CESTOVÁNÍ: Z Šanghaje do Tokia

Ze Sydney jsme my dvě cestovatelky přiletěly po půlnoci do Šanghaje. Nasedly jsme do taxíka a pro případ, že bychom se nedomluvily, měly jsme připravenou adresu hotelu. Taxíkář s námi jezdil po městě a posléze nás vysadil u hotelu. Ale ne u našeho. Domluva s ním a s kýmkoliv jiným žádná. Připadaly jsme si jako ztracené. Všude hluk, auta, lidí jako v poledne. Přelidněné město, které nespí a ani nemůže. Že bychom proklimbaly noc na ulici, ani nápad. Ani nevím, jak jsme našly hotel. Asi si nás našel sám. A naše kámoška, studentka čínštiny, příští den také. Měly jsme posléze naplánovanou prohlídku města a cestu do Pekingu.

Blížil se čas odjezdu do Pekingu, lépe řečeno odletu. Prošly jsme pod nejdelším zavěšeným mostem na světě a spěchaly k nádraží. Držely jsme každá v ruce jízdenku za 553 jüanů (1900 Kč – pozn.red.). Hledaly jsme číslo našeho nástupiště. Jakmile jsme našly své číslo dvacet jedna, vydaly jsme se tím směrem. Prodíraly jsme se davem lidí, zakoupily si předražené dovážené kafe a po projití rentgenovým rámem, jako na letišti, jsme sešly na své nástupiště. Tam už rychlovlak do Pekingu stál. Dlouhý, nekonečný vlak. Hledaly jsme svůj vagón, svá sedadla. Když jsme se pohodlně usadily, vyhlédly jsme z okna. Nenaskytl se nám pohled na mrakodrapy Šanghaje a hned vedle jsme spatřily bezpočet kolejí a v nich dva stejné modrobílé ptáky jako ten náš připravené k odletu.

Nebylo to jako v letadle, ten tah, když zaberou motory, ten tlak, který vás vlepí do sedadel. Vlak se rozjel na čas, tiše a zdánlivě pomalu. Ani jsme nepostřehly, že už jedeme, ani jsme nezaznamenaly tu nabírající rychlost, neboť jsme se rozhlížely kolem sebe. Byly jsme jediné tři Evropanky uprostřed místních cestujících. Vlak se řítil městem, nekonečnou metropolí, téměř dvacetimiliónovou Šanghají. Žádná kola netloukla do kolejí, žádné hrkání, strkání vagónů a kdybych nepohlédla do okna, jako by vlak stál. A to svištěl třísetkilometrovou rychlostí. Letěl jako vzduchoprázdnem se složeným křídly se zobákem nataženým vpřed. Ještě jsme se nestačily rozkoukat a prohlédnout si všechny čínské nápisy, už přijížděl stevard s vozíkem a nabízel občerstvení – polévku, teplý popkorn a jiné speciality. S jídlem jsme jako ostatní nespěchaly, jízdu jsme si užívaly, neboť to byl pro nás jedinečný zážitek, který potrvá pět hodin, než přeletí 1315 kilometrů, než budeme v cíli a vystoupíme v Pekingu. Po prvním dojmu jsme si vysunuly stoleček a objednaly jsme si také něco z jejich specialit. Protější cestující po nás po očku pokukoval a já si všimla, že není sám. Našli se i tací, kteří si nás potají fotografovali. Jedni potají a druzí normálně přišli s mobilem až k nám. Usmívaly jsme se, aby na nás měli hezkou vzpomínku. Můj protějšek, postarší pán, se na mě obrátil s otázkou. Pokrčila jsem rameny, že nerozumím a začala jsem na něj mluvit anglicky. On to vzdal. Ale usmívat se na mě nepřestal. Koupil si popkorn a stále nám ho nabízel. Ta vůně mě lákala, ale nesebrala jsem odvahu, abych si nabídla. Kdybychom se domluvili, pochválila bych mu rychlovlak, pohodlnou jízdu a ....... Bohužel, takto jsme se na sebe jen usmívali. Cestu jsme si ve vlaku vychutnávaly, připadaly jsme si jako ve sci-fi filmu, v teplíčku, v pohodlíčku, pod křídly letícího ptáka nad horami, nad řekami, nad vším lidským hemžením. Nezapomenutelný zážitek.