Na zpáteční cestě z Chorvatska jsme použili prakticky stejnou trasu jako při cestě na Hvar. Přenocovali jsme opět v Rakousku a právě tam jsme poznali, že vládní nařízení dělají z covidu úplnou frašku.

Předběžně jsme byli domluveni na tom, že se ubytujeme v tom samém rakouském hotelu blízko Štýrského Hradce jako při cestě tam. Pouze jsme si předem nedokázali tipnout, kdy se do Rakouska dostaneme. Nevěděli jsme totiž, co s časem vyvede překročení chorvatsko-slovinské hranice. Tentokrát ale zdržení na těchto hranicích trvalo „zanedbatelných“ 30 minut. Chorvati nechtěli nic, na slovinské straně seděl jeden člověk, který si bral pouze cestovní doklady (v našem případě pasy) a skenoval je. Zaznamenal jsem ale, že někteří řidiči kamionů si „troufali“ zatroubit a pokud bychom všichni na hranicích stojící a čekající ve frontách troubili, asi by to pro pány celníky moc příjemné nebylo.

Po přejezdu hranice jsem se odvážil zavolat do hotelu a udal jsem i přibližný čas příjezdu. S komplikacemi na slovinsko-rakouských hranicích jsem vůbec nepočítal. Nakonec sice nastaly, ale nikoli ve smyslu trvání kontroly na hranicích. Při výjezdu ze Slovinska jsme použili malý hraniční přechod vedle dálnice na Štýrský Hradec. Ten byl při naší cestě do Chorvatska zcela bez kontroly, ale tentokrát na hranicích stáli tři muži v rakouských uniformách.

Kam jedete, byla jejich první otázka. Popravdě jsem řekl, že do hotelu k ubytování. Až potom mě napadlo, že kdybych řekl, že Rakouskem jen projíždíme, asi bychom byli „poučeni“, že nesmíme nikde zastavit a co nejrychleji Rakousko opustit. Nyní začala ta „zajímavější“ část konverzace. Onen mladý Rakušan požadoval doklady. Bez problémů jsem mu je podával, ale on je nechtěl přijmout. Po chvilce dohadování jsem pochopil, že chce, abych doklady otevřel na straně s fotografií a pouze mu je ukázal. Probíhalo to tak, že jsme seděli v autě a on byl asi metr od okénka (bezpečná vzdálenost?!). Inu, pasy jsem otevřel na straně s fotografií a on blahosklonně poděkoval. Kdybych vytáhl jakýkoliv pas, byl by spokojený. Pak se zajímal o testy. Sdělil jsem mu, že máme očkovací certifikát, a opět mu ho nabízel. Ne, ne, ne – jen mi je zase ukažte, byla jeho reakce. Kdybych mu ukázal jakýkoliv popsaný papír formátu A4, byl by opět spokojen. Poté nás oni tři vyjukaní mladíci pustili do Rakouska. Vyprávěl jsem náš zážitek majiteli hotelu a ten mi vysvětlil, že je to nařízení, které má chránit celníky a pohraničníky před infekcí přenosem rukama. Jenom jsem si připomněl, že podle nějakého novinového článku v našich médií, který už proběhl před pár měsíci, se údajně zjistilo, že přenos infekce kontaktem přes předměty byl podle oné studie zanedbatelný. Rakouští pohraničníci byli ale vycvičeni tak, jak konali, a byla to kontrola, která postrádala to hlavní – smysl. To už i ti chorvatští pohraničníci přišli na to, že si musí covidové certifikáty prohlédnout a oskenovat a zkontrolovat jména s předloženými pasy.

Další den jsme se vydali na cestu a zastavili na dálnici pro naftu. Bez problémů jsme ji koupili a šli do vedlejší restaurace na kávu, samozřejmě s rouškami. Oslovili jsme číšníka, zda si můžeme objednat u stolu. Přisvědčil, ale pak si nás skoro deset minut nevšímal. Nakonec k nám dorazil a vytasil se s tím, že chce vidět potvrzení o bezinfekčnosti. Povídám, že jsme ho nechali v autě, a on doslova s radostí prohlásil, že v tom případě nic nedostaneme. Tomu číšníkovi bylo tak 25 let a sehrál to s námi dokonale.

Oba výše uvedené zážitky z Rakouska nakonec rozhodly, že zážitek ze slovinsko-chorvatské hranice a tříhodinového čekání byl přebit našimi „zážitky“ s rakouskými pohraničníky a číšníky. Přísnost musí bejt, jak by řekl Švejk.

Večer ve zprávách jsem pak zachytil, že české ministerstvo zdravotnictví požaduje od všech dovolenkářů v cizině po návratu do Česka minimálně test. Údajně by to měli kontrolovat zaměstnavatelé. O tom, že očkovaní nemusí test podstoupit, se nehovořilo. Tak nevím, komu mám jako důchodce doložit onen test- sociálce? A pak jsem ještě zachytil další zprávu, že všichni žáci a studenti budou na počátku školního roku povinně třikrát testováni. I kdyby to byly jen „laciné“ testy za dvě stovky, na základních a středních školách a učilištích je bezmála 1,5 milionu žáků, a tak nás to „kontrolní testování“ vyjde na bezmála miliardu korun. V době, kdy se tuším VZP chlubí tím, že poskytne léčbu pro jednoho pacienta s velmi vzácným onemocněním, která vyjde na desítky milionů korun. Za ty peníze vyhozené za testy by mohla VZP proplatit léčbu deseti či dvaceti podobně vážně nemocným lidem. Nezdá se vám, že je to nyní už celé postavené na hlavu?