Poprvé jsem se ocitl na vrcholku hory Mount Wellington u Hobartu před čtrnácti lety. Syn Darius, kterému bylo tehdy čtrnáct, hrál v Hobartu juniorský tenisový turnaj. Bylo to uprostřed zimy, která bývá u nás v Brisbane mírná, skoro žádná, tak trochu podobná nevyvedenému českému létu. Neměl proto patřičné zkušenosti s rozehráváním se a zahříváním svalstva, následkem čehož si poranil záda. Poznamenalo to celou jeho poměrně krátkou tenisovou kariéru. Všechno špatné na něco dobré. Letadlo do Brisbane nám letělo až za několik dní, najali jsme si tedy auto, abychom se podívali trochu po okolí. Mount Wellington bylo to první místo, které nás zlákalo. Hora je nanejvýše impozantní. Vyrůstá přímo z moře a se svými téměř 1300 metry dosahuje výšky krkonošských vrcholků. Směrem na východ se na jejím úpatí nachází asi čtvrtmiliónové město Hobart, v němž žije polovina obyvatelstva ostrova, směrem na západ je ale naprostá divočina, jedno z těch posledních neposkvrněných míst na této planetě. Přírodní park se táhne až k protějšímu pobřeží, takže nejbližší člověkem permanentně osídlené místo je tímto směrem vzdálené nějakých 11 tisíc kilometrů, až v jihoamerické Chile! Abel Tasman, který ostrov, jenž velikostí téměř zabírá plochu České republiky, obeplul už v polovině 17. století, jej nazval Anthony van Diemen's Land, podle svého holandského chlebodárce. Britové, kteří nakonec celý kontinent kolonizovali, ale uznali Tasmanovy zásluhy a ostrovu dali jeho jméno.

Hora také změnila název víc než jednou. Dnes už vymřelí (přesněji řečeno vyvraždění) tasmánští domorodci pro ni měli několik jmen, jako Unghbanyahletta, Poorawetter či Kunanyi, což uchu Evropana neznělo asi nejlépe, takže se jí po nějaký čas říkalo Tabulová hora, protože se tak trochu podobá oné hoře vévodící Kapskému Městu. Tam jsem sice také byl, jenže v ten den zrovna pro silný vítr nejezdila lanovka, takže srovnávat dost dobře nemohu. Řekl bych ale, že pokud jde o vyhlídku, Mt. Wellington to docela určitě musí vyhrát. Jednak je o nějakých 200 metrů vyšší než jeho africká rivalka a také vám kromě pohledu na město a moře nabídne ještě i výhled na nespočetné ostrovy a rozvětvené zálivy. Když potom vévoda z Wellingtonu porazil u Waterloo císaře Napoleona, měli Britové dobrý důvod k tomu nazvat tuto majestátní horu po svém hrdinovi.

V roce 1836 stanul na vrcholku Wellingtonovy hory přírodovědec Charles Darwin, který sem doplul v pátém a posledním roce své slavné cesty kolem světa na lodi Beagle. Výstup v té době musel být hodně namáhavý! Pro nás dva už to bylo snazší. V roce 1930 byl tehdejší premiér Tasmánie Albert Ogilvie osvícen podobným nápadem jak čelit krizi spojené s nezaměstnaností, jaký měl u nás kdysi Karel IV. Namísto hladové zdi nechal ale postavit silnici vedoucí z Hobartu až na samý vrcholek hory. Převážně s krumpáči a lopatami to musela být fuška, však se také silnice stavěla bezmála sedm let! Uprostřed zimy bývá často nesjízdná; sníh tam dokonce napadne někdy i v létě — my jsme ale v polovině června měli štěstí, sníh, který bych byl jinak celkem uvítal, nikde neležel a nahoru se dojet dalo. Od středu Hobartu na vrchol hory je to vzdušnou čarou jen asi šest kilometrů. Po silnici se spoustou zákrutů něco přes dvacet. Dojeli jsme tam asi za hodinu. Vzduch byl průzračný a výhled odtud je opravdu úchvatný. Byli bychom zůstali déle, kdyby nás odtud nevyhnala zima. Když jsem před šesti lety znovu navštívil Tasmánii, tentokrát s manželkou, ten výhled tam pořád ještě byl, snad ještě víc zkrásněl! Zima ale byla stejná.

Letos, někdy po Vánocích, mi emailoval Pavel Kužel, spolužák z jilemnického gymnasia. Skoro dvacet absolventů tohoto podkrkonošského vzdělávacího zařízení se nás stýká, více či méně pravidelně, po internetu. Kromě mne je ale Pavel jediným z naší třídy, který odešel po roce 1968 na Západ, kde dodnes, v Kanadě, žije. Chystal se na výletní plavbu po jižních mořích, která zahrnovala Nový Zéland, spodek Austrálie atp. Na itineráři měli také Hobart. Pavel mě překvapil. Sedmdesátka, která nám všem nedávno přistála na zádech, ho neodradila od toho vybrat si dobrodružství, o jakém bych byl asi ani neuvažoval, když mi bylo třicet! Myslíte si, že se rozhodl k tomu vyšlápnout si na Mount Wellington? Na to asi nebyl čas, i když mám podezření, že by to při své fyzické zdatnosti také dokázal. Co byste ale řekli tomu nechat se nahoru vyvézt a dolů potom sjet na kole? Tohle nabízeli pořadatelé jako mimořádnou zábavnou činnost pro účastníky plavby. No, Pavla jsem od toho neodrazoval. Jen jsem mu poradil, ať se na to pořádně oblékne, že tam bude zima. Dokonce i začátkem února, uprostřed léta. Dokonce i pro Kanaďana.

Pavel Kužel

Pavel se vrátil z australského léta do kanadského předjaří, které v Edmontonu asi moc teplé nebude. Takže mu to nějaký čas trvalo, než mi nedávno podal zprávu. Mezi skoro třemi tisíci pasažérů se našlo devět odvážlivců, kteří si troufali na ten sešup, všichni z nich podstatně mladší než náš hrdina. Museli samozřejmě podepsat revers. Dole v Hobartu se chodilo v kraťasech a v tričkách, nahoře, kam je vyvezl malý autobus, byla zima. Prý taková, že ho úplně rozklepala, i když se na to podle mé rady oblékl. Navíc dostal od průvodců červenou větrovku. Také rukavice, silniční vestu a helmu. A pochopitelně kolo. To prý vypadalo trochu opotřebované, mělo ale po čem. Helma se ukázala být příliš malá a nesedla, Pavel si to vyložil tak, že tím platí za to. jak má veliký mozek a rezidentní chytrost, i když jeho manželka za tím prý spíš vidí vodnatelnost. Já k tomu pouze dodám, že neandrtálci údajně měli větší mozky než máme my. V každém případě se helma od jezdce odloučila už asi po kilometru sjezdu, Pavel byl nucen zastavit (s obtížemi) a počkat si na doprovodné vozidlo, které neposlušnou součást vybavení sebralo se silnice a doručilo. Dál už pokračoval s větší opatrností, což si ostatně situace vyžadovala. Vzhledem k tomu, že i s helmou na hlavě pouhý den předtím přišla prý jedna, asi trochu příliš odvážná dáma, při sjezdu o většinu zubů, bylo jedině rozumné nehledět příliš na okolní krajinu, jakkoliv čarokrásnou a věnovat se plně řízení a hlavně brzdění.

Brzdy fungovaly dobře, helma svému nositeli zůstala sedět na hlavě a Pavel se dopravil bez úhony až na Salamanca Place vedle přístavu, místu, kam vedou na Tasmánii všechny cesty. My sedmdesátníci mu aplaudujeme a jsme na jeho výkon oprávněně hrdí. I když už jsem slyšel o osmdesátnících, kteří dokonce vylezli i na samotnou Mount Everest. Tam už ale jistě také zanedlouho povede dálnice, jakmile nějaký osvícený čínský politik připadne na nápad, jak zažehnat budoucí ekonomickou krizi. Tam se nechystám, až se ale znovu podívám na tento náš divukrásný ostrov, k cestě na Mount Wellington užiji znovu auta. Nahoru i dolů.