrem k dlouhověkosti spíše fajnšmekrovská instituce v podobě vinného sklípku? A nesvědčí posun ve významu („cantina“ jako sklep / „kantýna“ jako závodní jídelna) nakonec o problematičnosti, ba iluzornosti „pokroku“ civilizačního?