Plným právem přiznávám, že kdo se v Americe projede byť jen kousek po legendární Route 66, už na ni nikdy nezapomene. Totéž se stalo mně. Neprojela jsem ji celou, jen část v Arizoně a Kalifornii, a už se mi dostala do krve jako žádná jiná silnice.

Po návratu z Ameriky jsem přemlouvala kde koho, obzvlášť z veteránů, aby se mnou projel tu štreku čtyři tisíce kilometrů z Chicaga do Los Angeles. Bájila jsem o tom, jak bychom byli svobodní, v té široširé krajině napříč státy a časovými pásmy. Že v některých úsecích nepotkáte za celý den jedno auto a máte dojem, že projíždíte zemí nikoho. Stejný nápad jsem kdysi v mladších létech měla, když jsem sháněla nějakého odvážlivce, kdo by se mnou projel transsibiřskou magistrálu z Moskvy do Vladivostoku. Žádného odvážlivce jsem nenašla. A začala jsem přemýšlet sama o sobě, co mě žene do bystřin života, když druzí jsou spokojeni ve stojaté vodě.

A čirou náhodou jsem zjistila, že té The Mother Road, jak jí mnozí Američané říkají, bude letos 11. listopadu 90 let. To stojí za zmínku, abych jí popřála k narozeninám, ať se jí daří a ještě dlouho vydrží při síle. Abych jí popřála alespoň vzpomínkou. Z Grant Parku Chicaga ve státě Illinois přes Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas, Nové Mexiko, Arizonu a Kalifornii, kde končí v Los Angeles v letovisku San Monice na pobřeží Tichého oceánu. Pokud se rozhodnete projet ji celou, poznáte osm států a překonáte tři časová pásma.

Má své logo, které ji provází celou cestu. Lemuje ji mnoho dobových obchůdků, fast foodů, restaurací, bister, zastávek a motelů. Všechny většinou vyzdobené fotkami, plakáty starých aut, nechybí ani Harley Davidson, reklamy na všechno možné, co s šestašedesátkou souvisí. V jednom obchůdku stařičkého majitele stálo i jeho původní holičské křeslo. K motelům podél silnice přijedete, postavíte auto či motorku přede dveře ložnice a můžete hned skočit do postele a zároveň si hlídat svůj stroj. Postýlka není tak uzounká jako u nás, ale rozlehlé měkoučké letiště. A sprchujete se za průsvitným igelitovým závěsem, jaký znáte z Hitchcockova filmu Psycho.

Není člověka, který by tu silnici nefotografoval. Mnozí spisovatelé o ní psali. Nejznámější příběh oklahomského farmáře od Steinbecka Hrozny hněvu. A režiséři točili o ní filmy. Hudebníci skládali hudbu. A snad díky sv= oblíbenosti přežila tato krasotinka dobu, kdy přestávala stačit nárokům silničního provozu a kdy se začaly stavět dálnice.

Její historie spadá do doby prvních osadníků, kdy bylo jejich přáním spojit západ s východem. A to z důvodu rozmachu automobilismu. Fordovy závody zavedly pásovou výrobu aut a Američané začali zvažovat potřebu silnic. Ti z neúrodných oblastí Oklahomy a Texasu tíhli do Kalifornie. Také farmáři usilovali o snadnější prodej svých produktů ve větších městech. Všichni si od ní hodně slibovali. Byla to v té době štěrková cesta a přepravovaly se po ní miliony lidí. Postupem času se začala asfaltovat. Během velké hospodářské krize tak našly práci tisíce nezaměstnaných. Muselo se řešit i čerpání pohonných hmot. V té době se palivo čerpalo ručně z podzemních nádrží.

Toto všechno si neuvědomujete, když po ní jedete. Vidíte ji před sebou a ona se vám co pár kilometrů zviditelňuje svým logem. Někde je logo i nakreslené bílou barvou na vozovce. Já na ní miluji všechno. Nejvíc ty slečny, které posedávají kolem ní a mají nožku přes nožku. A jsou nastrojené a nalíčené jako rajky, dávají pocit radosti. A to jiná silnice na světě neumí.

Foto: autorka