Cestovatelský deník ze severního Španělska: Galicie, čili španělské Irsko

Ačkoliv dnes se zde mluví románským jazykem, podle místních je Galicie stále ještě tak trochu součástí keltského světa. Už své samotné jméno dostala po keltském kmeni, který tu sídlil v době římské říše. Omývá ji tentýž chladný Atlantik jako Bretaň, Irsko a Wales, zachovala se tu tradice hraní na dudy, galicijské pobřeží je plné žulových balvanů sestupujících do oceánu, hodně tu prší, krajina je až neskutečně zelená … a také odsud v posledních dvou stech letech emigrovalo značné množství lidí za lepším životem, velmi podobně jako z Irska.

Ponte Maceira, středověký most na římských základech, v typickém galicijském dešti

Jediným galicijským městem, které proniklo do povědomí celého světa, je Santiago de Compostela, cíl svatojakubských poutníků a také studentů, protože se tu nachází jedna z nejlepších univerzit Španělska. Studenti jsou na ulicích v početní převaze, ale identita města se jednoznačně točí kolem poutníků, kteří sem dorážejí v každou roční dobu a které je snadné poznat podle batohů na zádech a zaprášených pohorek. Kamkoliv se zde vrtnete, tam na vás hledí poutní symboly: hole, pláště, klobouky a hlavně svatojakubské mušle, které jsou opravdu na všem, výkladními skříněmi počínaje a nádobkou na mýdlo konče.

Přitom je zajímavé, že ještě před čtyřiceti lety měla poutní tradice namále a chodily sem jen stovky lidí ročně. V 80. a 90. letech ale prodělala mohutný comeback a dnes se na cestu do Santiaga vydávají každý rok statisíce poutníků, i když s trendem rostoucích čísel, jako skoro se vším, poslední dobou zamával covid. Na rozdíl od časů středověku je dnes možno Camino absolvovat i na kole, ačkoliv požadovaná minimální délka pouti je dvojnásobná (200 místo 100 km).

Katedrála v Santiagu ve světle přicházejícího večera …

… a poté, co slunce zapadlo

V Santiagu se mluví hlavně španělsky, okolní venkov se ale stále ještě drží galicijštiny, jazyka, který má daleko blíže k portugalštině. Na rozeklaném rybářském pobřeží galicijština jednoznačně převládá. Rybářství jako řemeslo se tu dodnes hodně pěstuje, ale dnešní posádky často vyrážejí za rybami i do velmi vzdálených moří, třeba k africkým břehům. Práce je to stále ještě nebezpečná, extrémně fyzicky těžká a trvající několik měsíců v kuse, ale také je dobře placená – údajně si při ní lze vydělat trojnásobek toho, co vydělá průměrný Galicijec na pevnině – a výměnou za několik měsíců dřiny má pak zase dotyčný několik měsíců volna. Zájemci tedy stále ještě jsou. (Vůbec mám podezření, že na tzv. práce, které nikdo nechce dělat, by se za adekvátní mzdu dala zrekrutovat spousta lidí.)

Kámen, kámen, kámen – a slaná voda. Pobřeží u města Muxía

Členité západní pobřeží Galicie poněkud připomíná svojí zubatostí Norsko, hluboké zálivy zabíhají daleko do pevniny a kamenité poloostrovy zase do moře. Jeden z nich, ten nejzápadnější, se jmenuje Finisterre, konec země. Technicky vzato to sice nebyla pravda ani za Římanů, protože mys Roca nedaleko Lisabonu leží o něco západněji, ale symbolika konce světa tím není nijak narušena. Zde můžete sedět, dívat se na západ slunce a vědět, že další země leží nějaké tři tisíce kilometrů daleko. Tedy za předpokladu, že není mlha, což ona docela často je; tento kus Španělska je poměrně chladný a zdejší klima nijak nepřipomíná žhavé peklo jménem Andalusie.

Maják na mysu Finisterre

Konec starého světa a vodní prázdnota za ním

I na mys Finisterre chodí poutníci, tentokrát ze Santiaga, které je vzdáleno nějaké čtyři dny pochodu. Prý zde bývala tradice dojít na mys a spálit tam svoje boty a hůl. Dnes je to zakázáno, protože jak popularita svatojakubských poutí vzrostla, vzrostl i počet těchto improvizovaných ohníčků nad únosnou mez. Pokrok ale nezastavíš a valná většina návštěvníků sem doráží automobilem, pálíc maximálně tak pneumatiky v ostrých zatáčkách.

Cesta zpátky do Santiaga vede hustě zalesněnou a kopcovitou krajinou plnou krátkých, ale mohutných řek, napájených zdejšími častými dešti. Na jednom místě, nedaleko přímořské vesničky Ézaro, spadá jedna taková řeka po mohutných žulových stěnách vodopádem přímo do moře, což prý nikde jinde v Evropě nemá obdoby.

Žulový vodopád u Ézara

Poznat pořádně tuhle zamženou, zalesněnou krajinu by byla práce na několik měsíců – nebo na život. Tolik času ale nemáme; téměř za rohem čeká další kraj severního Španělska, Asturías.

*****************************

Hudební epilog
Když už jsme u těch keltských hudebních tradic, zde je jedna galicijská skupina z přístavu La Coruña, která je křísí.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 4
Už počtvrté můžeme s Marianem Kechlibarem zkoumat zákoutí historie, která unikají pozornosti. Neskrývají se v nich velké dějinné události, spíš tam nalezneme zůstatky lidských příběhů. Jsou to stopy lidí, kteří prošli světem v dobách dávných anebo docela blízkých. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora