Udělat si výlet do Vídně byl pro mne tenkrát svátek. Když jsem jako studentka bydlela na privátě a paní bytná nám oznámila, že o prázdninách pojede do Vídně, jako by promluvila o jiné planetě. Docela dobře jsme nechápaly, jak je možné, že dostala povolení na cestu do zakázaného světa. Řekla nám, že tam zamlada sloužila, ale když se vrátila, o zakázaném městě mlčela. Jako by tam nebyla. Slůvkem se neprozradila a my jsme nevyzvídaly. A tak po létech, kdy se opona rozevřela, jsem se na Vídeň nesmírně těšila.

Palais Theresianum

A když už tam budeme, prohlédneme si některou z Hundertwasserových budov, řekla jsem manželovi, neboť hlavní důvod návštěvy města nebylo courání po obchodech a okukování budov, ale návštěva vnuka ve škole.

Starobylou akademii Theresianum jsme našli snadno. Soukromá internátní škola mě svou rozlohou a výstavností ohromila. Nekonečná řada oken v nekonečné ulici. Na tehdejší dobu to byla velkolepá, grandiózní stavba určená pro vzdělávání mladých talentovaných mužů pro civilní službu. Císařská akademie pod záštitou Marie Terezie byla založena na zásadách přísného výběru nejvyšší pedagogické a vědecké výuky cizích jazyků v r. 1746.

Vešli jsme do masivních vrat uprostřed budovy. Do temného prostorného a chladného průchodu. Dali jsme si vyvolat vnuka, který tu byl na prázdninovém kurzu němčiny. Dovolili nám vejít dovnitř, chodbami a schodišti až za ním na pokoj. Když jsme se s vnukem pozdravili, uvítala jsem, že se vracíme z těch masivních zdí, z toho pro mne odlišného světa ven do rozsáhlého parku uvnitř budov. Všude kolem hloučky studentů z celého světa, a přesto tu panovalo ticho. Představovala jsem si ty počty mladých absolventů, jako byl rakouský polní maršál Radecký, těch vědců, významných osobností, co tudy procházeli a sedali všude kolem na lavičkách, co tu nabírali vědomosti a připravovali se na odpovědné role ve společnosti. To celé díky prozřetelné panovnici Marii Terezii, jež dala postavit tento vojenský ústav. Nařídila v habsburské monarchii stavět školy, kladla důraz na vzdělání. Během druhé světové války byla škola silně zničena a po rozsáhlých rekonstrukčních opravách znovu otevřena až v roce 1957. Uvnitř areálu jsem si připadala jako ve studni. Taková tu převládala atmosféra, naprosto odlišná od hluku z centra města. Člověk se tu choval jako v kostele. Málem chodil po špičkách a šeptal.

Zcela odlišná atmosféra panovala ve městě, když jsme stanuli před Hundertwasserhausem, jedním z mnoha obytných domů postavených kolem roku osmdesát. Fasáda každého jeho domu jedince uhrane, očaruje, není to bílá plocha, ale obrázek na obrázku, mnohde prokládaný kachlíčky. Shluk domů hraje všemi barvami. Každé okno, jiné oko, jiná barva, tvar a rozměr. Friedrich Stowasser, rakouský umělec, je světově známý svými barevnými, trochu bláznivými budovami. Jeho domy nejsou mlčenlivé strohé krychle, ale křičí, jásají, rozdávají radost a smích.

Neodolala jsem, abych v obchodě nesáhla po dopisních papírech. Sice píšu dopisy mailem, ale zatímco jsem je držela v ruce, hladila a kochala se jimi, manžel je zaplatil. Tady jeden z nich je i pro vás.

Ať uvnitř nebo na chodníku, náhle jste se octli v úplně jiném světě. Jako byste přeskočili několik století. Ať jste pohlédli kamkoliv, všude pestré barvy, žádná šedivá zeď s mdlými okny, na střechách stromy a keře, v jejich zeleni květy hýřícími libými vůněmi. Žádné rovné linie, žádné pravítko, vše podřízeno přírodě. Jako v pohádce. Mít u nás v městě jen jeden takový dům, hned by město dostalo radostný ráz.