Porto a Lisabon, jaro 2018

Co do počtu turistů předstihlo v loňském roce město Porto poprvé portugalskou metropoli. Po týdnu stráveném letos v březnu střídavě v Portu a v Lisabonu si troufám předpovědět trvalost daného trendu.

Když se po dvoudenním pobytu v Portu, kulinářském to ráji, přesunujeme půjčeným kabrioletem na Lisabon, kroutíme hlavou nad výskytem provozoven McDonald´s a KFC: Není to paradox? Co extra chtějí v Portugalsku – zemi prvotřídní kuchyně – nabízet, jakoupak klientelu asi mohou účinně oslovit? V synovi snad přitom spoluzaznívá Ben Cristovao, který práci ve fastfoodu bere jako nutné zlo, aby jinde mohl po libosti „chillovat“ (relaxovat, od anglického „chill out“, jazyková poradna upřednostňuje spíše „chillovat“ před „čilovat“, jež je ovšem možné též)… Když se po dalších třech dnech vracíme, vidíme již věci jinak…

Prakticky jediným místem, kde si v Lisabonu může turista portugalskou kuchyni v pohodě (aniž by se cítil manipulován, ždímán a hrubě šizen) vychutnat a nerušeně „chillovat“, je zastřešené tržiště poblíž nábřeží. Přespolními i místními se to zde v čase oběda a večeře jen hemží, takže sehnat pár míst k sezení (do Portugalska jsme v březnu vyrazili tři: já, manželka a syn) v prostranství lemovaném po stranách výdejními pulty nebývá snadné. Mezi dodavateli jako by panoval cenový kartel (hlavní chod vesměs stojí zhruba 11 až 14 eur). Jídla však nemají chybu, čas ke konzumaci je neomezený, naháněči žádní, víno kvalitní a strávníkovi není průběžně podstrkováno nic kromě toho, co u pultu objednal, zaplatil, vyzvedl. V jídelní hale zaznívá portugalština, angličtina, francouzština, němčina, polština, čeština. A – kvůli báječným rybím pokrmům – je tu jistě nejvyšší počet japonských turistů na metr čtvereční v celém Lisabonu. Pokud by měla hlavní lisabonská tržnice z nějakého důvodu zavřeno, vyráželi bychom – v zemi skvělé kuchyně paradoxně – na obědy a večeře „chillovat“ patrně opravdu do mezinárodních řetězců rychlého občerstvení s jejich standardem férovosti…

Také pokoutní byznys neoficiálních „parkovištních naháněčů/regulovčíků“ má oproti Portu v Lisabonu přece jen poněkud jiné dimenze a grády. Jisté okolnosti jako by naznačovaly možnou symbiózu mezi těmito čipery a dopravní policií tvrdě odtahující některé (klausovsky zdůrazněme slůvko „některé“) ze zaparkovaných vozů… Vypůjčený kabriolet má – naštěstí – portugalské poznávací číslo. Ohledně vozidel s cizí značkou nám lisabonská rodačka zahanbeně cituje místní nepsanou „sociální dohodu“: „Vy nám zaplatíte, my vám za to nepoškodíme auto.“ V Portu naproti tomu bezděčně provedeme husarský kousek. Jak dodatečně zjistíme, v noci z pátku na sobotu a během sobotního dopoledne parkujeme před velitelstvím námořní policie přímo pod varováním, že soukromá vozidla budou odtažena. (V Portu jsme ovšem rovněž svědky toho, jak kdosi – snad dokonce zaměstnanec obsluhy!? – kouří ležérně opřen o budovu stanice u benzínové pumpy…)

Porto a Lisabon mají na jaře (tedy před hlavní turistickou sezónou) mnoho společného: parádní a cenově dostupná ubytování, impozantní stavby kultické i profánní, veřejné sady, dvorky i uličky s pomerančovníky a zrajícími pomeranči (jež nikdo nesbírá), pitoreskní pekařství plná už od rána, prudké přeháňky (pro které není radno opouštět ubytovnu bez deštníku). Infrastruktura ale návštěvníkovi všestranně slouží toliko v Portu. V Lisabonu není příchozímu ke vstřebávání všech krás a pamětihodností ponechána nezbytná samostatnost, autonomie; prakticky na každém kroku si připadá jako lovná zvěř „naháněná“ ve všech jazycích včetně ruštiny. Středoevropan oslovený bodře „Tovaryšč!“ („Soudruhu!“) či „Gospodin!“ („Pane!“) peláší pryč… Taktéž po zahalekání matróny: „I love you, I love you, I love you!“ Bude to v sezóně jiné? Tipnul bych si, že statistika za letošní kalendářní rok dopadne pro Lisabon ještě hůře, pro Porto pak ještě lépe…

Stylová tečka, při níž se pamětníkovi nostalgicky vybaví rubrika naivistických textů Kouzlo nechtěného z někdejšího časopisu Host do domu či stejnojmenná knížka Antonína Přidala: V (jinak „suprové“) lisabonské ubytovně jsme si v pokynech pro návštěvníky, psaných legrační angličtinou, na závěr přečetli poučení, že při odchodu prý stačí ponechat klíče na stole a zabouchnout dveře: „No need to meet you again!“ – Volně přeloženo: „Přijďte zas, my k vám také nechodíme!“