Za odměnu jsem byl vybrán na služební cestu do Pákistánu (únor – duben 2007). Že to nebude jednoduché, se dalo čekat. Již sám oficielní název Pákistánská islámská republika leccos napoví. Pro vízum osobně do Prahy jsem musel celkem 3x, ale mohlo to být i horší. Velvyslanectví právě začínalo, tak nikdo nevěděl, jak to bude s organizací a provozem. Setkal jsem se zde s nějakým horolezcem, co si myslel, že to za den vyřídí. Možná tam sedí dodnes nebo to vzdal.

Pro jistotu jsem odmítl letět s PIA (Pakistan International Airlines). Později jsem se dočetl, že i některé státy Blízkého východu z technických důvodů omezují příjem letadel této společnosti. Letěl jsem z Vídně do Dubaje, z Dubaje do Karáčí. V Karáčí jsem uklouzl na schodech a zase jsem letěl!

Ubytování bylo velmi pěkné a tři provozní dělali vše, abychom byli spokojení. Voják, který nás střežil, byl evidentně rád, že nemusí sloužit na severu či afghánských hranicích.

Na stavbu elektrárny to bylo nějakých 15 minut. Jednalo se o paroplynový cyklus s odsolovací jednotkou pro vyrůstající milionářské sídliště. Opravdu by mě zajímalo, kdo tady v těch bytech za nějakých 300.000 eur bude bydlet.

Při cestě z práce podél pobřeží se sjížděli kluci a chlapi na malých motocyklech pokochat se pohledem na moře a rybářské bárky. Ženy či dívky téměř nevidíte nebo jenom s rodinami. Na malém „pionýru“ tak můžete vidět i pětičlennou rodinu.

Lidé, se kterými jsem se setkával a pracoval, mi připadali tak zvláštně zakřiknutí, jako by instinktivně tušili, že něco je ve vzduchu. Dějiny Pákistánu jsou totiž plné převratů, diktatur, ale i období demokratických vlád. Tyto se střídají asi jako sluneční cykly.

V novinách jsem si všiml titulku, že na severu při přestřelkách zhynulo cca 50 bojovníků, naše sdělovací prostředky ani slovo. Pákistánci žijí v permanentním konfliktu s Indií právě kvůli oblasti Kašmíru. Indie tento stát nazývá Pákistánem okupovaný Kašmír. Hranice s Íránem a Afghánistánem také nikomu nepřidají. Aby toho nebylo málo, silná je i vnitřní náboženská opozice.

Musím se přiznat, že jsem toho ze skutečného Pákistánu moc neviděl. Bydleli jsme evidentně v lepší vilové čtvrti, bída byla jenom na ulici. Navštívili jsme několikrát místní tržnici, nějaké obchody, muzeum. Při prohlídce okolí jednoho zavřeného kostela jsem byl zdvořile upozorněn, že zde se nesmí fotit, protože poblíž je americké velvyslanectví. To jsem však ani nezahlédl.

Jinam jsme nesměli, náš zaměstnavatel neriskoval problémy. I tak se mým kolegům z hlídaného domu ztratily nějaké sběratelské mince, peníze, kreditní karta. Jak snadno lze přijít o iluze. Přiznám však, že můj dojem z této země a lidí byl příznivý. Dobrodruh – baťůžkář, který se dostane dále do vnitrozemí nebo až na samý sever země, však může mít jiné poznatky, pokud bude mít možnost někomu vyprávět.

Další jsem čerpal z novinových zpráv a knih. I když vím, že nafotit je možné téměř vše, příroda je zde velmi krásná. Škoda, že sem nemohou běžní turisté a milovníci hor.

V nedávné minulosti se pákistánské události opět dostaly do popředí. Bojovalo se o Rudou mešitu. Islámští fanatici vyprovokovali střet a pro prezidenta Pervize Musharrafa bylo nemožné nezakročit. Že se jednalo o zákrok bolestivý, při kterém se mrtví na obou stranách uvádí ve stovkách, nemusím připomínat. Co bude dál? Sebevražedné atentáty na vše živé se stanou zpravodajskou vatou.

Přestože od Islámabádu nás dělí několik hodin letu, skutečná vzdálenost je kratší než jsme schopni si připustit. Také v Evropě vyrostly stovky mešit. Kdy zrudnou, a to doslova, je jenom otázka času. Těch řečí o integraci, toleranci, svobodě…., ale pro koho?

V islámských školách Británie se muslimčata učí, že křesťané jsou, slušně řečeno, čuníci. Rozuměj křesťan = jinak věřící/nevěřící člověk. Zatím se nenašel jediný politik, který by problém pojmenoval, natož aby měl vůli jej řešit.

(autor je bez vyznání)