Sotva jsme si zaplatily letenku, jedna z nás se podívala na mapu a vykřikla: „Proboha, ten nenajdeme!“ Ponořily jsme hlavy do mapy, abychom se poučily, že Jižní kříž lze nejlépe nalézt kolem zimního slunovratu. Jeho sousední souhvězdí je Kentaur. Zdálo se mi, že jsem doma, neboť se mi vybavila kniha od Johna Updika Kentaur. Dodatečně mi přichází na mysl, že při čtení tohoto románu mě ani nenapadlo, že mytologický Kentaur z knihy má pramálo společného s tímto souhvězdím. Druhé jeho souhvězdí Mouchy nám nic neříká. A nejjasnější hvězda Jižního kříže Acrux je nám také záhadou. Tak nakonec si klademe otázku: Za čím se do takové dálky ženeme.

Ani ne tak za hvězdami jako za koalami, klokánky, stoletými baobaby, za poznáním, za vzděláním, za láskou, za svými vznešenými sny. Jedovaté hady a pavouky z toho můžeme vynechat.

Nastupujeme do letadla. Letíme přes Miláno a přes Hong Kong. Dívám se do mapy a mám velkou obavu, že poletíme přes Malou Asii, možná i přes Sýrii. Sleduji na obrazovce, kde se letadlo nachází, a v duchu si říkám: Dole se někde bojuje pro zlomek světa, co kde je. Krev jedněch s druhou se prolíná, rány míří ženám do klína. A pod námi jen kumuly mraků, slabé záchranné sítě. Abych nepanikařila, snažila jsem se usnout a ráno musím udělat z letadla alespoň jeden snímek Hong Kongu. Po druhé opiové válce byl tento poloostrov pronajat Anglii na 99 let. Vzpomněla jsem si na tu slávu v televizi, jak Anglie předávala po vypršení lhůty tato „New Territories“ Číňanům podle zásady „jedna země, dva systémy“, jak poslední britský guvernér nastoupil na Královskou jachtu Britannia připravenou k odplutí. Připadalo mi to smutné. Že bychom se na vteřinku mrkly do babylonu mrakodrapů, na Ptačí trh či do Hongkongského parku, o tom se nám nemůže ani zdát. Tolik času na přestup nemáme.

Opouštíme podzim a vítáme jaro, což spatřujeme hned při východu z letiště. Všechny představy jsou vybledlé proti skutečnosti. Představovat si Sydney z domova je zbytečné. Hned na letišti je vlaková stanice, do níž pohodlně nastoupíte s kufry a vystoupíte tam, kde máte ubytování. Vystoupily jsme blízko Hyde Parku, tj. ve středu města. V třicetiposchoďovém mrakodrapu jsme ještě nikdy doma nebydlely. Náš byt je v 10. poschodí u milého pracovitého Číňana. Vypadá hošík tak na 15 let. V 6. poschodí jsou bazény, vířivky a posilovna. Každý večer si dát bazén a ponořit se do vířivky je blaho. Sedíte si v proudech teplé vody a kolem vás všichni drží v rukou mobily a stále po nich prsty přejíždějí.

V ulicích potkáváte proudy lidí, povětšinou Asiatů, se zapnutými mobily v rukou a sluchátky na uších. V parku začíná jaro, lidé chodí cestičkami i po trávnících, někteří na nich odpočívají, jiní na nich jen leží a čtou. Unavený člověk prostě přijde do parku, hodí se na trávu nebo na lavičku, přikryje se dekou a prospí se. No prostě svoboda. A kolem jásá zeleň a kvetou květiny. A do té zeleně září modrými květy obalené stromy. V centru města si povšimnete krásných domů z viktoriánské doby promísené skleněnými mrakodrapy. Jejich promísení se mi zdá obdivuhodné a vkusné. Rukopis domů z místního pískovce z 18. století je na první pohled čitelný. Každý z těch domů usazený v hnízdě mrakodrapů vyniká jako klenot v babylonu skla. Některý až příliš anglický a vzácný.

Každý turista touží spatřit Operu House a „ramínko“ a udělat si selfíčko. Foťáky mají připevněné na tyčkách a stačí se jen postavit a zmačknout. Je to nezapomenutelný zážitek stát tváří v tvář těm architektonickým skvostům. Jsou obklopeny prodejními stánky, stolečky a lavičkami, aby si lidé mohli tu krásu vychutnat, aniž by trpěli hladem. Atmostéru provází smích a šťastné tváře. Ta atmosféra je lék na bolavou duši. Posadíte se v parku na lavičku a najednou si to k vám kráčí pták s nezvyklým zobákem. Nezastaví se, stále jde, klová tím dlouhým zobákem do země. Nebojí se vás, ani vy jeho. Je to ibis, který žije uprostřed města v parcích. A protože listopad v Sydney je deštivý, může se vám ptáček zrcadlit v kalužích. Potkáte tu také bílého papouška. Nevím, čím to je, že tohle město na nás působí jako ráj. Buď je to tím teplem, bohatou zelení, nebo že jsou lidé vstřícní. Ostatně kolorit krajiny dokreslují spokojení lidé.

Večer je centrum města jedna záře. Procházíte ulicemi otevřených obchůdků a kavárniček. Jdete příjemným teplem, jsou dny, kdy od moře povívá vítr, jsou chvíle, kdy mží nebo jemně poprchává, nicméně stále je teplo. Posadily jsme se na ulici ke stolečku, abychom ochutnaly kávu a pozorovaly tepot města. K Hyde Parku bylo přes ulici. Je to úplně odlišný pás zeleně od Central Parku v New Yorku. Zprvu se mi nezdál tak atraktivní, ale člověk si zvykne a dokonce si ho oblíbí. Je v něm živo, a naprostý klid. I Archibaldova fontána tryská tak, jako by byla němá. Při procházce parkem neodoláte, abyste na chvíli nespočinuli v jeho náruči. Večer jsme se zahleděly na oblohu, abychom spatřily ten pověstný Jižní kříž. Vysoké listnaté stromy téměř zakrývaly oblohu a v jejich listoví svítila okna mrakodrapů. Zářila tam jako hvězdy. A v žádné mrakodrapové hvězdě jsme nenašly, ani nemohly najít to naše jižní souhvězdí.

Tak jsme vzaly za vděk tím z knihovny.

Foto: autorka