29.3.2024 | Svátek má Taťána


CESTOVÁNÍ: Na Jadranu

28.8.2015

Nevím, který z vnuků přišel s tím nápadem vypůjčit si plachetnici a brázdit s ní vlny Jadranu. Samozřejmě, že všichni ten nápad přijali, souhlasili a jásali.
„Tak kapitáne,“ halekala jsem hned, jak doma nasedali do aut. „Ať tam objevíte nějaké nové ostrovy! A spočítej si každý den posádku, domorodci mohou být hladoví! A nezabíjejte je hned, počkejte, až vám dojdou potraviny.“
„Babičko, babičko,“ utrousil vnuk, skočil do auta a usedl za volant. Zamávali mi a zmizeli.  

Jadran 2

V polovině srpna se naše posádka čítající pět mužů a dvě ženy v Zadaru měla nalodit. Téměř hodinu jsme chodili po molu a hádali, která loď bude ta naše. Všechny měly svinuté plachty. Většina se pyšnila jen jedním stěžněm. Každá měla jiné jméno a jinou velikost, převládala u nich bílá barva. Stály u mola téměř nehybně. Převzal jsem s tátou – prvním důstojníkem - v kanceláři doklady a klíč a vyzval jsem posádku, ať nakládají. Všichni se beze slova chopili báglů a balancovali po úzkém prkně, pasadele od mola k lodi. Sem a tam. Když byl proviant, potápěčské a osobní věci na lodi, vydali se zakoupit 100 litrů pitné vody. Poté, co uložili kanystry do batist, úložných prostorů pod lavice, svolal jsem posádku na palubu a znovu je seznámil s plánem cesty a jejich úkoly.
Nakonec jsem řekl: „Zkontrolujte loď.“
Všichni se rozběhli a kontrolovali kde co. Marťok hlásil, že je utržený slunečník.
Mezitím jsem oznámil: „Připravil jsem lodní deník a tužku. Zapisovat do deníku může každý, podle síly prožitku.“
Když byl slunečník opravený, mohli jsme vyjet. Po dohodě s prvním důstojníkem jsem nastartoval motor, Marťok odvázal jedno ze dvou lan a stáhl ho na loď. Přešel k druhému lanu. Uvedl jsem lodní šroub do chodu a loď se začala otáčet. Když byla správně nasměrovaná, Mart‘ok uvolnil druhé lano a loď vyrazila z přístavu. Plavčíci, mladší bráškové, stáli kolem mne a začali žadonit o kormidlo. Každý z nich toužil být kormidelníkem. Každý chtěl mít pocit, že má ve své moci loď, která pojede tam, kam rozhodne on. Zvýšil jsem rychlost na pět uzlů. Před námi byla jen modrá hladina a za námi zpěněná brázda, která se v dálce ztrácela. Předal jsem kormidlo plavčíku Toníčkovi.
Ten pak Francimu: „Ne, abys to napálil do nějakého ostrova!“

Jadran 5

Zasmáli jsme se jako dobrému vtipu.
„Kapitáne, co plachta? Nepůjde na stěžeň?“ zajímala se Danča.
„Dočkej času, jako husa klasu,“ řekl táta a podal jí dalekohled.
Kolem dokola modrá hladina a v dáli ostrůvky. A pevnina se vzdalovala, zmenšovala a já se cítil jako pták, který plachtí nad vlnami. Byl to pocit volnosti a svobody, který se mě zmocňoval. A nejen mne. Nás všech. Viděl jsem to na tvářích celé posádky.

Jadran 4

Na noc jsme loď kotvili vždy v zátoce u nějakého ostrova. Ve vaření jsme se střídali. Po večeři jsme seděli na lodi, popíjeli, smáli se a povídali si. Dívali jsme se na oblohu a žasli nad spoustou padajících hvězd. Hádali jsme, odkud a kam padají. Byla to záhada. Na nic jsme nepřišli.
Celé dny jsme měli perfektní počasí. Celé dny jsme vmýšleli blbiny. Potápěli jsme se do hloubky těsně pod útesy, ale ryby jsme nelovili, hledali jsme jen lastury.
Marťok uvázal na laně uzel: „Skočím s ním do vody a nechám se táhnout za lodí.“
Všechny ten nápad nadchnul, a že to zkusí taky.
„Když se lano napne, vyhodí tě to z vody, jedeš v tříšti vln a je to paráda.“
Skákali do vody s lanem jeden po druhém. „To bylo to vynikající!“
„Mně to svlíkalo plavky,“ ječela Nicole.
Rychlostní rekord v tažení za lodí byl 4,7 uzlů a vítězkou byla Danča. Bylo zapsáno do deníku.

Někdo z posádky vymyslel synchronizované seskoky. Snažili jsme se zajet pod hladinu ve stejné minutě. Z přídi, ze zádi, z boku, šipkou, po nohách, spojeni za ruce. Naše drahé polovičky se nedaly zahanbit, ve všem se nám vyrovnaly. Lodní důstojník si potrpěl na soutěživost, to mu zůstalo asi z mladých let.

Zadar - Dugi Otok

Zastavili jsme na ostrově Dugi Otok. Je to padesátikilometrová nudle podél jadranského pobřeží. Po celé délce se táhne vápencový hřbet se strmými, příkrými, až 100 metrů vysokými útesy. Došli jsme se vykoupat k zelenému solnému jezeru v cípu ostrova.
Jednou taky Marťok zařval „Muž přes palubu“ a spadl do vody. V prvních chvíli jsme mu nevěnovali velkou pozornost, ale když se neobjevoval, plavčíci začali křičet.
„Zastavte loď!“
Vtom se vzadu za lodí objevila hlava a jevila známky, že se topí. Dostali jsme strach. Věděli jsme, že umí plavat, ale také že je tu devadesátimetrová hloubka.
„Vydrž, vydrž, hned jsme u tebe,“ křikl jsem, stáhnul jsem plachtu a nacouvali jsme až těsně k němu.
Házeli jsme mu lano, ale on se převaloval ve vodě jako leklá ryba.
„Chyť se lana!“ Ale lano klesalo do vody.
Všichni jsme byli v pohotovosti a házeli lano co možná nejblíže k němu.
Najednou se leklá ryba probudila, chytila se schůdků a Marťok se řehnil na celé kolo:
„Alespoň jste si vyzkoušeli záchrannou akci. Ale zvládli jste to dobře,“ pochvaloval si.

Jadran 6
Jadran 3

Když zadul větřík, natáhli jsme plachtu a křižovali jsme bokem. O plachtu jsem se staral sám. Byla zarolovaná ve stěžni, rozvinutí bylo snadné. Když se do ní opřel vítr, loď jela jak fretka.
Franci rád sedal na přídi. Hnízdil tam dost často a já jsem ho obdivoval. Toníček, povětšinou kormidelník, aby nebyl pozadu, se nechal vytáhnout na špičku stěžně. Hlásil, zda nejsou na obzoru piráti. Když žádnou podezřelou fregatu neviděl, udělal pár fotek.

Pátý den byly v plánu Kornati. Nejhustší souostroví na Jadranu – kolem 150 ostrůvků a útesů na ploše cca 300 kilometrů čtverečních. Jako kapitán jsem je našel na mapě, pak se podíval na kompas, kde se nachází naše loď, stanovil jsem kurs a jel podle navigace. Proplouvali jsme jednotlivými ostrůvky, někdy placičkami položenými na vodě, jindy kolem desítky metrů vysokých útesů, skalních stěn čnících z temně modré mořské hladiny. Když jsme spatřili osamocený bílý kostelíček, zakotvili jsme loď a naskákali jsme do člunu. Člun jsme vytáhli na břeh a uvázali. Zamířili jsme ke kostelíčku. Byl maličký. Hned u vchodu po levé straně stála miska s penězi. Všiml jsem si, že vedle kovových mincí tam ležely papírové bankovky i padesát eur. Přečetli jsme si, že každý rok 1. července sem připlouvají poutníci, aby prosili o požehnání. Slavnost je přehlídkou lidových krojů a je zakončena bohoslužbou před kostelíkem, při níž se žehná moři.

Jadran 1

Hned za současným kostelíkem je polorozbořená apsida původního, většího a mnohem staršího kostela. Vznikl zřejmě v 6. století. Zřejmě sloužil jako útočiště pro rybáře a lidi v nouzi. K témuž účelu slouží i nynější kostelík, což je patrné z klíče uloženého u vchodu. Než jsme odešli, plavčíci rozhoupali zvonek na věži. Jeho hlásek se nesl po modré hladině, jako by ji hladil a zdravil rybáře. Také jsme vystoupali k pevnosti Tureta. Tuto byzantskou stavbu dal postavit císař Justinián, aby s dalšími pevnostmi dohlížely na bezpečnost plavby.
Ostrovům Korneti dalo ráz pastevectví. Pastevci poznamenali tvář ostrovů ohradními kamennými zídkami, kterých je na ostrovech několik stovek kilometrů. Osady pastevců a rybářů jsou u moře. Jak skromně žijí, tak malé a skromné jsou jejich domky. Dnes tu žije 21 obyvatel, převážně z cestovního ruchu.

A když se vnuci vrátili od Jadranu domů a ukazovali fotky, tak mně ani tolik neučaroval ostrov jako těch 21 lidí, kteří tam žijí pospolu v míru a skromnosti, v souladu s přírodou, a docela vážně jsem řekla, že budu uvažovat, že se tam přestěhuji.