15.1.2021 | Svátek má Alice


CESTOVÁNÍ: Poprvé na Filipínách (1)

11.1.2021

Manila

Let z Hongkongu do Manily trval pouhé dvě a půl hodiny a byl zpříjemněn obědem a ochotným přísunem francouzského červeného. Protože jsme byli na letišti brzo a zřejmě působili důvěryhodně, dostali jsme privilegovaná místa u nouzového východu se spoustou prostoru pro nohy. Před odletem jsme ale nejprve museli povinně prostudovat evakuační instrukce a souhlasit, že v případě katastrofy pomůžeme ostatním cestujícím se evakuovat, než se pokusíme zachránit se sami.

Filipíny 1-01

V Manile jsme přistáli asi v půl druhé odpoledne. Již po vyzvednutí zavazadel bylo zřejmé, že jsme se ocitli v poněkud odlišném světě. Než nás propustili z letištní budovy, security personál ověšený obušky a velkými revolvery pečlivě porovnal naše zavazadlové lístky s visačkami na kufrech, abychom si snad neodnesli cizí zavazadlo. Před letištní budovou je ještě chráněná zóna, do které nesmí nikdo kromě cestujících vstoupit, a teprve za oploceným stanovištěm letištních taxíků začíná opravdová Manila. Od tohoto okamžiku jsem se dostal pod Terezčino velení. Nejprve zkontrolovala, že máme všechny doklady, peníze, kreditní kartu a kamery bezpečně uložené a připomněla mi, že nesmím nechat příruční zavazadlo ani vteřinu bez dohledu, při jakémkoliv placení nesmím ukazovat, kolik je v peněžence, a že nemám mít peníze volně po kapsách. Pak mne zanechala střežit kufry a vydala se do nedaleké kanceláře zařídit taxík. Systém je takový, že v kanceláři taxíkové společnosti se nahlásí cíl cesty a zde je vydán kupón s vyznačenou cenou, která se pak taxíkáři zaplatí po příjezdu na místo. Tak je zabráněno předražování, nebo tomu, že by taxíkář úmyslně prodlužoval trasu. Nasedá se opět pod dozorem security personálu, který zaznamená čas, číslo taxíku a cíl jízdy.

Filipíny 1-02

Měli jsme po internetu rezervovaný hotel City Garden Suites na Avenue Mabini ve čtvrti Ermita, což je jedna ze starých čtvrtí, poblíž historického centra Intramuros. Je tu spousta hotelů a penziónů, jídelen a restaurací, směnáren, obchůdků a stánků. Cesta z letiště zabrala asi jen půlhodinu, byla totiž sobota odpoledne a celkem malý provoz. Zaplatili jsme jízdné, které dělalo 350 pesos, a ubytovali se v pokoji v pátém patře s lokálním AC, které zakrátko osvěžilo dusnou atmosféru. Pokoj nebyl zvlášť hezký, ale obsahoval všechno potřebné, včetně televize, ledničky a trezoru.

Po vybalení jsme se vydali na první procházku. Terezka nás navigovala úzkými špinavými uličkami s četnými žebráky k nedalekému shopping mallu Robinson’s. Jako později ve všech takových místech, museli jsme se podrobit bezpečnostní kontrole. Ta spočívala v prohmatání, za kterýmžto účelem se člověk postaví na vyvýšený schůdek, a v kontrole Terezčina batůžku. V obchodních domech většinou nemají bezpečnostní rámy, takže zavazadla jsou prošťourávána jakousi hůlkou. Bankovní pobočky byly sice zavřené, ale zanedlouho jsme našli směnárnu, kde jsme vyměnili americké dolary v kurzu 1:49. Protože na Filipínách jsou ceny v pesech zhruba ekvivalentní nebo menší než naše ceny v korunách, začal jsem se cítit jako boháč. Poté jsme se mohli se začít věnovat turistice. Nejprve jsme se vydali na nábřeží Manilské zátoky, podél které se rozprostírá bulvár Roxas. Na nábřeží, které je od bulváru odděleno zeleným pruhem s palmami, se promenovalo a posedávalo hodně lidí, nechápal jsem ale, co je sem přitahuje, protože voda byla špinavá a zapáchala, plavala v ní spousta odpadků, plastových tašek, shnilé zeleniny a také větví polámaných posledním tajfunem. Šli jsme po nábřeží směrem k americké ambasádě, kde jsme museli uhnout k okraji bulváru, protože chodník je tu zatarasen ochrannými bariérami. Přešli jsme proto na druhou stranu Roxas, který nás pak dovedl k parku Luneta. Zde je nejvýznamnějším místem Rizal Memorial, pomník postavený na místě, kde byl popraven národní hrdina protišpanělského osvobozeneckého hnutí Jose Rizal. Park je hezky upravený a procházelo se tu mnoho rodin s dětmi, lidé piknikovali na trávníku a ve stínu stromů na okraji se povalovalo několik bezdomovců. Na periferii parku žebravé děti atakovaly nečetné turisty, ale dovnitř parku se neodvažovaly. O kus dále přitáhl naši pozornost monument věnovaný další populární postavě filipínských dějin, náčelníkovi ostrova Mactan Lapu Lapu, který se proslavil zabitím Magellana, což je oficiálně interpretováno jako první akt boje proti kolonialismu. Neurazili jsme nijak zvlášť dlouhou trasu, ale bylo dusno a navíc se obloha zatáhla bouřkovými mraky a začalo krápat. Rozhodli jsme se proto k návratu do hotelu. Cestou jsme se ještě zastavili v minimarketu 7/11 pro vodu. Překvapilo mne, že i tady, v relativně malém obchodě, měli ozbrojeného strážce. Další zvláštností ve všech obchodech je, že pokud zákazník platí větší bankovkou, pokladní pěkně nahlas oznámí, jakou bankovku přijala.

Filipíny 1-03

V hotelu jsme se vysprchovali a převlékli a po krátkém odpočinku se vydali za večeří. Terezka se rozhodla vzít mě do jedné z pověstných restaurací rybího tržiště Bulungan Seafood Market. Před hotelem jsme stopli taxi a vydali se tam houstnoucím večerním provozem. Ukázalo se, že náš řidič je Terezčin krajan z IloIla. Poté, co mu Terezka řekla o našich plánech pro následující dny, nám dal své mobilní číslo a nabídl se vzít nás na celodenní výlet k jezeru a sopce Taal za fixní cenu. Cesta k tržnici trvala v dopravní zácpě skoro hodinu, na taxametru se ale natočilo pouhých 70 pesos, většinou jsme se pohybovali krokem. Večeře byla výborná, měli jsme velkou mísu pálivé polévky sinigang se zeleninou a spoustou krevet, a pak v páře vařenou sladkokyselou rybu, samozřejmě doprovázenou rýží. Dal jsem si k tomu tři třetinky piva San Miguel, což je nejpopulárnější filipínská značka. Je docela slušně hořké, ale světlejší a slabší než naše dvanáctka a také méně pění. Označují tento druh piva jako pilsen, ale zjistil jsem, že nikdo neví co pilsen původně znamená. Láhev se servíruje odzátkovaná, ale s hrdlem pevně zamotaným papírovým ubrouskem, ledově vychlazená. Sklenice bývá také vymražená a velmi často do ní podávají led, takže Filipínci dopívají pivo zředěné roztálou vodou.

Filipíny 1-04

Následující den, neděli, jsme zahájili snídaní v hotelové restauraci. Byl to nevelký, ale dobře zásobený bufet, kde nechyběly klobásky, slanina, teplá šunka a samozřejmě nepostradatelná rýže a bagnus, velmi populární chutná ryba, která se pěstuje ve velkochovech v mělkých rybnících, a podává se smažená nebo grilovaná. Protože jsem měl díky Terezce s filipínskými chutěmi dlouholeté zkušenosti, nepřekvapilo mne, že nejen bagety a topinky, ale i slanina, šunka a klobásky byly sladké.

Filipíny 1-05

Po snídani jsme se vydali pěšky přes park Luneta kolem Rizalova památníku a dál naproti Manila Hotelu, což bývalo sídlo Douglese McArthura před japonským útokem na Filipíny, směrem k Intramuros. Intramuros je původní španělské město vybudované v 70. letech 16. století jako hlavní město kolonie. Jméno pochází od hradební zdi, která Intramuros dodnes odděluje od moderní Manily. Za zdí býval široký vodní příkop, který je dnes zasypaný a slouží jako atraktivní golfové hřiště manilské smetánce. Jako většina Manily, i Intramuros bylo téměř úplně zničeno ke konci druhé světové války. Na cestě ke guvernérovu paláci a manilské katedrále podél golfového areálu jsme mohli pozorovat následky posledního říjnového tajfunu, který vyvrátil četné stromy a na několika místech povalil plot. Manilská katedrála byla poprvé vystavěna ve stejnou dobu jako ostatní Intramuros, byla ale celkem šestkrát úplně zničena různými živelnými pohromami a válkami. Naposledy byla znovu vybudována po druhé světové válce za vatikánské peníze. Stavba byla dokončena roku 1958 a její novo-románský sloh se údajně podobá předchozí verzi z 19. století. Je to vkusná stavba, ale jaksi z ní dýchá určitá modernost a nemohla by se vydávat za historickou budovu. Odtud jsme pokračovali směrem ke kláštěru sv. Augustína. Kostel a klášter sv. Augustína jsou nevelké barokní stavby, které jediné z celého Intramuros přečkaly II. světovou válku vážněji nepoškozené. Kostel je nejstarším kamenným kostelem na Filipínách a v jeho postranní kryptě je hrobka zakladatele Manily, Miguela Lopeze de Legazpi. Těsně přiléhající klášter je podle mne nejkrásnější a nejpříjemnější místo z celé Manily. Navštívili jsme jej těsně před polední přestávkou, takže jsme byli v celé budově, vystavěné ve čtvercovém půdorysu kolem centrálního patia s fontánou, trávníkem a palmami, téměř sami a mohli vychutnat mírumilovnou atmosféru, která mi připoměla návštěvu kláštera Zlatá Koruna. V galeriích jsou vystaveny ikony a portréty církevních prelátů a v jedné ze síní je malá výstava připomínající japonskou okupaci. Z refektáře v prvním patře je pěkný pohled na zahradu pátera Blanca, který byl vynikajícím botanikem a roku 1883 publikoval své životní dílo Flora de Filipinas. Samotná zahrada s kamennými chodníčky, lavicemi a několika sochami bohužel nebyla přístupná.

Filipíny 1-06

Bylo už poledne a museli jsme kláštěr opustit dříve, než by nám bývalo libé. Venku na nás opět zaútočilo dusno, žebráci a drožkáři, takže jsme úplně ztratili chuť na další procházku a zachránili se v nejbližším taxíku, kterým jsme se dali zavést na asi 5 km vzdálený čínský hřbitov. Je to velmi bizarní místo, které bylo založeno bohatými čínskými obchodníky v 50. létech 19. století. Rozsáhlý areál o několika čtverečních kilometrech se silnicemi a křižovatkami je obehnán zdí a pečlivě střežen. U hlavního vchodu bylo možné si za 300 peso najmout průvodce na hodinovou prohlídku. Hřbitov bývá označován za „živé město mrtvých“ a někdy také ironicky za „jedno z nejlepších ubytování ve městě“. Mnohé hrobky se totiž spíš podobají rodinným domům a vilám a jsou vybaveny kuchyněmi, koupelnami, televizí a několik dokonce AC. Pozůstalí totiž své zesnulé o víkendech navštěvují, aby jim sdělili nejčerstvější novinky z rodinného života, oslavili jejich narozeniny, nebo jen strávili čas v jejich přítomnosti. A pokud nejsou přítomni příbuzní, mohou to být pečovatelé, kteří se obvykle starají o 10 – 15 hrobek a jsou za to slušně placeni. Ti sem o víkendech berou celé rodiny, takže v některých hrobkách jsme viděli hrající si děti, nebo rodiny u nedělního oběda. Hrobky jsou většinou dvojité, pro manžele, a na mnohých je čínské písmeno na rudém poli, znamenající, že hrobka je připravená pro přežívající manželku. Některé hrobky byly úplně prázdné, připravené pro dosud žijící majitele. Jiné hrobky byly otevřené a prázdné, protože příbuzní kteří emigrovali si odvezli své nebožtíky s sebou. Z ještě jiných byli mrtví vystěhováni, zpopelněni a uloženi v urnovém háji, protože pozůstalí přestali platit nájem. Místy je možné vidět před hrobkami malé krby, ve kterých se ve prospěch zesnulých spalují papírové peníze. Náš průvodce nás zavedl k těm nejzajímavějším objektům a pověděl nám ve zkratce některé historky vztahující se k jejich „obyvatelům“. Prohlídku jsme zakončili v ekumenickém chrámu, kde se mohou modlit budhisté, taoisté i křesťané.

Filipíny 1-07

Trochu problém jsme měli s návratem, protože jsme dost dlouho nemohli ulovit žádného taxíka a Terezka prohlásila, že najímat si tu tricykl je riskantní. Také se nás pokoušelo zlákat několik tricyklistů, kteří ale už měli někoho jiného na „palubě“, což vypadalo podezřele. Konečně se ale prázdný taxík objevil a zavezl nás k poslední destinaci dne, pevnosti Santiago.

Santiago má dost pochmurnou historii, za španělské koloniální vlády sloužila pevnost nejen jako pilíř obrany města, ale i jako vězení a mučírna. Vězení tu bylo i za americké okupace a pak opět za okupace japonské, kdy v pevnostním sklepení na úrovni řeky Pasig bývali necháváni pozvolna utonout ve stoupajícím přílivu američtí a filipínští váleční zajatci. Nejslavnějším vězněm Santiaga ale byl Jose Rizal.

Filipíny 1-08

Otevření Suezského průplavu roku 1869 přineslo pro Filipíny velkou změnu. Plavba do Evropy se zkrátila o mnoho týdnů a mnozí mladí Filipínci toho využili a vydali se tam studovat. Jejich návrat pak přinesl intelektuální oživení a příliv liberálních idejí. Začalo se mluvit o svobodě a ukončení koloniální nadvlády. První malá revolta v Cavite roku 1872 byla snadno zažehnána, nespokojenost se ale šířila. Zakladateli hnutí za nezávislost byli intelektuálové Marcelo Del Pilar a Juan Luna. Skutečným katalyzátorem událostí se ale stal mladý lékař José Rizal a jeho román Noli me tangere, který napsal během studií ve Španělsku. Vylíčil v něm španělské faráře jako tlusté, pompézní hlupáky a koloniální vládu přirovnal k rakovině. Kniha byla rychle zakázána, ale šířila se ilegálně spolu s Rizalovými esejemi a jeho druhým románem El Filibusterismo. Roku 1892 se Rizal vrátil do Manily a založil reformní hnutí Liga Filipina. Ačkoliv se jeho členové zavazovali slavnostními přísahami a upisovali se krví, nešlo o žádnou revoluční společnost a jejich aktivity byly v podstatě nevinné. Nicméně Rizal byl zatčen a deportován do exilu na ostrov Mindanao. Otěže hnutí převzal Andres Bonifacio, který ustavil tajnou společnost Katipunan (plné jméno společnosti znělo Kataastaasan Kagalanggalang na Katipunan nang mga Anak ng Bayan, v překladu Vážení a úctyhodní synové a dcery národa). Pod Bonifaciovým vedením započal roku 1896 ozbrojený boj proti koloniálnímu režimu. Rizal, přestože předtím odmítl Bonifaciovu výzvu k účasti a odsoudil podnik jako absurdní a brutální, byl obviněn ze zosnování vzpoury a postaven před vojenský soud. Proces trval pouhý jeden den a protože jeho ustanovený obhájce zůstal pasivní, Rizal se hájil sám. „Usiloval jsem o politickou svobodu, ale nikdy o svobodu se bouřit“, prohlásil. Přirozeně byl shledán vinným a byl popraven následujícího rána, 30. prosince 1896. Jose Rizal strávil ve vězení v pevnosti Santiago poslední noc před popravou a napsal tu poem na rozloučenou Mi ultimo adios. Faksimile této básně ve španělském originále jsme nalezli na bronzové desce na stěně Rizal Shrine Museum, ve které bylo vězení přeměněno. Ke svému úžasu jsem si hned vedle originálu mohl báseň přečíst v českém překladu. Během prohlídky jsme viděli i překlady do mnoha jiných jazyků, o které se vesměs postaraly ambasády nebo konzuláty příslušných států. Kustod nás diskrétně vyzval k zápisu do pamětní knihy. Až při psaní jsem si všimnul, že u každého zápisu je uvedena i částka věnovaná muzeu. Nezbylo tedy než zachovat tvář a národní hrdost a rozloučit se s pětisty pesy.

Filipíny 1-09

Po prohlídce muzea jsme chvíli poseděli na lavičce na jedné z pevnostních redut a dívali se přes velmi špinavou Pasig na bezútěšný slum na protějším břehu. Terezka byla hladová a unavená a souhlasil jsem proto, že se vrátíme do hotelu.

Pro večer jsme byli domluvení s několika Terezčinými přítelkyněmi na večeři v jedné z restaurací Mall of Asia, údajně největším nákupním centru v Asii. Tři z těchto přítelkyň dorazily před šestou do recepce našeho hotelu, čtvrtá s manželem nás měla očekávat na místě samém. Pět se nás nasoukalo do taxíka a vyjeli jsme po přibližně stejné trase jako předešlého večera, jen to bylo o něco dál. Mall of Asia je opravdu ohromný, jeho fronta je dlouhá snad kilometr. Terezka naznačila, že u této události budeme fungovat jako hostitelé, což se pak během celého pobytu ještě mnohokrát opakovalo. Manžel čtvrté z kamarádek nás zavedl do restaurace, ve které rezervoval stůl a domluvil 10% slevu, protože byl sám zaměstnán v administrativě shopping mallu. Menu sestávalo z podobné krevetové polévky, ale ne tak dobré jako předešlého večera, zapékaných ústřic, ryby a grilovaného kuřete. Já jsem si dal opět San Miguel, ostatní pili ledový čaj. Celkově ta restaurace byla zklamáním a zaplatili jsme 3000 pesos. Terezka si ale skvěle popovídala s kamarádkami a byla šťastná.

Filipíny 1-10

Pokračování zítra.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.