Máte pocit, že český řidič je to nejhorší, co existuje? Do doby mého ježdění po Izraeli jsem si to myslel taky. Po této zkušenosti si klidu na českých cestách vážím.
Před nějakým časem jsem spolu se svou ženou vyrazil na 14denní putování po zaslíbené zemi. Jelikož nemám rád zájezdy s hromadnými odjezdy a vypočteným časem na prohlídku památek, jsem dobrodružně zvolil sólo jízdu se zapůjčeným vozem a volbou míst zájmu dle předem zvolených historicky zajímavých míst.
Po přistání v Tel Avivu na stánku společnosti Hertz jsem byl přivítán sličnou děvou s lehce tázavým profesionálním úsměvem, neboť vzhledově nepůsobím ani jako Alonso či Seagal. Poté jsme byli multivanem odvezeni na přilehlé parkoviště, kde nám byl přidělen zánovní Fiat Punto. I předávající technik se na pár starších jedinců díval poměrně podezřele a ve zpětném zrcátku jsem dlouho sledoval jeho upřený pohled. Stále jsem netušil proč.
Izraelské cesty jsou celkem dobře značeny, v drtivé většině dvojjazyčně, vedle arabských klikyháků i latinkou s označením větších měst a osad. Jsa vychován evropským šarmem jsem se snažil využít znalostí zipování při sjíždění do jednoho pruhu. Když jsem stál cca pátou minutu v levém pruhu v domnění, že mě snad někdo pustí přibrzděním, zuřivý klakson několika dalších vozů za mnou mě donutil k prudkému záběru plynu a stejně prudkému dobrzdění auta v pruhu pravém. Čekal jsem přinejmenším blikání a mávání rukou postiženého řidiče, nicméně nestalo se vůbec nic.
Mimo velká města je provoz klidný, pokud akceptujete zvláštnosti této země. Stalo se, že v úzkém průjezdu uličkami se přede mnou zastavilo auto a dobře vypadající dáma v klidu vystoupila a vůz zavřela. Vycouvat nešlo, byl jsem „přitlučen“ dalším vozem, jehož řidič však na rozdíl ode mne zůstal zcela v klidu a nejevil známky podobné mým. U mne totiž po letitém zvyku začala stoupat zuřivost nad drzostí oné dámy, jež zmizela v nějaké stavbě u cesty. Když už můj krevní tlak jevil kritické hodnoty, vyšla zhruba po pěti minutách ona ženština s malým dítětem (patrně ze školky), v klidu nasedla a odjela.
Přibližně druhý den jsem pochopil, že je nutno zapomenout na evropské zvyky a začít jezdit zcela odlišným stylem. Způsob jsem pracovně nazval „nacpi svůj čumák, kam to jde“. V praxi to znamená, že izraelský řidič vůbec nesleduje boční či zadní zrcátka, zajímá jej pouze jeho předek, který strčí do prostoru, který je jen o několik centimetrů větší, než je rozměr udaný ve velkém technickém průkazu. Tento styl by doma vyvolal v 80 % rvačku mezi řidiči, nebo přinejmenším naklepané plechy. V Izraeli, vyjma občasného troubení, které spíše znamená upozornění na přítomnost vozu než vzteklou reakci, se nic takového neděje.
V Jeruzalémě je provoz nejhorší. Jelikož jsme měli zamluvený hotel, jevilo se zprvu jako snadné se dle mapy města k němu dostat. Autor plánku však trestuhodně opomněl napsat, že mnoho uvedených cest je jednosměrných. (bylo to v dobách, kdy ještě nefungovala navigace v mobilech). Když jsem již počtvrté míjel svůj hotel vedlejší ulicí bez možnosti k němu zahnout a směr mě vždy vyvedl prakticky ven z města, usoudil jsem, že bude nejvýhodnější zastavit a nalézt pěšky cestu k hotelové garáži. Našel jsem jedinou možnost, která však předpokládala v jednom méně frekventovaném místě provést obrat o 180 stupňů přes plnou čáru. Když jsem jej provedl, od stěny se oddělila předtím zcela neviditelná policistka.
Snažil jsem se poměrně hezké dámě sdělit své důvody, avšak psala zcela bez jakékoli mimické reakce lístek na pokutu. Již jsem se loučil s podstatným obsahem své peněženky, když se od stejné zdi oddělil její kolega, muž mého věku. Když přišel k okénku a viděl můj zkroušený obličej a pas cizince, zeptal se:
„U vás, v Československu, se může jezdit přes plnou čáru?“
Odpověděl jsem, jsa unaven a rezignován: „Sometimes yes, sometimes not!“
Nevěřil bych, že dokážu svou odpovědí policistu rozchechat k slzám. Vrátil mi můj pas, zmačkal papírek s pokutou a popřál mi šťastnou cestu.
Cesta pouští do Eilatu je krásná, rovná, bez větších zatáček. Všude je však omezena rychlost na 90 kilometrů, i když by klidně snesla nějakých 150 km/hod. Pamětliv slov recepčního v Jeruzalémě, který mne varoval před překračováním této rychlosti, jsem se šinul šnečím tempem v úmorném vedru k cíli a připadal si jako v autoškole. Pustina okolo neustále sváděla pravou nohu k sešlápnutí plynu a pocitu, že bych se mohl rozjet. Nikde nebylo živáčka, jen nehostinná Negevská poušť. Náhle se kolem mne přehnalo nějaké maserati a zmizelo přede mnou.
„No vidíš,“ řekl jsem své ženě, „recepční si dělal srandu.“
Rozhodl jsem se, že zkusím z Punta vymáčknout, co se dá. Těsně před uskutečněním tohoto kroku jsem zahlédl ono maserati stát u cesty – za zády mělo policejní auto, které muselo být velmi dobře ukryto mezi kamennými pouštními kvádry. U rychlého vozu již probíhala ona známá výměna řidičova oběživa za bezcenný papír. Policisté jsou v každém státě nejspíše stejní a rádi si vydělávají na chléb svůj vezdejší i tam, kde to není vůbec nutné.
Když jsem po 14 dnech vracel na letišti zcela neposkvrněné Punto, chlápek v půjčovně nevěřil, že cizinec je schopen odevzdat vůz zcela bez škrábnutí. Zkoumal zrcátkem i podvozek, auto několikrát obešel.
Upřímně řečeno, moc jsem mu nedivil. Divili jsme se oba.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora