Začalo to v jednom hotelu na západním pobřeží. Buď ve Williamsu nebo v Page. V takovém hotýlku, co se drží cesty a při zemi, do pokojů se chodí přímo zvenku, a jaký jste mohli vidět ve filmu Psycho. Jsou v něm široké postele a sprchujete se za průhledným závěsem.

Podávala se snídaně. Zamířila jsem k opékači toastů. Ale kde nic tu nic.

„Kde jsou?“ zeptala jsem se muže v klobouku, který stál poblíž.

„Tady,“ odpověděl.

„Ale kde je ten toastový chlebak opékání?“ opakovala jsem otázku důrazněji, protože odpověď muže postrádala logiku.

„Tady,“ řekl a pokračoval: „A zeptáte-li se mne potřetí, odpovím stejně.“

Jeho odpověď mě zarazila, takže potřetí jsem se nezeptala. Chvíli jsem zírala do prázdna a přemýšlela: do té doby jsem téměř nevnímala toho muže za volantem, jeho znalosti, ostrovtip, ani jeho šarm. Obojí jsem přehlédla, neboť jsem se po cestě ustavičně soustřeďovala na úchvatnou krajinu kolem, protože Amerika je prostě jiný svět. A nyní, po jedné jediné větě stál přede mnou úplně jiný muž. Neuměla jsem si to vysvětlit.

Podívala jsem se pozorněji kolem opékače a pochopila jsem. Vzala jsem si jeden kelímek s těstem a vylila obsah do toastovače, ten jsem překlopila a čekala čtyři minuty. Pan šofér mezitím odešel. Posadila jsem se k vedlejšímu stolku. Tak, abych na něj viděla. Začal mě zajímat. Jeho slova u mne padla na úrodnou půdu a okamžitě vyrašila. Než jsem nasedla s ostatními do auta, výhonky hnaly do květů. Neuvěřitelné, co dokáže jedna věta.

Moje místo ve voze bylo pro ten den docela vzadu. On seděl za volantem a jeho klobouk lemovaný zelenou úzkou stužkou visel na palubní desce, šňůrkou zachycený o knoflík rádia.

„Pane Ivane, klobouk máte sladěný s tričkem. To každý den?“

„Vy jste si všimla?“

Někde během jízdy arizonskou pouští vyprávěl historku, která měla charakterizovat chytrost místních Indiánů: „Tady v těch místech by měla být prodejna s ručně vyráběnými košíky, nevíte, kde bych ji našel? Nevidím žádný obchod. Jeden Indián zdvihl hlavu a změřil si mě: Dej mi padesát centů a povím. Podal jsem mu dva čtvrťáky a on je strčil do kapsy. Tak, kde je ten krám, vyzvídal jsem dál. Už ho zrušili.“

Rozesmála jsem se, ta historka se mi zdála úchvatná, kdovíjak vtipná.

V Údolí bohů jen pro mě jeho otázka: „Kam vede ta silnice?“

Podívala jsem se pozorněji. Auto mířilo rovnou k úpatí hor. Skalní útvar se tyčil jako nepřekonatelný masiv do výšky dvou tisíc metrů. Tentokrát jsem seděla vedle něj.

„To nemyslíte vážně,“ zaúpěla jsem a svezla se do sedadla.

Ostatních šest pasažérů zmlklo.

Auto vjíždělo do kolmé stěny. V strmých serpentinách se mě zmocnila hrůza a zavřela jsem oči. Co kdyby se přehřál motor a vyplivnul, co kdyby Ivan o zlomek vteřiny později sešlápl brzdy? Co kdyby nevytočil zatáčku? V tu ránu je s námi konec. Auto vyletí, křápne do stěny a vyrazí nám všem mozek z hlavy.

Náš život visí na vlásku. A ten vlásek drží Ivanovy ruce. Jeho snědé krásné ruce porostlé rudými chloupky. „Zastaví se mi srdce, umřu!“ Vykřikovala jsem, když jsem štěrbinkou oka zahlédla propast pod stěnou. V tu chvíli jsem se nemohla na něj, ani na jeho ruce podívat. A on byl nad tím vším jako bůh.

Nahoře na vyhlídce všichni vystoupili a mačkali spouště fotoaparátů, jen já nic. Seděla jsem dál v autě. Byla jsem stále v šoku a přimražená.

Další den jsem stála v Bryce kaňonu opřena o parapet. Pokoušela se o mě závrať z mistrovského veledíla přírody. Přesto jsem vedle sebe vnímala klobouk se zelenou stužkou.

„To je neskutečné. Tahle krása mě zabije.“

Bryce Canyon

Figurky zástupů se vrší v poschodích a slunce je barví dočervena. Kamenné postavičky vyplňují scenérii až k obzoru jako seřazené vojsko, jako terakotová armáda doprovázející čínského císaře do Hádovy říše, jako diváci tísnící se ve všech galeriích divadla. A všude kolem mne Ivánkovo teplo. Posadili jsme se spolu na nízkou zídku a vybalili svačiny.

„Budu vám psát,“ řekla jsem ovlivněna neopakovatelnou atmosférou, „ale vy mi psát nemusíte.“

„Já vám odpovím.“

Věřila jsem mu.

V Las Vegas v patře hotelu jsem vzdychla: „Ivánku, co je tohle zase za nádheru?“

„Jsme v Itálii, v Benátkách.“

Po kanále přijíždí gondola. Veze pasažéry. Gondoliér zastaví loď a zpívá jako v opravdových Benátkách. Slyším v jeho tónech ptačí kavatinu a šum moře ztišujícího se v laguně. Když dozpívá, Ivan se odlepí od zábradlí: „Přejdeme na náměstí Marka.“

Celá skupina ho nevěřícně následuje. A skutečně. Jeden krok a octli jsme se na náměstí, hosté večeří u kulatých stolů a u parketu podmalovávají atmosféru hudebníci. Nad hlavou čisté nebe. A já se vidím mezi těmi hosty, v odpoledním krátkém stínu a dotýká se mě žár prudkého slunečního světla, jež pářou stíny holubů dosedající na rozpálenou dlažbu.

„Kolik tady stojí večeře?“

„Tak třicet dolarů.“

„Dala bych padesát,“ vydechnu v euforii, „jen za posezení, bez večeře.“

Kdyby to bylo s vámi, dala bych nevím co, ale kdoví, zdali bych to přežila, pomyslela jsem si...

Přejít přes kymácející se Golden Gate Bridge v San Franciscu je dobrodružství. Mám na něm dojem, že závěsné lano o téměř metrovém průměru nás neudrží. Stojím opřena na píď od Ivánka, oba mlčíme.

Uprostřed četných obchůdků přístavní čtvrti Fisherman ́s Wharf Ivánek upozorní: „Dvacet osm let tu žebrá.“

Vidím dvě zelené větve a po straně misku s drobnými. V zákrytu větví sedí stařec a bafá na lidi. Jdu k němu zezadu, a když i na mě vybafne, málem spadnu.

„Žebráci tu jsou bohatí,“ upřesní Ivan.

„Nesejí a nesklízejí. Někde jsem četla, že žijí jak boží ptactvo.“

Za Monterey na 17-Mile Drive jsem vyjekla: „Že někdy spatřím dům Robinsona Jefferse, to nemůže být pravda. Můj sen tak vysoko nemířil.“

Zaslechl to. Sjel do letoviska Carmel a hledal Jeffersův dům. Z vozu se ozvaly hlasy, ať se vrátí, že o nějaký básníkův dům nemají zájem. Ivan neslyšel. Jeho i moje oči po něm pátraly. Poznali jsme ho současně. On zastavil a já vykřikla: „To je on! Jestřábí věž.“ Nikdo z vozu nevystoupil a já přes sklo auta v extázi mačkala několik vteřin fotoaparát.

„Dlužím vám políbení ruky,“ řekla jsem mu posléze.

On s úsměvem odpověděl: „To není třeba.“ A mezi čtyřma očima jsem mu poděkovala za to, že šel proti všem. On jen vysvětlil: „Jsem beran.“

Ve stráních členité pobřežní silnice dominovaly pontifikální kytky a já mezi nimi hledala Maskerelova hřebce, Jeffersova velkého grošáka.

Nikdo z pasažérů neznal Hřebce grošáka. Jen on, Ivánek. Nikdo jiný netušil, že Kalifornia zabila boha. K nikomu nepromlouvala Jestřábí věž, ani Elegie pro Unu: Jestliže je čas toliko jiný rozměr...

Na příští vyhlídce všichni vystoupili a čekali s připravenými fotoaparáty na sebemenší gejzírek možné velryby. Jen já zůstala s Kalifornií nad mrtvým tělem hřebce.

Naposled spolu na mostě v zeleném zrcátku řeky Colorado, tam hluboko dole v korytě skal.

Na letišti mě Ivan políbil na obě tváře a já do krempy jeho klobouku zašeptala vroucné vyznání: „Budu vám psát.“

On slyšel, ale čas ho donutil, aby mě propustil ze své náruče.

Jako bych se zamilovala, pomyslela jsem si v letadle. A hned po návratu domů jsem mu poslala první dopis.

Ivánku, nastoupila jsem do letadla. To zamířilo na východ. Ale za Las Vegas se náhle otočilo a vrátilo. Řídíte-li auto, neotáčejte se. Sedím docela vzadu a vidím na palubní desce váš klobouk. Někdy zvednete z přihrádky mapu, položíte ji pár vteřin na volant a zase vrátíte. Vidím jen vaši ruku, veze mě do krajiny snů, uchvacujícími kulisami, které se ukládají jako plástve do mého mozku. Vaše auto náhle opouští tuto krajinu, tuto zemi a zvedá se k oblakům. Vezete mě vstříc lásce, vezete mě vesmírem.

Vím, že až vystoupím z vašeho auta, až se octnu sama doma, bude ta krása mít stejnou intenzitu jako bolest.