CESTOVÁNÍ: Něco jako Žlutá ponorka

Zajisté vzpomínka na Žlutou ponorku přináší vzpomínku na Beatles a spolu s ní i jakousi lepší náladu než třeba obzírání parlamentních interpelací. Domnívám se však, že jsou i lepší a opět žluté věci, tedy přesněji řečeno věc, a tou je LE PETIT TRAIN JAUNE, čili Malý žlutý vláček. Pokud vím, cestovní kanceláře o něm neinformují, a hodlám se tedy postarat o tuto informaci sám. Neboť zmocňuje-li se mne chandra, snažím se ji zahnat vzpomínkou na události a zážitky, jež chandru vylučovaly, a Malý žlutý vláček mezi ně zajisté už pár let patří na jednom z předních míst.

Že existuje, zjistil jsem náhodou (ach bože, už před 28 léty). To mne, inspirován Valentovým Světem pro nic za nic, popadla touha vlastní všem, kdož byli v době své jarosti uzavřeni za Železnou oponou; vidět, pro nic za nic, zase kousek světa. (Za nic to rozhodně nebylo, ale v tomto případě mi tu cestu hodný Strýček Sam zlevnil železniční síťovkou platící po celém tehdy zbývajícím kusu svobodné Evropy.) Politická korektnost se za onoho času ještě tolik nenosila, a tak ten kus Pyrenejí, kde Malý žlutý vláček operuje, se dosud nejmenoval Katalánské, jako dnes, ale Středomořské.

Co mne potká, či budu mít štěstí potkat, jsem netušil, ještě když jsem někdy před půlnocí nasedal v Paříži do rychlíku. Do Madridu a Cádizu. Ten jsem poznal díky knížce dnes už zapomenutého autora Václava Deyla Do čtyř úhlů světa, rád se tam vracím, myslím, že mám a vím proč, a měl jsem tam namířeno i tenkrát.

Náhoda místenková tomu chtěla, že jsem zvolil spoj nikoli kolem moře, přes Perpignan (trať ostatně mnohokrát už projetou), ale španělským rychlíkem Talga přes Toulouse, Foix do Barcelony skrze Pyreneje. Španělsko má jiný rozchod a v Port Bou se ve všech vlacích, kromě Talgy, muselo přesedat.

Teprve ve vlaku mne napadlo, že vlastně jedeme kolem Andorry a (tupý Američan) předpokládal jsem, že v Bourg-Madame (těsně vedle španělské enklávy na francouzském území Llívial) bude nějaká autopůjčovna. Kde si tedy půjčím vůz na cestu do Andorry.

Hraniční přechod je sic Bourg-Madame, železniční stanice se ovšem jmenuje La Tour de Carol. Ve čtyři hodiny ráno je vlídná asi tak jako všecky železniční stanice na světě, ale i tehdy byla sympatičtější, než je dnes třeba náš Wilsoňák v pravé poledne. Dokonce tam měli právě dovezené loupáčky a byla i káva. Nikoli však nějaká autopůjčovna. Což zjištěno spolu s japonským párem na svatební cestě, který měl rovněž namířeno do Andorry a byl, ač Japonci, pokud jde o autopůjčovny, stejně tupý jako já. Nejbližší je až v Perpignonu, bratru 150 km, dozvíme se. Ale jede tam za chvíli vlak. Tudíž zavazadla do úschovny a hurá na ten vlak. Na první koleji.

Prvá kolej, jsme poučeni,není ta před východem na nástupiště. Ta je třetí. Prvá a druhá jsou vlevo za nádražím.

Opravdu tam ta kolej, tedy za nádražím, byla. Dokonce tam byly dvě. Vlastně mimochodem, neb je to úzkokolejka a na té první malý žlutý vláček. Cosi na způsob co zůstalo v Tatrách a různě po Slovensku po rakousko-uherské armádě. Jenže je to žluté a navíc kromě pár vagonků jsou to obyčejné nízkostěnné plošiňáky, na nichž jen obyčejné dřevěné lavice. Vše však se značkou SNCF, čili státních železnic republiky francouzské. Má síťovka tudíž platí i zde. Japonci si musili lítsky koupit.

A pak to začalo. Nenápadně. La Tour de Carol je sice v nadmořské výšce asi 1600 metrů, ale na náhorní planině. Vyjíždí se skrze horská luka, vlastně po rovině. Byl tehdy teplý konec května, třeba ráno. Slunce už vyšlo, a tak jsme seděli na tom plošiňáku. Vagonky nám připadaly poněkud zaplivané. Tohle navíc zajišťovalo lepší vyhlídku než nepříliš čistá okna.

Vedle úzkokolejky se táhne třetí kolej, z níž je vlak napájen. Napětí 500 voltů a odděleno jen půlmetrovým plůtkem a cedulkami DANGER LE MORT. Na přejezdech přes silnici třetí kolej chybí, vlak ji projíždí setrvačností, respektive snad i díky tomu, že motorový vůz je vpředu i na konci vlaku. Jenže pak ta náhorní rovina končí a začne cesta, na jakou se nezapomíná. Viadukty přes přehluboká horská údolí, tunely a mosty. Celkem je jich na 63 kilometrů dlouhé trati 650. Pořád dolů, z těch 1600 nadmořských metrů až skoro k nule; přes celkem 19 horských vesniček, ba i lázniček, kde se udrželi křesťané, jak rádi zdůrazní, my Katalánci, i po maurské invasi Hispánie a jižní Francie. Sběrače odhazují od napájecí koleje mnohametrové modré blesky a vagon na kolejích poletuje zleva doprava. Rámus, v němž neslyšet vlastního slova. Začneme se smát a smát a smát, a smějeme se až do Villefranche, kde úzkokolejná trať končí (opět vlastně za nádražím) a do Perpignanu dojedeme už normálním vlakem. Na úzkokolejce odpočívá i sněžný pluh. Takže se tu jezdí i v zimě.

V tomhle vláčku se vás prostě zmocní euforie jako na kolotoči či lochnesce. Zážitky z kolotoče či lochnesky však přísný čas zahladí, cestu tímto malým žlutým vláčkem určitě nezapomenete nikdy. Nálada smát se a pocit, že svět je pořád ještě hezký, na vás přijde vždy i jen při pouhé vzpomínce.

Ostatně jsem tam, jen kvůli tomu vláčku, už „zabloudil“ vícekrát. Dvakrát však měl smůlu, železničáři právě stávkovali, a tak jsem se nesvezl, ani nenasmál.

Později jsem si sehnal o trati a vláčku i jakési informace. Jezdí tu už od roku 1903. Původně až do Perpignonu, 1927 však protáhli z Perpignonu do Villefranche normální trať a tak už jen tam. Krajem zvaným Cerdagne (ten název Katalánci, nyní autonomní, neradi, ale od Američana ho snesou, byť ho poučí, že správně je to Cerdanya, a samozřejmě už vůbec ne španělská Cerdaňa). Což je krásný kraj a s bohatou historií, ale nejlepší z něj, v něm i na něm, je ten malý žlutý vláček.

(Více obrázků, a to barevných, zde, včetně onoho sněžného pluhu – pozn. redakce)