CESTOVÁNÍ: Mount of the Holy Cross
There is a mountain in the distant West
That, sun-defying, in its deep ravines
Displays a cross of snow upon its side.
Such is the cross I wear upon my breast
Úryvek z básně, kterou napsal Henry Wadsworth Longfellow: "The Cross of Snow"
Na americkém západě kolovala kdysi stará legenda o Svatém Kříži, vznikla v časech, kdy hora tohoto jména byla pouhým mýtem, který oko Evropana nespatřilo, legenda je o vrcholu, z jehož úbočí září do dáli ohromný bílý kříž. Podle ní se z tehdejších španělských držav vydali dva křesťanští duchovní na průzkumnou cestu na sever do dosud neprobádaných Skalistých hor. Během jejich výpravy se zhoršilo počasí a poutníci se beznadějně ztratili v nepřehledném terénu. Po mnoha dnech bloudění, na pokraji vysílení a tváří v tvář smrti, dali se na úpěnlivé modlení, ve kterém prosili Boha, aby jim ukázal cestu zpět. Nato se rozestoupila do té doby jednolitá vrstva nízkých oblak a před nimi se zjevil obrazec mohutného bílého kříže v temeni hory, který jim svým ramenem ukázal správnou cestu na jih, domů.
Obr. 1: Mount of the Holy Cross, jedna z osmi originálních fotografií od Williama H. Jacksona, 1873.
Zhruba 150 let tuto legendu pouze sporadicky přiživovali indiáni, kteří jediní se v horách vyznali, měli tam své stezky a existenci kříže tu a tam zmínili, ale nikdo z bělošského obyvatelstva tento výjimečný přírodní úkaz na vlastní oči nespatřil. Až v srpnu 1873 na jedné ze svých výprav známý průzkumník divokého západu dr. Ferdinand V. Hayden vyslal skupinku tří mužů vedenou fotografem Williamem Henry Jacksonem na průzkum podél prastaré stezky indiánského kmene Utů. Po třech dnech prodírání se pralesem, brodění divokých řek a zdolávání vysokých hřebenů, poté, co se Jackson sám kvůli rozhledu po krajině vyškrábal na hřbet natolik prudký, že zbytek výpravy s mulami musel zůstat v údolí, spatřil a vyfotil to, co do té doby nikdo. Legendární, čtyři sta metrů vysoký sněžný kříž, jako by vyrytý do úbočí monumentální hory. Jackson přivezl fotografie zpět na východ USA a způsobil tím okamžitou senzaci. Asi jako kdyby tam přivezl samotný svatý grál. US Geological Survey přiznala hoře jméno "Mount of the Holy Cross", výška byla později stanovena na 14 007 stop (4 270 m).
Věřící lidé si kupovali portréty nebo fotografie, nechávali se malovat na popředí hory se znamením svatého kříže, řada z nich toužila posvátnou horu spatřit na vlastní oči nebo na ni vystoupit. Záhy se tam začaly vydávat rozsáhlé výpravy pilgrimů - romantici, malíři, fotografové a dobrodruzi všeho druhu absolvovali namáhavou cestu a později, v době velké krize, oblast navštěvovaly desetitisíce poutníků ročně. Tehdy (1929) ji prezident Hoover vyhlásil národním památníkem. Po světové válce zájem lidí pomalu ustával a nakonec ochabl natolik, že památník byl zrušen. Záhy nato si naštěstí členové Kongresu USA uvědomili, že význam hory nespočívá jen v duchovní symbolice, ale zejména v unikátní a dosud skoro nedotčené vysokohorské přírodě; díky tomu pak v roce 1980 vyhlásili území o rozloze 497 km2 (pro srovnání je to skoro přesně rozloha města Prahy) jako "Holy Cross Wilderness". Wilderness jsou z hlediska přírody nejpřísněji chráněná území v USA.
Zhruba od osmdesátých let, s růstem popularity vysokohorské turistiky, pozvolna znovu roste i zájem vylézt na Mount of the Holy Cross, a to zejména v řadách lidí, kteří zdolávají hory zvané fourteeners, tedy ty s nadmořskou výškou nad 14 000 stop (4 267 m), nejvyšší vrcholy kontinuálních USA. Bohužel, s rostoucím zájmem roste i počet nepřipravených lidí, kteří podlehnou vlídnému dojmu kopcovité krajiny a bez znalostí a vybavení se vydají na náročnou túru na vrchol. Cestou tam nebo nazpátek pak vysíleni, vystaveni náhodné nepřízni počasí, případně kvůli pouhému nedostatku orientace v terénu zmizí a rozjíždí se záchranné akce. Okres Eagle jich organizuje v průměru deset za rok a drtivá většina končí úspěchem, ztracenec se po pár hodinách nebo dnech najde a s poučením odjede domů. Bohužel, tu a tam někdo v rozlehlé divočině úplně zmizí, ostatky nejsou nalezeny a to dává vzniknout řadě spekulací a zároveň současné přezdívce tohoto území - "Bermudský trojúhelník Skalistých hor".
15. 7. 2009 se odpoledne strhla pořádná bouře a trvala až dlouho do noci. Z okna auta a z pohodlí svého spacáku jsem se díval ven na proudy kalné vody valící se přes parkovací plácek na okraji "Holy Cross Wilderness". Dříve mnohadenní cesta přes několik horských hřebenů na hřbetech mul se dá dneska zvládnout vcelku pohodlně z Denveru za několik hodin autem po dálnici I-70 a pak 20 mil po lesní cestě. Odsud se však musí pěšky, do území vyhlášených jako "wilderness" nesmí žádná motorová zařízení. Ten den ráno jsem si už vyšlápl na Huron Peak a počasí bylo nádherné, mraky se začaly kupit už v poledne, ale déšť přišel až kolem třetí hodiny, když už jsem byl dávno zpátky dole a jel autem od Huronu k Holy Crossu. Ostatně, bouřky chodí v létě ve Skalistých horách každé odpoledne a zlatým pravidlem je opouštět vrcholy už okolo jedenácté. Alespoň jsem v tom dešti měl čas na pročtení materiálů ke svému zítřejšímu výletu. Je v nich popsána historie Mount of the Holy Cross a je tam také varování, že horu není radno podcenit, mnoho lidí na to už doplatilo. To mě přimělo sbalit si rovnou batoh a ještě jednou si pořádně zkontrolovat svačinu, vodu, lékárničku, náhradní oděv a hlavně – to nejdůležitější – mapy a kompas a připravit se na eventuality, které se v horách můžou naskytnout. A to už se setmělo a táhlo na desátou, jdu spát. On ani dneska není výšlap na Mount of the Holy Cross zrovna procházkou, sice je to z velké části po pěšině, ale je nutné překonat 1730 m převýšení a vzdálenost asi 20 km. A s těmi bouřkami v poledne, to je radno vstát hnedle ve tři ráno, aby byl člověk včas alespoň pod hranicí lesa. Když už ne úplně zpátky.
Pipipipipipíííííííííííííí. Tři ráno. Honem vstát, hlavně zas neusnout, nevím, čím to je, ale budík zvoní pokaždé v okamžiku, kdy je spánek nejsladší. Rychle natáhnu kraťasy, lehkou bundu, sním Snickers tyčinku, napiju se studeného mléka, sbalím batoh a ve světle čelovky vyrážím směrem na Halfmoon Pass. Je tam perfektně udělaná pěšina (stará se o ní "Colorado 14er initiative"), vede lesem, je zima, ale do průsmyku je to asi 350 m převýšení, takže za chvíli ze mě lije pot. Příjemný noční větřík mě chladí. Konečně jsem nahoře v průsmyku, první zastávka, druhá tyčinka a voda. Na východě už se dělá trochu světlo a v ranním příšeří je vpředu vidět mohutný horský hřbet, vlevo se zvedá Notch Mountain.
Obr. 2: Mount of the Holy Cross za úsvitu, foceno při sestupu z Halfmoon Passu
A teď zase 350 m klesání. Cestou dolů se už pomalu rozednívá a přede mnou se tyčí impozantní, tisíc metrů vysoká skála. Tak to je on. Legendární "Mount of the Holy Cross". Ten bílý kříž odsud není vidět, je to pod špatným úhlem, ale hora stejně působí monumentálně, je to skoro homole, zprava na ni přiléhá hřeben, po kterém půjdu až na vrchol, ten už je zalit zlatavou barvou úsvitu. Scházím do údolí, kde je nutno přejít potok a okolo potoka je několik stanů, vzduch trochu čpí táboráky ze včerejší noci (kdoví komu se je chtělo v tom dešti rozdělávat, navíc je to tu zakázáno) a ve stanech lze vytušit první pohyby pomalu vstávajících obyvatel ne nepodobných zombiím. Tohle je jediné místo, kde se v Holy Cross Wildernes smí oficiálně tábořit a řada lidí si díky tomu může namáhavý výstup rozdělit do více dnů.
Pěšina pak pokračuje na západ, obchází hřeben zprava, zepředu je to strmá skála, zezadu je svah o něco mírnější. Brzy jde cesta prudce nahoru a ve výšce 3500 m končí les a pěšina také, zastavuji se tam na krátký odpočinek, otřu pot, sním další Snickers, vypiji asi litr vody, napatlám na sebe úplně ztuhlý krém na opalování s UV faktorem 50 a ochranný jelení lůj. Je tam obrovitý mužik označující začátek/konec pěšiny, to si musím zapamatovat jako orientační bod. Pak se pokračuje suťoviskem až na hlavní hřeben a po něm ještě poměrně dlouho až na vrchol. Kousek pod vrcholem obsahuje kamenná suť stále větší a větší kameny, až asi velikosti stolu a auta a musí se přes ně lézt, po těch několika hodinách stoupání až sem mě to docela zmáhá. Naproti mi jdou dva lidé a já si nechávám zajít myšlenku, že snad dnes budu na vrcholu první, ale pořád je naděje, že tam budu sám. Po chvíli skutečně docházím na vrchol a moje touha se vyplnila, není tam vůbec nikdo, i když to už zezdola slyším hlasitý hovor dalších turistů. Nebe je zatím bez mráčku, nemusím se strachovat, že by mě dneska chytlo špatné počasí, to je dobře, můžu zůstat a kochat se. Jediné, co je z vrcholu vidět jsou hory. Hřeben za hřebenem, na jih je to Sawatch Range, na východ Tenmile a Mosquito, na západ Elk Mountains a na sever nižší, zato však impozantně rozeklané Gore Range. Mount of the Holy Cross je na samém severním konci Sawatch.
Obr. 3: Pohled z vrcholu na jih. Vpředu Holy Cross Ridge, vzadu - vlevo Sawatch Range, vpravo Elk Mountains.
Je obklopen nižšími hřebeny, mírnými, na jejich úpatích roste les a skoro to připomíná české hory, ale nenechme se zmýlit, je to tu daleko víc na jihu, hranice lesa je okolo 3500 m a celá řada vrcholů jsou čtyřtisícovky. Holy Cross jediný zároveň přesahuje 14 000 stop a ze své pozice uprostřed jim vévodí. Mezitím přišli další lidé, nakonec z nich mám docela radost, gratulujeme si k dobytí vrcholu, zapisujeme se do vrcholové knihy a navzájem se fotíme. A pak už jdu dolů. Teď teprve začínám chápat, jak je možné, že se tady ztrácí tolik lidí. Hřeben, po kterém se nejdřív jde, je výrazně zatočený doprava (východním směrem) a přirozenost člověku velí ho poměrně brzy opustit a jít svahem. To by nevadilo, tak se to má jít, co ale je horší, že i ten svah je divně skloněný a člověka to táhne možná o 30 úhlových stupňů víc doleva, než by měl jít, aby se dostal zpět na tu pěšinu dole v lese. Protože jsem šel nahoru sám, často jsem se díval nazpátek a to se mi teď vyplatilo, vím naprosto přesně, kde na kraji lesa pěšina začíná, navíc je tam ten mužik, tak koriguji směr chůze, musím to ale udělat několikrát a za cenu nepříjemného přelézání velkých kamenů. Prostě, kdyby člověk následoval svou "přirozenost", ocitl by se o údolí dál na západ (a tam také byla většina zdejších ztracenců nalezena nebo tudy ušli dalších 30 km k silnici, několik lidí tam ale také bohužel beze stopy zmizelo). V mlze nebo v dešti by byl kompas nebo GPS naprosto esenciální.
Obr. 4: Pohled z vrcholu na sever, do údolí, ve kterém často končí ztracení turisté. Halfmoon Pass je mimo fotku, napravo.
Teprve teď si dokážu alespoň trochu uvědomit zoufalství rodiny a stovek záchranářů, kteří zde marně pátrali několik týdnů po paní Michelle Vanek. V září roku 2005 se se svým kamarádem Ericem Sawyerem vydala na svůj první výstup na fourteener a kvůli chybě v navigaci hned na začátku výletu přišli pod vrchol z opačné strany hřebenu, použili delší a namáhavější cestu, zato z ní je dobře vidět ten kříž. Žádná tragédie, z vrcholu mohli zpátky lehčí cestou, tou, co jsem šel já, přes Halfmoon Pass. Bohužel, Michelle byla v posledním sedle před vrcholem natolik unavená, že nezvládla vystoupat posledních 200 výškových metrů, Eric zapomněl většinu jídla a filtr na vodu v autě, takže k vysílení a možné výškové nemoci se přidal hlad a žízeň; a tady, po sérii menších chyb, udělala dvojice tu zásadní. Rozdělili se. Eric v touze dobýt svůj 38. fourteener šel přímo přes vrchol, Michelle to měla po vrstevnici obejít, sejít se měli na opačném konci hory, na hřebeni směrem na Halfmoon Pass. Nesešli se. Nebyla tam. Nikdo z turistů ženu podle popisu neviděl, nebyla na cestě, nebyla v suti, na vrchol nedošla.
Po dvou hodinách marného hledání, při kterém pomáhalo několik lidí, zavolal Eric manželce a ta zavolala o pomoc okresního šerifa. Pak došel k autu s nadějí, že snad Michelle bude tam. Nebyla a nikdo z lidí na parkovišti o ní nevěděl. Rozjela se monstrózní záchranná akce, stovky dobrovolníků a několik vrtulníků prohledávalo celé okolí. Několik týdnů, hřeben za hřebenem, údolí za údolím, nikde ani stopa. Pět set kilometrů čtverečních divočiny. Paní ani její pozůstatky se nenašly. Spadla někam? Do škvíry mezi balvany? Ze skály? Skončila v lese v jiném údolí a tam na ni zaútočil medvěd nebo puma? Těžko říct. Třeba si jen zvrtla kotník a už nemohla dál, možná ji dostala výšková nemoc. V neprostupných pralesích, které vyplňují v podstatě každé zdejší údolí je nalezení imobilizovaného člověka nadlidský úkol. Ujít pár set metrů lesem zde může i zdravému turistovi trvat hodiny. Po Michelle se dodnes nenašla ani stopa.
Obr. 5: Vrchol, pohled z hřebenu.
Bohužel, tato tragédie pouze zapadá do série podobných příběhů, které se poslední dvě desetiletí na hoře udály. V pondělí 8. srpna 1996 se jednadvacetiletý muž vydal sám na vrchol Holy Crossu. Nechal pouze vzkaz svým spolubydlícím. Ti nahlásili jeho zmizení ve čtvrtek 11. srpna. 150 lidí se podílelo na záchranné akci, během tří týdnů nenašli nic. V září 1996 se ztratil muž, který omylem sešel do jiného údolí, záchranáři jej nalezli v pořádku druhý den. V červenci 1997 se sedmašedesátiletá žena oddělila od své skupiny, protože se cestou nahoru necítila dobře. Byla nalezena o čtyři dny později schovaná před nepřízní počasí v úkrytu mezi balvany. V červenci 1999 se ztratil osmašedesátiletý muž, který na sestupu uvízl ve strži, odkud se bez pomoci nemohl dostat. Na záchranu čekal také čtyři dny. Další podobné závažné akce se udály v letech 2004, 2006, 2007 a v roce 2012 byly objeveny ostatky muže z Chicaga, který se vydal na horu sám v roce 2010, zmizel a záchranáři jej přes veškeré úsilí nenašli. Zbytky jeho těla byly po dvou letech nalezeny jen několik metrů od tábořiště, méně než padesát metrů od pěšiny. Tak neprostupný je tam les.
A jak jsem tak myslel na tu Michelle a další nešťastníky, najednou jsem se ocitl zpět na cestě, překročil jsem potok v údolí a ani těch 350 m převýšení zpátky do průsmyku nebylo tak hrozných, vyndal jsem foťák a cestou si fotil hory, kytky a sebe a uteklo to jako voda. A zastavil jsem se s každým pocestným, lidé se ptali, jaké to je na vrcholu a jak obtížná je tam cesta. Říkám jen: "Nádhera, stojí to za to." Nabral jsem si vodu z tajícího sněhového pole, které je přímo po pravé straně v průsmyku. Byla teprve jedna odpoledne, počasí pořád vypadlo dobře, a tak zbytek cesty už jsem mohl jít jen procházkovým tempem a koukat, jestli okolo v lese nejsou houby (nebyly a stejně se tu nesmí sbírat), a pomalu jsem dorazil k autu. Tam jsem dojedl zbytek svačiny, uvařil si kafe a po kratším odpočinku se vydal na cestu domů. Cestou jsem ještě píchl pneumatiku a při její výměně mě chytla bouřka, takže jsem byl promočený až na kost, ale vůbec mi to nezkalilo radost. Doma jsem se pak přihlásil na svoji oblíbenou stránku 14ers.com a odklikl svůj fourteener číslo 27, Mount of the Holy Cross, 14 007 stop, 4 270 m.
Některé informace byly čerpány ze zdrojů:
1. Mark Obmascik: Halfway to Haeven, 2009, NY, USA.
2. Mark Scott-Nash: Colorado Disasters, Victims of the Game, Boulder, USA 2009.
4. Wikipedia
Autor je člen společnosti pro paleontologii Palaia, psáno v Olomouci 11.4.2013
