aneb Jak se z Buckinghamského paláce „vytratit po anglicku“

Když je v Praze abnormální hic, chodí Ivan Mládek k vodě až do Měchenic. Když je (25. července 2019) historicky druhý nejteplejší den v Londýně, kde se s manželkou a synem zrovna nacházíme na několikadenním výletu, vyrážíme se ochladit do klimatizovaných prostor Buckinghamského paláce, londýnské to rezidence britské královny.

Zpřítomněné dějiny

Královská rodina vybrané části areálu zpřístupnila pro veřejnost (za účelem financování oprav) v 90. letech minulého století. A je na co se dívat a nad čím se zamýšlet! Návštěvníka ze všech stran oslovuje historie. Především historie společná…

V tanečním sále sledujeme video s výjevem ze šlechtického bálu: komplikovaný tanec založený na interakci celé skupiny účastníků. Pánové jsou v apartních důstojnických uniformách ... Naučit se takový tanec nebylo jen tak. A nebylo radno zhatit pak pracně naučené účastí na jakýchsi poddanských „odzemcích“ (s odlišným rytmem, stylem, „filosofií“). Z jiné perspektivy tak najednou vnímám tradiční dívčí repliku na vyzvání k tanci: „S vojákama netančím!“ Rozumějme: S řadovými vojáky ne, s důstojníky možná… (Nepřímo podloženo válečnými vzpomínkami otištěnými v seriózním deníku The Daily Telegraph, kde autor zmiňuje dávné trauma: dívka mu na rande nepokrytě sdělila, že panenství si zatím hodlá uchovat, dokud místo řadového vojáka nenatrefí na důstojníka. Za války se, pravda, konverzovalo namnoze bez understatementu…)

Historické koalice, dnešní jazykové paradoxy

V místnosti nazvané podle bitvy u Waterloo (po níž je nazvána i stanice metra u paláce) si našinec naplno uvědomí, že také Rakousko (včetně českých zemí) bylo součástí (zvítězivší) protinapoleonské koalice. Portréty politických, vojenských a duchovních osobností zahrnují mj. rod, jehož příslušník se v tuzemské politice pohybuje dodnes!

Kupodivu samotný výraz „Waterloo“ symbolizuje dodnes v češtině debakl, jako takový jej celosvětově zpopularizovala švédská skupina Abba. (Demokraté tu či onde spojovali svého času – oficiálním politickým reprezentacím navzdory – s Napoleonovou expanzí naděje, jež se po Waterloo ukázaly jako liché.) Čeština rovněž doslova převzala ironický francouzský obrat „filer a l´anglaise“ – „vytratit se po anglicku“, tj. potichu, nenápadně. Jak upozorňuje M. Lacroix (s. 16), za Lamanšským průlivem se ve stejném smyslu používá spojení „take a French leave“. (Do češtiny se patrně „protiwellingtonovský“ obrat dostal za první republiky s jinými přejímkami z franštiny, tehdy už bez povědomí o původním vojenském kontextu.)

Oficiální (tj. protinapoleonská) optika se přesto otiskla alespoň do českého pojmenování jedné pomůcky zdravotnické: Čeština označuje jako „francouzskou hůl“ to, pro co má francouzština termín „la canne anglaise“ (doslova: „anglická hůl“). (Původně běželo nejspíš o drsně sarkastické označení pro pomůcku nepřátelského válečného invalidy, který, vyjádřeno s Bohumilem Hrabalem, „měl radši zůstat sedět doma“.)

Nutkavá potřeba, striktní protokol

Jelikož jsme před vstupem do Buckinghamského paláce vzhledem k „abnormálnímu hicu“ dbali na dodržování pitného režimu, pociťujeme záhy potřebu odskočit si.

Jistý příslušník britského královského rodu dal v médiích k dobrému „nejlepší radu“, kterou mu kdysi dal jeho otec: jít na toaletu při každé příležitosti (kdoví, kdy se – v situacích sešněrovaných rigidním protokolem – naskytne příležitost další). Podobně M. Lacroix (s. 272-273) dokládá, že francouzský obrat „comme une envie de pisser“ (doslova „jako touha vymočit se“) ve smyslu „náhle, bryskně“ pochází z doby, kdy sloveso „pisser“ („močit“) nebylo ještě vnímáno jako vulgární. Zrodil se pravděpodobně před revolucí (z r. 1789) ve vyšších kruzích vázaných zároveň striktními postupy i imperativem noblesního vystupování. (Tycho de Brahe, dvorní hvězdář císaře Rudolfa II., zemřel v Praze roku 1601 údajně v důsledku prasknutí močového měchýře, neboť se předtím za přítomnosti „panstva“ ostýchal zvednout se od stolu. Milan Kundera v posledním románu Slavnost bezvýznamnosti popisuje obdobné tragikomické potíže soudruha Kalinina na „dvoře“ Stalinově.)

Odbočme opět ke společné historii vojenské: u obyčejného „vojcla“ v poli se podobný problém nikdy nekladl. Pakliže má dnes kupříkladu odstřelovač příkaz nehnout se z určitého místa 48 hodin, nezbývá mu než vše pustit do plenek ...

(Ne-)vratný odchod

Dohlížející personál v paláci je zkraje nekompromisní: jediné toalety pro veřejnost se nacházejí až v prostorách zahrady za východem z vlastního paláce; kdo však jednou prostory výstavy opustí a vkročí na zahradu, už se nesmí do Buckinghamského paláce vrátit!

Plenkami vybaveni nejsme, zkrátit prohlídku rozvrženou na dvě a půl hodiny na pouhých několik minut (a pak se případně dožadovat vrácení vstupného) nechceme. Nezbývá než proběhnout k východu a zde se s dotyčným hlídačem pokusit dojednat „vratný odchod“. Úlohou „exitového vyjednavače“ pověřujeme nezletilého syna. A máme štěstí, východ hlídá rovněž příslušnice „generace Z“ (lidí narozených mezi lety 1995 a 2015)! Podle Corey Seemillerové mají lidé z generace Z mimo jiné zvýšený smysl pro empatii (vcítění do pocitů druhého). A opravdu, hlídačka postoj rychle zmírní a projeví pochopení. Když se z areálu zahrady vracíme zpět do vlastního paláce, ukazuje nám dokonce vztyčený palec…

Vracíme se „proti proudu“ ostatních návštěvníků. Přitom vyvstává nová komplikace. Hlídačka z generace starší, dle mého odhadu z „generace X“ (lidí narozených mezi lety 1965 a 1979), upozorňuje, že proti přikázanému směru se na výstavě postupovat nesmí. Náš nezletilý „tvrdý vyjednavač“ vysvětluje situaci, načež hlídačka vysílačkou kamsi volá. Dostaví se žena bez uniformy (že by příslušnice personálu královského?). Po krátké výměně názorů uvolňuje zátaras a zkratkou nás doprovodí na začátek výstavy. Odchod s dohodou, ba dokonce odchod vratný, se tedy nakonec zdařil! Když nás znovu spatří hlídač z generace Z, který nám poradil pokusit se oblomit kolegu či kolegyni u východu, zdálky na syna mává a táže se, jak jsme uspěli… Nad striktním protokolem jako by v dané „exitové“ minipříhodě – vedle důrazů specifických pro generaci Z – převážilo především zásadní heslo windsorské dynastie: „Ich dien.“ (Česky: „Sloužím.“ V současné němčině by byla obvyklejší forma „ich diene“, tedy se samohláskou –e- na konci, ale to jsme zase u tématu jazyka a historie.)

Odkaz:
Lacroix, M.: 200 droles d´expressions qui ont du corps. Le Robert 2018, 352 s.