Napoleon tu mohl do smrti spokojeně panovat, ale on ne - po roce utekl raději k Waterloo

Budiž mu nicméně ke cti, že svůj nucený, byť luxusní exil naplnil mnoha skutky bohulibými, od staveb cest, přes povinnou školní docházku, až po zákaz vyhazovat či vylévat z oken, co domácnost zrovna dala. Taková mírumilovná činorodost mu však byla málo, a tak dopadl jak Napoleon u Waterloo…

Přístav Marina di Campo

To jeho sestra lépe věděla, jak dobře žít: v Evině rouše ráda se prý slunila na pláži v severním zálivu, kde se nyní rozkládá městečko Procchio – písek je tam dodnes jemný, stejně ostatně jako v Marině di Campo, protilehlém zálivu na jihu. Pouze pětikilometrový pás nížiny mezi letovisky, co se dá lehce přejet i na kole (převýšení tu činí pouhých padesát metrů), ostře rozděluje ostrov na západní, nejvyšší a nejhornatější část, a východní, do všech stran rozběhlou, nemálo taktéž kopcovitou. A tak je to tu všude jen nahoru a dolů, neširoké silnice samá zatáčka.

To je nejlépe patrné z nejvyššího bodu Elby, monumentální Monte Capanne (1019 m n.m.) – hora vyrůstá uprostřed západní, v podstatě kulaté třetiny ostrova. Napoleon sotva asi měl potřebu ji dobývat, ostatně dnes to díky klecové lanovce mají davy turistů mnohem snazší. Kdyby se tam nicméně přece jen po cestách horalů, jež jsou dnes již dobře udržované i značené, přece jen vydal, naskytnul by se mu výhled hodný císařů.

Elba z Monte Capanne (v pozadí italská pevnina)

Na pozadí italské pevniny spatřil by na východě pásma hor rozběhlá do několika poloostrovů, kde přírodu čile již plundrovali Římané dávno před Kristem, ale dnes už to z této dálky není poznat; hledači minerálů tam nicméně našli ráj. V jednom ze zálivů nalevo viděl by jak na dlani své bydliště, Portoferraio, železný přístav, a napravo zase v dálce Capoliveri. Zrak by mu pak putoval přes několik ostrůvků (Monte Christo na jihu je obzvláště působivý) na západ, jenž by mu celý zahradila rodná Korsika. Hluboko pod sebou by zřel na všech stranách rozdrobené útesy, lemované pěnami příbojů, pokud by se tam tedy zrovna nezelenal některý z okrajových kopců.

Nebylo v té době ještě asi mnoho přátel plážových slunění, nudistická sestřička císařova byla nejspíš výjimkou, ne tak však dnes: je až s podivem, jak různorodé mohou i na poměrně krátkém úseku pláže být. Písek – žlutý či tmavý – leckde je obohacen kameny, jinde přechází ponenáhlu do štěrku. Okraje zálivů pravidelně nabízejí ošnorchlovaným amatérským potápěčům skalnatá zákoutí, mnohde hojně oživená roztodivnou mořskou faunou. Takových míst, kde dnes ve vesnicích a městečkách užívá turista u pláže všeho hojnost, je však vzhledem k délce členitého pobřeží relativně pomálu – povětšinou spadají tu rozervaná či časem uhlazená skaliska strmě do vody, neprostupnými houštinami úporné středomořské vegetace obrostlá. Pod nimi tu a tam skví se kamenitá plážička, často dostupná jen kajakistům z vody. Ne však každá – kdo nestojí o ruch pláže u letoviska, jistě si také někde najde oslí stezičku do toho či onoho zapadlého kouta, kde má ještě (byť i tady je přeturistováno) reálnou naději nalézt romantickou samotu. Mořský ráj.

Možností koupání je nepřeberně

Není toho dnes na Elbě mnoho, o čem by si turista mohl pomyslet, že na tom spočinulo oko Napoleonovo, pomineme-li věčně neměnné hory – v jeho muzeu v Portoferraiu jsou už dnes k vidění pouze náhradní artefakty, sídlo bylo záhy po císařově útěku vyplundrováno. Zůstal řetězec hradeb a starobylá věž u vjezdu do přístavu, v němž však dnes ale vládnou trajekty, smradem z mohutných komínů hojně oblažující nejen davy cestovatelů čekajících u mola (Elba je častým rekreačním cílem domácích Italů a je to poznat jak tady na vstupu na ostrov, tak i na jeho silnicích).

Zůstala tu nicméně naštěstí taková místa jako roztomilé městečko Marciana s krkolomnými uličkami, v nichž ještě staré časy zašle voní, přikrčené pod Monte Capanne (tady začíná ona lanovka), či důstojná horská vesnice San Piero s nádherným prastarým kostelíkem se zachovalými nástěnnými malbami, kde je návštěvy hoden také hřbitůvek, v němž čas stál snad už za Napoleona. I v Capoliveri jsou místa, jež by dnes mohla být císaři povědomá. Jen ty hospůdky byly jistě skromnější a obchůdky jakbysmet…

Přístav Portoferraio (v pozadí Napoleonova rezidence)

Co však Napoleon jistě nemohl, byla návštěva akvária v Marině di Campo – výstava oplývá množstvím exponátů, od ryb přes korýše a jiné mořské podivnosti až k živočichům, u nichž se nezdá být jisté, nejde-li spíš o rostliny. Expozice je doplněna vycpanými ptáky i jinými tvory vezdejšími, člověk tu může strávit hodinu. Za pozornost stojí i 2 archeologická muzea, v Portoferraiu a skromnější v Marcianě. Přátelé kamenů mohou na východním poloostrově Calamita navštívit staré doly, mineralogické muzeum, či se vydat na opuštěná plundroviště předků, zdali tam někde nezůstal ještě nějaký barevný kamínek.

Vedle pozůstatků hradeb v osadách se po ostrově hojně vyskytují různé zbytky staveb, u cest či turistických tras (těch je požehnaně) – zříceniny, věže, stěny byvších chrámů. Vyznavač turistiky na rentě jistě by zde mohl pobývat déle než Napoleon, a stále by neměl ještě všechno prochozené. Zkrátka, Elba nabízí tisíce možností jak u vody, tak také ve vnitrozemí.

On o to ale nestál, a tak dopadl jak u Waterloo - potomci jeho poddaných váží si zdejšího života víc: ráno začnou silnou kávou, poklábosí na zápraží a v klidu, s dobrou náladou se věnují své práci. Pak zavřou krám a po bohatém obědě spočinou v siestě, aby pozdě odpoledne opět ožili a do večera chutě užívali dne. Jejich chléb už není kamení, byť je ho tu plno všude. Věčně uspěchaný Středoevropan může jim závidět, ale snad se i trochu inspirovat. Říká se, že vidět Neapol a zemřít. My viděli Elbu – tam vědí, jak žít…