Adelaide je krásné město, placička u moře obklopená z pevniny vysokými kopci a na druhé straně se spoustou nádherných pláží. Je to město s pravidelným centrem, jak se zřejmě architekti zhlédli v New Yorku, a taky se spoustou kostelů a kostelíků. Ranní mlha se zvedla, a tak jsme vnímali tu krásu kolem nicneděláním na bílých písečných plážích a v parku. Večer ve městě v hospůdkách u rybích dobrot a kafíček.

Další ráno byla obloha vycíděná, jako stvořená pro vyhlídku na město. Skočili jsme do auta z půjčovny, auto sice nebylo krasavec, ale automat to byl, a vyjeli jsme vzhůru do velikánských kopců, na nichž stál light house s vyhlídkou na celé Adelaide. Ale nic naplat, před námi byla dlouhá cesta se zajížďkami necelých tisíc kilometrů do Melbourne. Vyrazili jsme na Great Ocean Road. Niki se hrnula za volant, jelikož ještě nikdy neřídila vlevo, natěšená na nádherné panoramatické výhledy na oceán. V městečku Kingston nás ohromila obrovská socha langusty. Museli jsme zastavit a v úžasu udělat pár snímků. Dále jsme si nemohli nechat ujít pozastavení u zpola vyschlých růžových solných jezírek. Dojeli jsme do Mount Gambier, do městečka zasazeného do malebné sopečné krajiny, jež má ve svém středu dva obrovské dva krátery, v nichž se zrcadlí tyrkysově zbarvená voda. Ještě večer jsme navštívili zdejší „díry“, což jsou propasti porostlé keři a květinami plné malých nor, z nichž po setmění vylézají oposumi a lidé je sem chodí krmit. Zvířátka podobná veverkám či kočkám se nechají pohladit a klidně vám žerou z ruky.

Další den hned po ránu hurá směrem do Port Campbell. Stát Victoria nás vítá pátečního rána, za hlasitého vyhrávání rádia v autě po naší vynikající ranní kávě. Tak teď už nás čekají ty překrásné přírodní scenerie. Tisíce let staré, vodou a větrem tesané pobřeží podél slavné Great Ocean Road. Nad tím mistrovským dílem přírody se jen tají dech. Poznáváme neznámou tvář Austrálie. Nyní se nám otvírá její nedotčená příroda, její velikost, nesmírné vzdálenosti a docela jiná podoba než shluky věží mrakodrapů.

Cestou jsme udělali prohlídku jednoho ze zdejších slavných majáků. Vede tu jedna z nejzrádnějších námořních cest a vlivem vln a podmořských proudů zde spousta lodí v minulosti ztroskotala. Ještě navečer jsme natrefili v malém eukalyptovém lesíku na medvídky koala. V Port Campbellu jsme koupili par suvenýrů a hurá na pozdní večeři s lahvinkou dobrého vína.

Další den se posadil za volant Bobby. Byla už sobota a týž den bylo nutno dorazit do Melbourne. Počasí nám přálo, nádhera na nebi, nádhera na zemi. Zastavovali jsme na každé vyhlídce. Nebylo možno odolat. Dívali jsme se a fotili, ani jsme moc nemluvili. Eukalyptové velikány jsme nemohli minout, tak jsme maličko odbočili a vstupovali do korun stromů po kovové cestičce až do nebe na vyhlídku. Klikatou několikakilometrovou cestou zpět k moři jsem musela zavírat oči. K večeru nás čekala nepopsatelná krása. Před námi bizarní útvary Twelv Apostels, London Bridge a další místa se nám vtiskávají do paměti a zůstanou tam provždy. Cesta byla naplánována ještě na loď a krátký přejezd přes záliv druhou stranou do Melbourne, ale bohužel bylo už pozdě, loď už nejezdila, takže jsme se vydali se po cca pětiproudové dálnici směrem do Melbourne. Ubytovali jsme se a vyrazili na promenádu podél řeky Yarra.

Neděle byl závod F1. Po zaparkování jsme skočili jsme na autobus, co svážel přímo k Albert parku. Po prodírání se davem lidí dovnitř do Albert Parku jsme měli možnost pokochat se přehlídkou našlapaných a nablýskaných aut, a to jak veteránů, tak i zbrusu nových McLarenů či Tesel (ta mají pohon jen na elektřinu). Ještě než odstartovali závod, nám nad hlavami prolétlo pět malých letadel, která předváděla akrobatické sestavy. Dokonce tiše přelétla nadzvuková stíhačka, za kterou zahřmělo, jako když se tříští obloha. Přehlídku zakončil průlet obřího nákladního vojenského letadla přímo nad tribunami. Potom už začala předváděčka všech jezdců F1, kteří seděli na zadních sedadlech veteránů a užívali si čestné kolečko. Závod byl dobře zorganizovaný. Startovalo 20 závodníků.

Po závodě jsme vyrazili na vyhlídku nejvyšší budovy na této jižní polokouli, do Eureka Tower. Nejprve si Niki na 88. patře objednává své milované coffee latte a my dva netrháme partu. Poté se bezmála hodinu kocháme barevnými světýlky probouzejícího nočního života Melbourne. Tohle je přesně něco pro Niki, fotí si město nejméně tisíckrát. Je čas najit vhodné místo k večeři. Vybíráme si řeckou restauraci s výhledem na řeku. Hladí a objímá nás teplý večer, ani by člověk nemohl říct, že se blíží podzim. Po procházce po nábřeží Niki konstatuje, že si připadá jako v Praze na Náplavce. „Nicméně jsem si Melbourne až tolik neoblíbila,“ řekla. „Stále se myšlenkami vracím do Adelaide, do toho kouzelného města v Jižní Austrálii. Tam jsem si připadala jako doma. Když jsem seděla v zahrádce jedné restaurace a při odchodu se zapovídala s jejím majitelem. Ten přišel do Austrálie, respektive do Sydney před 28 lety, vystudoval engeneering, ale zjistil, že to není jeho cup of tea a otevřel si restauraci. Bohužel Sydney bylo pro něj moc neosobni, hektické a příliš předražené město, a proto se rozhodl odejit do Adelaide, kde vlastni apartmán, jenom sedm minut chůze od jeho již páté restaurace, kde jsme zakotvili. Jeho sousedé jsou prý jako část jeho rodiny a nepřipada si tu tak anonymní jako ve velkoměstě. Promýšlím si, mohla bych tu žit?“

Z Melbourne vyjíždíme kolem poledne. Máme před sebou dlouhou cestu. Do večera musíme zdolat 660 kilometrů do Canberry, kterou nesmíme minout, když už jsme v tom cestování. Na hranicích Victoria a New South Wales v malém městečku Albury nás chytil silný déšť. Ten nás střídavě doprovázel až do Canberry, hlavního města Austrálie, ležícího v Australian Capital Territory, města uměle vytvořeného r. 1913, aby se Melbourne a Sydney mezi sebou nehádaly. Nicméně asi 4 km před Canberrou déšť ustal a teplý vítr nás provedl kolem parlamentu k místnímu obchodnímu centru. Bylo po desáté večerní, kdy si dáváme v miniaturní příjemné kavárničce kávu a Niki opět sedá za volant. Přijíždíme k vyhlídce Telstra Tower, kde bychom měli výhled na celé město, ale bohužel už je zavřená. Navíc nám přes cestu přebíhá klokan. Niky na poslední chvíli dupne na brzdu. Nic se klokánkovi ani autu naštěstí nestalo. Ale Niki se zvedá od volantu a usazuje se vedle mne na zadní sedadlo. Po půlnoci usíná.

Ráno řve její mobil, na kterém sviti „hola hola škola volá“. Za dvě a půl hodiny musí být ve škole. 940 km z Melbourne bylo dlouhých a únavných. Nicméně zkušenost k nezaplacení a člověk si uvědomí tu vzdálenost a velikost včetně krásy celého kontinentu. Do Sydney přijíždíme za zamračeného počasí. Jen co auto zastaví, Niki popadne batůžek a letí do školy.