Corregidor

Na pondělí jsme naplánovali výlet na ostrov Corregidor. Je to největší z pětí ostrůvků v ústí Manilské zátoky a je známý urputnými boji za druhé světové války, kdy jej nejprve po 5 měsíců hájili Američané v roce 1942 a poté Japonci v roce 1945. Sem se uchýlil president Quezon a filipínská vláda po japonské invazi v prosinci 1941 a odtud se evakuoval generál MacArthur na příkaz presidenta Roosevelta, aby se ujal vrchního velení amerických sil v Pacifiku.

Ostrov je přístupný pouze organizované turistice a výhradní právo na její provozování má společnost Sun Cruises Inc. Protože jsme neměli výlet rezervovaný, raději jsme si přivstali a již krátce po sedmé hodině nás taxík vyložil u přístaviště Sun Cruises. Ukázalo se, že ani první ze dvou lodí mířících na ostrov není plně obsazená, takže jsme si mohli koupit lístky na celodenní guided tour, zahrnující i oběd, po 1600 pesos. Někteří výletnící měli předplacený rozšířený program spojený s přenocováním. Při placení jsem dostal od Terezky vyhubováno, protože jsem si na chviličku položil peněženku na okénko pokladny. Měl jsem pocit, že si to mohu dovolit, protože v čekárně byli přítomni dva vojáci se samopaly, kteří fungovali jako protiteroristická ostraha a doprovázeli pak loď na ostrov. Pravda je, že Manila není moc bezpečné místo. V ranních novinách, které nám v hotelu ráno pokládali přede dveře, se každý den psalo o nějakém novém ozbrojeném přepadení.

Plavba trvala asi jeden a půl hodiny a během ní jsme na palubním videu shlédli film o historii ostrova a turistických atrakcích, které v současné době nabízí. Po přistání jsme byli rozděleni do několika skupin, z nichž každá nasedla do svého otevřeného autobusu se zvláštním průvodcem. My jsme připadli do skupiny, v níž byla jako prominentní host jedna z poslankyň filipínského parlamentu s doprovodem, a které se proto dostalo přednostního zacházení.

Ostrov měl již za španělské éry velký strategický význam, protože kontroloval vjezd do Manilské zátoky. Všechny vplouvající a odplouvající lodi zde musely zastavit, aby se podrobily kontrole a „korekci“ lodních dokumentů, odtud jméno Corregidor. Američané pak ostrov přeměnili v silně opevněnou a vyzbrojenou základnu, postupně zde vybudovali 20 dělostřeleckých baterií, z nichž ta nejmohutnější měla dostřel 17 námořních mil. Ve třicátých letech, když si uvědomili zranitelnost pozemních instalací vůči leteckým útokům, provrtali skalní masiv poblíž nejužšího místa ostrova velkým tunelem, z něhož se větvily tunely menší, které sloužily jako arsenál, skladiště paliva, nemocnice a velitelské centrum celého ostrova.

Po přepadení Pearl Harboru 7. prosince 1941 Japonci již následujícího dne bombardovali americké základny na Luzonu a podařilo se jim zničit většinu amerických stíhaček a bombardérů na zemi. K vylodění na severu Luzonu došlo během několika dalších dní. Filipínská armáda byla ve stavu reorganizace a výcviku pod vrchním velením generála Douglese McArthura, který roku 1937 rezignoval z funkce náčelníka štábu americké armády, a čítala celkem 10 divizí. Kromě toho měl MacArthur k dispozici přes 20 000 vojáků americké posádky.

Do Vánoc 1941 Japonci ovládli většinu Luzonu a ustupující filipínsko-americké síly se podle McArthurem již před válkou vypracovaného plánu stáhly na Bataanský poloostrov a ostrov Corregidor. Na Corregidor se přesunul nejen McArthur se svým štábem, ale i filipínská vláda v čele s presidentem Quezonem. V souvislosti s celkově kritickou situací v Asii a Tichomoří nařídil v březnu 1942 president Roosevelt McArthurovu evakuaci z Corregidoru do Austrálie. Tam také MacArthur ve známé řeči pronesl svůj slib Filipíncům: „I came out of Bataan and I shall return“.

Situace obránců se postupně zhoršovala vyčerpáním, nemocemi a nedostatečným zásobováním. Japonci zahájili útok na Bataanský poloostrov 28. března a 10. dubna se zbytky americko-filipínských jednotek vzdaly. Mnoho z nich pak zahynulo v následujícím tzv. Bataanském pochodu smrti. Corregidor se dařilo bránit ještě celý další měsíc až do kapitulace všech spojeneckých sil na Filipínách 8. května 1942.

Po celou válku se Japoncům nepodařilo Filipíny pacifikovat, naopak hnutí odporu soustavně sílilo a v roce 1945 partyzánská armáda čítala na 200 000 mužů. Generál MacArthur splnil svůj slib a vylodil se na ostrově Leyte 20. října 1944. V březnu 1945 byla dobyta Manila po více než měsíc trvající bitvě, která zanechala většinu města v troskách. Během ní se Japonci dopustili maskarů civilního obyvatelsta, při nichž zahynulo na 100 000 lidí. Celkem Filipíny ztratily za II. světové války přes milion obyvatel.

Při likvidaci zbytků japonského odporu v Malinta tunelu zde roku 1945 zahynuly tisíce vojáků a celý ostrov byl kompletně zbaven vegetace námořním a leteckým bombardováním. Opětovné zalesnění bylo provedeno rozhazováním semen rychle rostoucích dřevin z letadel v padesátých letech.

Během okružní jízdy jsme navštívili čtyři nejdůležitější baterie, půlkilometrové rozvaliny kasáren amerických dělostřelců a rekonstruovaný původní španělský maják na nejvyšším bodu ostrova. Odtud jsme krátkou lesní stezkou došli na travnatou planinu, odkud byla přehledná větší část ostrova s ústím Malinta tunelu. Nedaleko nás očekával Pacific War Memorial. Posledním bodem dopoledního programu byla prohlídka tunelů. Po obědě v příjemné restauraci s terasou, kde nám hrála a zpívala kytarová skupina, došlo na hlavní atrakci programu, za kterou jsme ale museli připlatit po 100 pesech: Matinta Tunel Experience. Šlo o půlhodinový audiovizuální program v hlavním tunelu, který se snažil zprostředkovat zážitky a pocity lidí, kteří se zde za války ukrývali a bránili, a který také rekapituloval zdejší události let 1941 – 1945.

Následujícím cílem okružní jízdy byl památník filipínských národních hrdinů, obsahující 14 nástěnných reliéfů zobrazujících významné události filipínských dějin od střetnutí na ostrově Mactan roku 1521, až po protimarcosovskou revoluci roku 1986. Poblíž jsme pak konečně navštívili i památník padlých Japonců. Tady nám také průvodce vysvětlil, proč v naší skupině žádní Japonci nejsou, ačkoliv jsme jich na lodi viděli pěknou řádku. Oficiálně je to z jazykových důvodů, ve skutečnosti je ale hlavním důvodem poněkud modifikovaný program a průvodcovský výklad, snažící se šetřit jejich city a národní hrdost. Problémy prý nastávají, pokud se do japonské skupiny nedopatřením připletou nějací podobně vypadající Korejci. Pak prý hrozívá „reenactment of WWII“.

Ke zpáteční plavbě jsme se nalodili po třetí hodině odpolední a během ní jsme viděli několik propagačních filmů o nejdůležitejších turistických atrakcích Filipín. V Manile jsme přistáli kolem páté. Protože jsme opustili loď mezi posledními, nedostal se na nás už žádný z čekajících taxíků a museli jsme pěšky na nedaleký bulvár Roxas, kde jsme konečně jeden zastavili.

V hotelu už nás očekávala v recepci Terezčina přítelkyně a bývalá spolubydlící z kuvajtského hostelu Cynthia. Přijela za námi z ostrova Mindoro a musela si na to pořádně přivstat, byla na cestě již od druhé hodiny ranní. Cynthia opustila Kuvajt po desetiletém pobytu a po návratu investovala ušetřené peníze do malého rekreačního střediska, ale ne šťastně. Její společnice ji nějakým způsobem, který jsem zcela nepochopil, o její podíl připravila. Takže v současnosti žila u příbuzných na vesnici a protloukala se jak se dalo. Shledání bylo přesto radostné, a protože byl pomalu čas na večeři, vydali jsme se opět taxíkem na stejné místo, kde jsme se tak dobře najedli v sobotu: Bulungan Seafood Market. Tentokrát jsme se rozhodli plně využít příležitosti, kterou místo nabízelo, a vybrali si jednu z restaurací specializujících se na přípravu ryb a mořských plodů, které si hosté vyberou a koupí sami na přilehlém rybím trhu. Já jsem se usadil u piva abych nepřekážel při smlouvání a Terezka s Cynthií se vydaly na nákup surovin. Po půlhodince se vrátily s košíkem krevet, několika malými sépiemi a pěkným špalíkem předocasní části královské makrely. U vchodu restaurace bylo všechno zváženo, označeno a odesláno do kuchyně. Na náš stůl pak přibyl stojánek s číslem, aby obsluha věděla komu hotové pokrmy patří. Z krevet jsme si opět nechali připravit polévku a ta byla tak dobrá a vydatná, že by bývala docela stačila pro lehkou večeři sama o sobě. Sépie a rybí steaky jsme měli grilované, s dipping sauce, která sestávala ze šťávy malých citrónků calamansi, rybí omáčky a rozdrceného chilly. Všechno to bylo strašně dobré a bylo toho moc. Dámy celou dobu brebentily v tagalogu a jen občas si na mne vzpoměly a přešly na chvíli do angličtiny. Asi v 10 jsme se zvedli a vydali se zpátky do hotelu.

Protože už bylo pozdě a Cynthia neoplývala vzhledem k okolnostem prostředky, pozvali jsme ji k přenocování v našem pokoji. Měl jsem trochu obavu, jak se na to bude dívat hotelový personál, ale nikdo se za námi ani neohlédl.

Taal

Následující ráno jsme ještě nebyli hotoví se snídaní a už se ozval Terezčin mobil. Byl to Tadjo, náš známý taxíkář z prvního manilského večera. Byli jsme s ním domluvení na celodenním výletu k sopečnému jezeru a vulkánu Taal a on se dostavil ještě před domluvenou hodinou, protože měl obavy z každou minutu houstnoucího provozu. Spěšně jsme tedy dojedli snídani a nasedli před hotelem do čekajícího auta. Pro tuto výpravu nepřijel taxíkem, ale velkým 4Wdrivem. Nejprve jsme museli dopravit Cynthii na předměstský autobusový terminál, což zabralo asi hodinu, a teprve pak jsme vyrazili po rušné silnici směrem k městu Tagaytay, asi 40 kilometrů jižně od Manily. Plochá krajina kolem Manily se brzo začala vlnit a zanedlouho silnice vyšplhala do nadmořské výšky 500 m. Současně se také zatáhlo, zvedl se vítr a začalo pršet, takže naše nálada poněkud poklesla. Do samotného Tagaytay, které je údajně silně chaotické, jsme naštěstí nemuseli, ale na jeho okraji jsme zahnuli na menší silničku vedoucí k Taalu. Na křižovatce a podél silnice postávali četní mladíci nabízející dopravu k jezeru výletníkům přibyvším autobusem a zprostředkování pronájmu člunu, nutného k dosažení sopky, která je na ostrově uprostřed jezera. Tady jsme zastavili a Terezka se dala do vyjednávání, ale bez výsledku, požadovali totiž za člun nehorázných 4500 pesos. Popojeli jsme tedy pár set metrů dál, kde už ceny byly nižsí a přibrali do auta průvodce, se kterým jsme se dohodli na 2000 pesech. 

Současně také přestalo pršet, roztrhly se mraky a sluníčko ozářilo pohled na jezero a ostrov se sopkou v ohromné prohlubině několik set metrů pod námi. Jezero vzniklo před miliony let v tzv. caldeře, propadlině obrovské podzemní dutiny, která zbyla po erupci magmatu. Silnička se vine strmě dolů četnými zákruty a místy nabízí nádherné pohledy na jezero. Celá oblast je posetá vilami a letovisky, patřícími vesměs filipínským celebritám. Po dosažení břehu jezera jsme projeli několika vesnicemi, abychom nakonec zahnuli na dvůr malé restaurace s přístavištěm. Tady jsme se na chvíli usadili v otevřené bambusové chatičce, zatímco průvodce šel shánět posádku člunu. Majitelka restaurace se nás přišla zeptat co si budeme přát k obědu, který měl být připravený po našem návratu z ostrova. Terezka s ní prodiskutovala jídelníček a mezitím už byl připravený člun. Byl to dlouhý štíhlý člun s vahadly a starým automobilovým motorem, kterému se říká banca. Všichni i s Tadjem a průvodcem jsme se nalodili a člun vyrazil snad padesátikilometrovou rychlostí. Zanedlouho ale musel zpomalit, protože dál od břehu zvedal vítr docela slušné vlny, které se nám postaraly o pořádnou sprchu. Voda byla ale teplá, takže to nevadilo. Plavba trvala nějakých 15-20 minut. Vylodili jsme se u malé špinavé vesničky, jejíž obyvatelé se živí především pronájmem koní turistům. Za dopravu ke kráteru a zpátky chtěli 100 peso za osobu. Já jsem si ale chtěl vychutnat výstup pěšky a koně jsme proto odmítli a vydali jsme se po prašné stezce po svých. Bylo mi divné, proč nás majitelé několika koňů se svými zvířaty následují, ale brzy se to vysvětlilo. Hned pár set metrů za vesnicí jsme dorazili k ostrému stoupání. Evidentně předpokládali, že tady další chůzi vzdáme. V tom se samozřejmě přepočítali, ale vzápětí se zahojili na postarším americkém manželském páru, který jsme tu předešli. Stoupák byl opravdu prudký, ale asi po 300 metrech se zmírnil. Nicméně jsme se ve 30 stupňovém vlhkém vedru pořádně zapotili a já si musel uvázat kapesník kolem čela, abych ochránil oči před potůčky štiplavého potu. Na okamžik jsme se posadili, abychom počkali na Tadja, který statečně šlapal za námi, a všimli si, že skála je horká a vystupují z ní sopečné výpary. Další strmý výstup na nás čekal těsně pod kráterem, ale odměnou byla nádherná vyhlídka jednak na jezero Taal a okolní krajinu, jednak do kráteru, který v sobě skrývá další malé jezero s tmavo-modrozelenou vodou a břehy pestře zbarvenými sopečnými minerály.

Taal je nejmenší aktivní sopka na světě o nadmořské výšce 400 metrů. Kráterové jezero má nadmořskou výšku 4 m a je hluboké 76 metrů. Od roku 1572, kdy přišli na Luzon Španělé, bylo zaznamenáno 33 erupcí, největší z nich roku 1911 zabila přes tisíc lidí. Sopka je považována za permanentní riziko vzhledem k hustému osídlení bezprostředního okolí a relativní blízkosti Manily.

Blížilo se poledne a proto jsme se vydali nazpět, teď už proti skoro nepřetržitému proudu koní přivážejících další a další turisty, podle vzhledu většinou Korejce a Japonce. Na břehu se zatím nahromadilo několik desítek člunů, takže jsme nebyli schopni najít ten náš, ale náš člunař odpočívající nedaleko ve stínu nás zpozoroval a zavedl k tomu správnému. Zpáteční plavba proběhla bez příhod a zanedlouho po přistání jsme už seděli u stolu v chatičce, kde se servíroval oběd. Ten sestával z vydatné hovězí polévky bulalo, vařených krevet a grilovaných kuřecích dílů v doprovodu nezbytné rýže. Po obědě jsme vyrazili na zpáteční cestu do Manily. Cestou jsme koupili u stánku u silnice trs drobných intenzívně žlutých a silně aromatických banánů.

Večer nás čekal ještě úkol vyměnit před přeletem na Terezčin domovský ostrov naše zbývající dolary, protože podle Terezky byl vždy v Manile lepší kurz než jinde. Udělali jsme to opět ve směnárně v Robinson’s shopping mallu , kurz byl ten den dokonce 1:50.

Pokračování zítra.