Je chvíli po Sametu u nás a letíme s manželem do Moskvy. Na Šeremetjevu čekal taxík a odvezl nás do centra k hotelu Český dům.

Šli jsme na večeři. Když jsem vstoupila do restaurace, zeptala jsem se, jestli nejsem v Praze. Na stěnách totiž visely obrazy od Ivana Svatoše, s nímž se osobně znám. Jeho půvabné střechy, komíny, uličky a pohledy na Staré Město. Kam jsem se podívala, tam byla jeho Praha. Připadala jsem si jako doma.

Další den jsem si šla s moskevskou kolegyní prohlédnout Moskvu. V Českém domě nebyl instalovaný bankomat, proto jsem si musela vyměnit peníze ve městě. Procházely jsme širokou ulicí. Kolegyně u jednoho domu otevřela dveře a strčila mě do jakési ponuré chodbičky, na jejímž konci seděl ve tmě voják se samopalem. Jak jsem se cítila, si domyslete. Proti mně vyjel z okénka kastlík, do něhož jsem položila dolary. Kastlík zajel a chvíli bylo ticho. Po pár minutách to znovu v okénku zachrastilo, šuplík znovu vyjel a já si sebrala ruble. Byla jsem ráda, že se dveře otevřely a já vyšla na ulici. Kdybych šla sama, asi bych peníze nevyměnila.

Moskva mě udivila. Připadala mi majestátní. Nepředstavovala jsem si ji tak velkolepou. Prostorné, masivní stavby, široké ulice.

Došly jsme ke Katedrále Krista Spasitele. Pohlédla jsem vzhůru k zlatým báním na modré obloze.

„Jak něco takového může lidská ruka dokázat, mozek vymyslet?“

Myšlenka vznikla k oslavě vítězství nad Napoleonem v r. 1812. Když poslední napoleonská vojska opustila území Ruska, podepsal car Alexandr I. nejvyšší manifest o založení kostela. Je to největší pravoslavný kostel na světě. Není původní. Ten byl v roce 1931 zlikvidován dvěma výbuchy a na jeho místě měl stát obří Palác sovětů. Stavba Paláce byla zahájena, ale přerušilo ji napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Na konci války už nebyla obnovena. Na místě chrámu zůstala základová jáma, která byla později využitá k výstavbě otevřeného bazénu.

Základní kámen na obnovu chrámu v byzantském slohu byl položen v r. 1990. Stavba nového chrámu začala v roce 1994 a už ji neprovázelo náboženské nadšení. Probíhala velmi rychle. Chrám byl otevřen 31. prosince 1999 v předvečer dvoutisícího výročí narození Krista. Půdorys je ve tvaru kříže o stejné délce ramen. Bohoslužeb se může zúčastnit až 10 tisíc věřících. Interiér je bohatě zdoben. Pozlacených ploch je neuvěřitelných 9 000 m².

Než jsme vešly dovnitř, má průvodkyně sáhla do kabelky, z níž vyndala dva šátky. I když mi to nebylo po vůli, neprotestovala jsem. V pravoslavném chrámu jsem nikdy předtím nebyla a moje zvědavost byla silnější. Hned za dveřmi před vstupem do chrámu mě zaujaly prodejní stánky. Fascinovala mě Fabergého vejce z drahých kovů a kamenů, o kterých jsem slyšela a četla. Vydržela jsem u nich zevlovat a prohlížet si je celou věčnost.

Uvnitř chrámu mě udivilo, že zde nejsou lavice, že věřící musí vyslechnout celou pobožnost vestoje. Procházela jsem kolem ikon zdobených rozmanitými zlatými rámy. Celek působí nadpozemskou krásou.

Manžel mi oznámil, že jdeme na večeři. Nemělo to nic společného s večeří před léty. Zavedl mě do restaurace, na jakou jsem byla zvyklá. Výtečné jídlo, dobrá obsluha, příjemné prostředí. Nestačila jsem se divit. Moskva se převlékla, řekla jsem si radostně, ale při noční cestě z restaurace do hotelu jsem se zarazila. Tu vidím v proudu davu na chodníku, na mramorovém obrubníku leží jakýs bojovník zahalený do svrchníku. Když přiblížím se, spatřím v kapse láhev vodky upitou, v obličeji odevzdanost a jednu botu rozbitou. On spí a slyší hovor kolem, zná práce zdejších malířů, číhá, kdy těm, co mají prachy, upadnou zbytky z talířů. Nač jsou mu všechny povinnosti, co drží lidi v okovech, když ho ta troška špiritusu vodí po splněných snech. Já vím, že kdybych nabídla mu svůj dům daleko od lidí, mávl by pohrdlivě rukou a řekl: ta mi závidí.

Četla jsem Děti Arbatu od Rybakova, a když mi kolegyně řekla: „Jsme na Arbatu“, neotevřela se přede mnou obyčejná ulice. Octla jsem se na pěší zóně jedné z nejstarších moskevských ulic. Prostředkem šla šňůra stánků, v každém z nich umělec či malíř se spoustou obrazů. Při zdích přehršel kytaristů, hudebníků a zpěváků. A mezi tím vším proudy korzujících Moskvanů a turistů, jako jsme byly my dvě. Zastavovala jsem se a vstřebávala tu krásu dívčích obličejů na plátnech, tu vůni, tu atmosféru umění. Chodila bych tudy celý den a celý ten čas bych upíjela doušky zdejších krajin, květin, portrétů.

Na konci ulice mě čekalo překvapení. Co nevidím, než dům Puškina. Dům č. 53. Nevěřícně jsem zůstala stát a dívala se do oken. Když jsem se otočila, přítelkyně ukázala prstem naproti. Okamžitě jsem ho poznala. Stál tam se svojí ženou. Na podstavci. Básník mimořádného intelektu s manželkou krasavicí, jejíž krása nedala mužům u dvora spát. I car Mikuláš měl pro ni slabost. Srdce se mi zastavovalo úžasem, že vidím génia. Že jsem mu tak blízko, že znám celé jeho dílo, že bych ještě odříkala zpaměti Oněgina. A zároveň jsem se podívala na ni. Byla jeho vysněná, ale musel za ni zaplatit.

Byl ze starého šlechtického rodu, měl vzdělané rodiče a nemohl odmítnout carovu nabídku stát se podkomořím. Život u carského dvora se mu nezamlouval, zato jeho žena jím byla nadšená. Car Mikuláš trpěl Puškina u dvora jen kvůli jeho ženě. Básník měl neustále nepříjemnosti s cenzurou a tajnou policií. Jeho přátelé mu ji zřejmě záviděli - a hlavně mu záviděli jeho talent. Domluvili se a jeden z nich se do ní naoko zamiloval, aby Puškina donutili k souboji. Ten byl pro něj osudný.

Podívala jsem se do očí jeho ženě a polohlasem jsem zašeptala: „Jak jsi mohla dopustit, že kvůli tobě takový genius zemřel.“

A to už jsem si v duchu opakovala Taťánin dopis Oněginovi: Já píši vám, co mohu více, co mohu ještě dodati…