Před několika léty jsme se zúčastnili kongresu Asijské společnosti maxillofaciální chirugie v Manile, po jehož ukončení jsme byli pozváni na večeři sponzorovanou taiwanskou delegací. Ta se tímto způsobem snažila propagovat příští kongres v Taipei a navnadit co nejvíce potenciálních účastníků. Byl to velmi příjemný večer s vynikající krmí v čínské restauraci umístěné v nově vybudovaném kasinu poblíž manilského mezinárodního letiště Ninoy’s aquino. Seděli jsme u stolu s několika mladými taiwanskými kolegy a pod vlivem štědého přísunu australského červeného vína jsme slíbili, že se taipeiského kongresu za dva roky určitě zúčastníme.

Samozřejmě jsme tak dlouhou cestu nemínili podniknout pouze kvůli kongresu, ale chtěli jsme také obohatit své cestovní zážitky o poznání další dosud nenavštívené země. Cestovní kancelář Topologyje na Tripadvisoru hodnocená pěti hvězdičkami a podle mého úsudku si je plně zaslouží. Jejich návrh cestovního plánu jsme emailovou komunikací doladili na šestidenní výlet zahrnující jeden den v Taipei a pět dní cestování po severovýchodním Taiwanu.

Na cestu jsme se vydali v noci ze sedmého na osmého listopadu 2018, nejprve do Dubaje a odtud pak přímým osmihodinovým letem do Taipei.

Na Taiwan je možno cestovat bez víza, pro našince na tři měsíce, pro Terezku, majitelku filipínského pasu, na dva týdny.

V neděli jsem oželel poslední den kongresu, protože v 9 ráno jsme se měli vydat za poznáváním Taiwanu. Už v půl deváté recepce telefonovala, že průvodce nás očekává v hotelové lobby. Henry Hung je penzionovaný plukovník vojenského letectva, bývalý pilot helikoptéry. Pro Topology pracuje jako průvodce a řidič už šestým rokem. Pomohl nám naložit zavazadla do firemního mikrobusu a vyrazili jsme za první destinací, taiwanským národním muzeem.

Zde je třeba odbočit trochu do historie. Národní palácové muzeum, to je jeho oficiální název přeložený do češtiny, bylo založeno roku 1925 po vyhnání posledního čínského císaře Puyi, už abdikovavšího, ze Zakázaného města. Podstatu muzejních sbírek tvořil majetek bývalé císařské rodiny. V roce 1931, krátce po Mukdenském incidentu, kuomintangská národní vláda nařídila přípravu evakuace nejcennějších exponátů, aby se předešlo jejich zabrání japonskou armádou. V roce 1933 byla sbírka přestěhována v pěti zásilkách čítajících celkem na 20 000 beden do Šanghaje, odkud byla dále poslána v roce 1936 do Nankingu. Před postupující japonskou armádou byla stěhována ještě několikrát, aby po porážce Japonska ve II. světové válce skončila roku 1947 opět ve skladišti v Nankingu. Odtud byly nejcennější objekty v roce 1948 odvezeny na Taiwan, kam se národní vláda uchýlila po porážce v občanské válce s komunisty. Z původních kulturních pokladů Zakázaného města se na Taiwan dostalo asi 20 procent. Je to jedna z největších sbírek svého druhu na světě obsahující téměř 700 000 předmětů a uměleckých děl. Pokrývá historii Číny od neolitického věku až po současnost. Sbírky byly nejprve uchovávány v různých skladištích a teprve v roce 1957 byla jejich malá část poprvé vystavena. Dnes jsou exponáty rozděleny mezi severní a jižní oddělení muzea, jehož jižní část byla otevřena ve městě Taibao roku 2013 pod jménem Muzeum asijského umění a kultury.

K muzeu jsme dojeli za pouhých 15 minut, mezi čtvrtí Dazhi a čtvrtí Shilin, kde se muzeum nachází, totiž vede kilometrový tunel pod horou, kterou by jinak bylo nutné objet. Budovy muzea jsou rozložené na úbočí zalesněného údolí. Protože byla neděle, muzeum bylo přeplněné návštěvníky, většinou Taiwanci, včetně školních výprav. Henry nás s pomocí své průvodcovské legitimace protáhl přednostně bezpečnostní kontrolou podobnou vstupu na letiště. Muzeum má několik oddělení věnovaných kovovým předmětům, keramice, plastikám, malbám a kaligrafii, a vzácným knihám a dokumentům. Má kapacitu vystavovat asi 3 000 exponátů, které ve všech sekcích pravidelně po třech měsících obměňuje. Vzhledem k cirkulujícím davům návštěvníků nebylo příliš pohodlné si exponáty prohlížet, kupodivu ale bylo dovoleno fotografovat.

Henry nás dovedl k nejpopulárnějším a nejzajímavějším kusům. Největší zájem vzbuzovaly dvě nevelké skulptury: čínské zelí vyřezané z jadeitu (19. století) a bůček ve stylu Dongpo vytvořený z jaspisu (17. století). Oba exponáty zaujmou vynalézavostí, s jakou umělci využili barevných variací svého materiálu. V sekci kovových předmětů se za nejcennější považují bronzové předměty Zong Zhou Zhong, což je hudební nástroj podobný zvonu, kotel Mao Gong Ding a rituální talíř rodiny San, obojí s vyrytými nápisy na vnitřním povrchu, všechny datované do 9. století BC. V oddělení keramiky je možno obdivovat 21 kusů z 80 na světě zachovaných porcelánů Ru, charakterizovaných namodralou glazurou „podobající se modři oblohy prosvítající mezi rozptylujícími se mraky po dešti“, vytvořených pro imperiální dvůr v období kolem roku 1100 AD. Samozřejmě kromě jiných je tu množství kusů z období dvou posledních dynastií Ming a Quing. V oddělení obrazů jsou sbírky pokrývající období od dynastie Tang (7-10. století AD) do moderní doby. Obrazy jsou neuvěřitelně detailní a bylo obtížné si je prohlížev v davu ostatních návštěvníků.

Po poledni jsme již byli vyčerpáni a ochotně jsme přijali Henryho návrh prohlídku ukončit a vydat se za obědem. Domluvili jsme se, k jeho úlevě, že nestojíme o fastfoody a mezinárodní kuchyni, ale chceme se stravovat v lidových jídelnách a užít si, čemu se řiká street food. Na oběd jsme proto zajeli do nedaleké univerzitní čtvrti, kde je mnoho prostých jídelen nabízejících klasické taiwanské pokrmy. V jedné z nich jsme dostali mísu polévky, knedlíčky dim-sum plněné mletým vepřovým a místní specialitu, závitky se zeleninou smažené na tenké vrstvě oleje, ale současně vařené pod poklicí v páře. K tomu byla pálivá dipping souce.

Po obědě jsme vyjeli do historického centra Taipei, čtvrti Dadaochen. Henry zaparkoval na malinkém parkovišťátku v postranní uličce, odkud jsme se vydali pěšky do nedaleké ulice Dihua. Ta vznikla v padesátých létech 19. století, a jsou tu zachovány některé stavby datující se do období holandské koloniální správy v 17. století. Dihua byla a stále zůstává důležitým centrem obchodu s tradičními taiwanskými produkty jako koření, medicinální byliny užívané v čínském léčitelství, parfémy a vonné tyčinky zapalované jako obětiny v chrámech, sušené mořské plody, houby, čaje a různé pochutiny. Procházeli jsme se podloubím plným malých krámků s těmito produkty a Henry nám vysvětloval jejich původ a použití.

V polovině ulice jsme došli ke chrámu Xiahai Chenghuang, který je obydlím sochy městského boha, jeho ženy a množství dalších božstvev a bůžků, mezi nimiž vyniká čínská obdoba Kupida, boha lásky a manželství. Tisíce párů sem přicházejí každý rok poděkovat za své šťastné spojení nějakým drobným dárkem. Naše návštěva zde byla šťastně načasovaná, protože pár minut po našem příchodu sem z jiného nedalekého chrámu Dadaocheng Matsu směřovalo procesí se sochou Nebeské svaté matky - Cisařovny nebes, ochránkyně mořeplavců. To bylo dopovázeno ohlušujícím bubnováním a výbuchy petard. V procesí byly loutky démonů v nadživotní velikosti, jejichž nosiči jimi pohybovali takovým způsobem, že vznikal dojem jakoby kráčely a mávaly rukama. Shromáždil se tu dav lidí, kteří chtěli podlézt pod róbami Císařovny nebes, což prý přinese štěstí pro celý následující rok. Terezce se podařilo se k bohyni protlačit a podlézt, já jsem si štěstí nemohl pojistit, protože jsem to musel natáčet na video. Od chrámu jsme se vydali k nedalekému krytému tržišti, kde je možné nalézt prakticky cokoliv ze zeleniny, ovoce, masa, drůbeže, ryb a mořských plodů, co Taiwan produkuje.

Dalším bodem programu byl památník Chiang Kai-Sheka. Známý také jako generalissimus Chiang, Chiang Kai-Shek byl blízkým spolupracovníkem zakladatele moderního čínského státu Sun Yat-sena a presidentem Čínské republiky od roku 1928, nejprve v pevninské Číně a od roku 1949 na Taiwanu. Až do roku 1971 byl většinou světa uznáván jako hlava legitimní čínské vlády, poté byla tato legitimita rezolucí Valného shromáždění OSN převedena na Čínskou lidovou republiku. Chiang je stále pro Taiwance ikonickou osobností, podobně jako byl donedávna pro Turky Attatürk, přestože jeho historie obsahuje mnoho kontroverzí a byl během života považován za diktátora.

Chiangův památník je monumentální bílá čtyřhranná budova s oktagonální střechou, odkazující k magickému číslu 8, které je v asii tradičně spojováno se štěstím a hojností. Budova byla po čtyřleté stavbě otevřena roku 1980 k pátému výročí Chiangova úmrtí. Je součástí většího komplexu zahrnujícího Národní operu a Národní koncertní síň, vše zasazené do velké zahrady a propojené Bulvárem demokracie. V přízemí památníku je Chiang Kai-Shekovo muzeum, obsahující mimo množství dokumentů a fotografií Chiangovu pracovnu s jeho voskovou figurínou a jeho dva obrněné cadillacy.

I tady byly nedělní davy návštěvníků a bylo obtížné už najít místo k zaparkování. Přesto se nám podařilo dostat se do ústřední haly hostící ohromnou sochu sedícího Chianga těsně před střídáním čestné stráže. Byla to zdlouhavá ceremonie se spoustou dupání, sklapování podpatků a manipulování s puškami. Celé to trvalo snad dvacet minut, protože vojáci všechny pohyby prováděli s agilitou zamrzlých loutek.

Posledním bodem našeho nedělního programu byla návštěva mrakodrapu Taipei 101.

Původně byla tato budova známá jako Taipei World Financial Center a byla roku 2004 oficiálně uznána za nejvyšší budovu světa s výškou 509,2 m. Až roku 2010 ji překonala Burj Khalifa v Dubaii. Budova je konstruovaná tak, aby odolala tajfunům a zemětřesením, která jsou na Taiwanu častá. Během stavby velké zemětřesení roku 2002 způsobilo smrt několika lidí pádem konstrukčního jeřábu, ale samotná stavba, tehdy dosahující 47. poschodí, neutrpěla žádnou strukturální újmu.

Na návštěvu vyhlídkové terasy v 91. poschodí jsme si musili vystát půlhodinovou frontu. Z pátého poschodí nás expresní výtah vyvezl za pouhých 37 sekund rychlostí 60 km/h. Bohužel, terasa nebyla otevřená celá, bylo vidět pouze do tří stran. V době naší návštěvy se už setmělo a vyhlídka byla poněkud pokažená mlžným oparem, kteý nás ostatně omezoval ve výhledech po celý šestidenní výlet. Z terasy jsme prošli do nitra věže, kde je k vidění 660tunové hydraulicky zavěšené kyvadlo, jehož funkcí je neutralizovat výkyvy budovy způsobené nárazy větru.

Pak už byl čas uchýlit se do hotelu. Ve food marketu v přízemí mrakodrapu jsme si koupili k večeři knedlíčky siopao a poté nás Henry zavezl k pět kilometrů vzdálenému hotelu Sonnien. Náš pokoj byl moderně a účelně zařízený, perfektně čistý s dobře vybavenou koupelnou. Jedinou trochu znepokojující věcí bylo zařízení přimontované k podlaze před oknem a označené jako „escape sling“.

Pokračování zítra.