CESTOVÁNÍ: Lochneska se nám neukázala
Letmé nahlédnutí do krás nepoddajného Skotska
Za začátku jsem byl naštvaný – Čedok inzeruje, že poletíme rovnou do Edinburghu, ale místo toho máme přistání v Manchesteru. Ani v informacích, které jsem si vyzvedl v kanceláři v Rytířské ulici týden před odletem, o tom nebyla zmínka – velké minus, pane Čedoku!
Teprve ochotná a přepečlivá průvodkyně Renata Světecká nám to objasnila: „ČSA zrušily linku do skotské metropole.“ Museli jsme se tudíž trmácet asi pět hodin autobusem Čedoku z manchesterského letiště do edinburgského hotelu.
Obrovská stáda krav a ovcí
Ale aspoň jsme se trochu pokochali krajinou, která je ve Skotsku neobyčejně krásná. Krav a ovcí, které se pásly podél cest, byly desetitisíce, možná i statisíce. Zato jsme nezahlédli jediného pasáka. Pastviny od sebe oddělovaly buď malé zídky z kamenů nebo různé druhy plotů. Všechno naprosto přirozené, do té krajiny to zapadalo.
Vystudovaný zemědělský inženýr Svoboda, který seděl v autobusu s manželkou přes uličku, vysvětloval: „Ovce se chovají na vlnu, krávy na maso. Jsou to otužilá plemena, zůstávají venku nejen všechny noci, ale některé krávy nenahánějí pod střechu ani v zimě, sníh jim nevadí. Všechna ta stáda se na zimu nezavírají do velkých chlévů, jak to známe u nás, nýbrž jenom pod stříšky, aby na ně nepadal sníh.“
Paní Renata litovala, že neuvidíme skotské kopce o měsíc později. Teď se většina z nich zelená travou, ale v září budou načervenalé od vřesu. To prý je ještě větší nádhera.
Večer ve středu 25. července jsme konečně zakotvili u King’s Manor Hotelu na Milton Road. Mám dojem, že každý druhý či třetí hotel v Británii se vydává za královský zámeček – inu, tradice tíhnoucí ke královským rituálům. Náš tříhvězdičkový hotel byl na slušné úrovni, ostatně to se u Čedoku očekává.
Večeře nás příjemně překvapily: předkrm, hlavní jídlo, zákusek, mohli jsme si vybrat ze čtyř druhů, a co bylo hlavní, pochutnali jsme si. To v mnoha hospodách v jižní části Británie, pokud si vzpomínám, říct nelze. O jídelníčku v domácnostech nemluvě, kdysi jsem bydlel v Norwichi u jedné rodiny, paní vařila hrozně. Snídaně nám nabízeli hoteloví kuchtíci bohaté a podle žaludku každého hosta – byly plné švédské stoly.
Procházka po večeři ukázala, že jsme opravdu na okraji velkoměsta. Vedle nás obrovský hřbitov, jinak rodinné domečky. Málokde měli záclony, viděli jsme tedy dovnitř, ale Britové se asi navzájem neokukují. Mnohé domky byly velmi malé, ale vypadaly útulně, všude předzahrádky s ostříhaným anglickým trávníkem a květinami, žádná vysázená zelenina, tu pěstovali možná vzadu, pokud tam na ni zbylo místo. A všude zaparkovaná auta, někdy i dvě. Po ulicích nikdo nebrouzdal, jenom my zvědaví turisté. Až děsivý klid předměstí.
Muži už v sukních moc nechodí
Chytrá průvodkyně Renata nám doporučila, abychom si koupili permanentku na 3–5 dnů na všechny skotské památky – The Explorer Passport. Byla to výhoda, za pár liber jsme mohli navštívit všechny památky zdarma. Dospělé stála 19 liber, my přestárlí jsme platili podstatně méně, už se nepamatuji.
Hrad v Edinburghu má mnoho společného s Pražským Hradem. Sídlo panovníka odedávna, nevíme přesně od kdy – původní pevnost pochází podle průvodce ze 6. století, kdy ji nechal postavit král Edwin. Je impozantní, na skále, ale na rozdíl od Prahy už neslouží panovníkům, nýbrž jenom turistům. Překvapil nás tzv. korunovační kámen – poměrně malý a nevzhledný kus kamene, který nadlouho uloupili Angličané a vrátili teprve v roce 1996. Kdyby o něj člověk zakopl v lese, jenom by zaklel. Ale to se stává – obyčejná věc je najednou zbožněna, stává se symbolem. Dobře, že si ji Skotové vydobyli nazpátek. Příští britský král, pokud se bude chtít cítil i králem skotským, sem musí přijet a podstoupit korunovační obřad.
Potom jsme šli – každý sám nebo s partou – hlavní třídou k paláci Holyrood, který občas slouží královské rodině. Nejdřív jsme se zabrousili do specializovaného obchodu s whisky. Překvapilo nás, že je dražší než u nás – ale Británie je vůbec drahá. Takže si tenhle nápoj kupovali jenom znalci. V malé hospůdce jsme se zastavili na obědě. Objednal jsem si sendvič, ale zíral jsem, když mě kromě velké obložené housky přinesli i hranolky; ty jsem nechal, už jsem nemohl.
Prohlédli jsme si nádherný obrovský chrám. Ostatně takových staveb jsme v dalších dnech poznali víc.
Nahlíželi jsme do obchodů. Byly plné typického skotského zboží, zvláště pak látek, šálů, kiltů a dalších v tradičními skotskými kostkovanými vzory.
Kilty moc mužů nenosí. Zřejmě je to kroj pro staromilce a vzácní příležitosti. Většina lidí byla v běžných civilních oblecích, měl jsem dojem, že ženy ještě častěji zůstávají v sukních, na rozdíl od našich, které si tolik oblíbily kalhoty. Obezita častěji postihuje Skotky než Skoty, ale myslím, že těch tlusťochů není přece jenom tolik jako u nás.
Královský palác nic moc. Ani královská jachta Britannica, zakotvená natrvalo v přístavu, mě nenadchla. Spíš jsem spolu s ostatními žasl nad přepychem, v jakém tam žila královská rodina, a stísněností a ubohostí kajut poddůstojníků. Kajuty mužstva nám nepředvedli, ty jsou nejspíš ještě hroznější. Taky to strohé rozdělení mezi jednotlivými kategoriemi členů posádky ve mně nevyvolávalo nejlepší dojem – ale Britové v těchto příkrých tradicích odedávna žijí.
Britannica je součástí největšího nákupního střediska města. Prošel jsem je bez zájmu, ani naše dámy si myslím moc nepochutnaly.
Počasí se nám vydařilo – ani vedro, ani zima. Jenom při prohlídce jachty na nás trochu krápalo.
Edinburgh prý patří k nejkrásnějším evropským metropolím, říká se mu „Athény severu“. To je možné, ale za jeden den to návštěvník nepozná.
Propagační tahák? Asi těžko
Hrad Stirling ve stejnojmenném městě, které leží západně od Edinburghu, je rovněž impozantní stavbou na skále. Otevírá cestu k horám na severu, k Highlands. Skotové odtud několikrát vedli vzpouru proti Angličanům, taky je tady porazili. Je výmluvným svědectvím staletých bojů hrdých Skotů proti snahám Angličanů si je porobit.
Ovšem nejzajímavějšími body našeho krátkého putování byla tři místa – proslulé jezero Loch Ness, město St. Andrews a památník jednotek commandos Spean Bridge.
Ve Skotsku je spousta jezer, spojených soustavou kanálů, které lidé vykopali na počátku 19. století. Loch Ness patří k největším – je dlouhé 39 kilometrů a vypadá velmi tmavě. A kvůli příšeře, která v něm údajně přebývá, je také největší turistickou atrakcí. Ne nadarmo nazval pan Čedok náš zájezd OKRUH LOCH NESS.
Nejdřív jsme zarazili u hotelu Drumnadrochit, který z téhle senzace žije. Jeho součástí je výstava obludy, které u nás říkáme laskavě lochneska a místní „Nessie“. Byla tam spousta lidí, ale já to proběhl na deset minut. O lochnesce jsem si koupil brožuru a nějaké dramatické povídání mne nezajímalo. Prý ji poprvé zahlédli v 6. století, ale teprve ve třicátých letech 20. století vznikly její první snímky. Pátrání po ní se věnovala spousta lidí, na počátku osmdesátých let 20. století dokonce expedice vybavená sonarem – v roce 1982 jeho paprsky cosi podivného ve vodě nahmataly. Následovaly další výpravy, naposled tým BBC v roce 2003 opět sonarem, ale bezúspěšně. Až koncem letošního května natočil Gordon Holmes náhodou na video „protáhlou černou věc dlouhou asi patnáct metrů, která se pohybovala ve vodě docela rychle“.
Co by to mohlo být? Vědci říkají, že pokud tam opravdu něco žije, mohl by to být plesiosaurus, mořský plaz, který však všude jinde vyhynul společně s dinosaury před 65 miliony roky.
U trosek hradu Urquhart jsme se dostali k hladině tohoto jezera nejblíž. Odtud také vyrážely čluny s výletníky. Hrad ležel několik metrů nad hladinou, nejspíš sloužil k ochraně vodní cesty, jakou jezero představovalo. Byl poměrně rozsáhlý a zřejmě i důvtipně koncipovaný.
Jenže ani tam na nás lochneska nevykoukla. Není pověst o téhle příšerce jenom propagačním tahákem pro turisty, kteří by tam jinak nejezdili? Je to možné.
Na druhé straně tvrzení o její existenci se udržuje už půldruhého tisíciletí, staří Skotové nebo jejich předchůdci nemuseli mít potřebu si ji vymýšlet. Nicméně pokud tam lochneska přežívá, tak to musí být celá rodinka, nemyslím, že by jedinec – byť s kořeny z dávnověku – dokázal žít tak dlouho. A protože tohle temné jezero pořádně nikdo neprozkoumal, může mít útulek v nějakých jeskyních podél břehů anebo bůhvíkde. Vždyť v poslední době vytáhli rybáři, kteří loví v Pacifiku, ve svých sítích živočichy, o nichž si vědci mysleli, že dávno vyhynuli. A posádky hloubkových vědeckých ponorek zaznamenaly vodní havěť, která podle našich dosavadních znalostí neměla právo na život.
Biosféra je podivnější, než jsme si dosud dokázali představit – to dnes víme s naprostou jistotou.
V troskách velechrámu
Při různém psaní jsem se občas setkával s univerzitou ve St. Andrews jako s prestižním učilištěm. Udivovalo mě to – nějaké malé skotské městečko na východním pobřeží… Nevěnoval jsem tomu pozornost.
Až teď když jsme tam dorazili, jsem pochopil důvody – je to nejstarší univerzita ve Skotsku, založená roku 1411, a třetí nejstarší na britských ostrovech. Jenže když jsem si tohle datum přečetl, hned mně v paměti vyskočil rok 1348 – založení univerzity v Praze Karlem IV. Takže si ti Skotové zase nemohou tolik vyskakovat. I když, pravda, Angličané tam občas posílají dokonce členy královské rodiny za vzděláním – naposled prince Williama, který se ve městě proslavil několika skandálky. Bohužel úroveň výuky porovnávat nemůžeme, škoda.
Zato mě vyrazily dech trosky katedrály, založené roku 1161 a shořelé roku 1378. Je to gigantická stavba – tak velký kostel jsem neviděl. V prospektech, které jsem pobral, jsem nenašel, jak byl velký – rozhodně by se do něj vešlo několik fotbalových hřišť. Třebaže z jeho kamenů potom stavěli obyvatelé městečka své domy, zbylo z něho dost.
Jak obrovský význam muselo mít pro tehdejší lidi náboženství, když budovali tak rozsáhlé stavby? Totéž platí pro Egypťany, Maye a další obyvatele dob dávno minulých. Kolik dělníků a jak dlouho se tam muselo lopotit? Jaké důmyslné nástroje používali, aby si ulehčili dřinu? Jak obrovské znalosti museli mít stavitelé? A kdybychom přepočetli finanční náklady na dnešní měnu, kolik desítek milionů liber, dolarů či korun to schlamstlo?
Vím, že o těchto pradávných stavbách existují rozsáhlé studie, kdysi jsem se chtěl věnovat paleoastronomickým objektům minulosti, takže jsem si o nich shromáždil slušnou řádku xeroxů knih, ale pak jsem na to neměl čas, navíc mě předběhli jiní, nakonec jsem všechno při stěhování vyhodil. Pokud se pamatuji, ti primitivní lidé vynalezli různé důmyslné pomůcky, jimiž si práci usnadňovali, takže nebyli zas tak primitivní a hloupí, spíš naopak. Na něco z toho přišel přítel Pavel Pavel, který rozchodil sochy na Velikonočním ostrově a dneska má firmu na stěhování objemných nákladů.
Pracovali tam dělníci jako otroci, nebo v rámci svých poddanských povinností? Nakolik tyhle práce zatěžovali je a kasu vrchnosti, takže se tím jejich životní úroveň snížila, respektive nešla nahoru?
Dneska už nejsou lidé tolik ponoření do křesťanského náboženství, snad s výjimkou zažraných islamistů. Proto se žádné velechrámy nestaví. Zato vznikají jiné gigantické stavby a stroje, možná pro život lidí důležitější. I když se v nich obráží rovněž prestiž firem a států. Mám však dojem, že zatímco práce na chrámech sloužila duchovnu člověka, dnešní úsilí spíš posiluje jeho životní standard. Ale není někde chyba? Nevím.
St. Andrews je také kolébkou golfu – skotské národní hry. První záznamy o ní pocházejí z roku 1457, kdy golf zakázal král Jakub II., protože prý překážel výcviku poddaných v lukostřelbě. Nicméně tohle město zůstalo dodnes Mekkou golfistů, pořádají se tam prestižní soutěže.
U památníku commandos
Byl jsem rád, když průvodkyně udělala zastávku na místě, které jsme neměli na programu – u památníku Spean Bridge. Na farmách ve Skotsku se za druhé světové války cvičili příslušníci Útvaru speciálních operací (Special Operations Executive – SOE), tedy parašutistů, kteří šli do zemí okupovaných Němci, a také vojáci commandos, což byly speciální oddíly vysílané na nejsložitější vyloďovací operace. Přitom jsem si vzpomněl na generála Rudolfa Pernického, jak mi kdysi vyprávěl o tvrdém výcviku, jaký absolvoval ve Skotsku před tím, než ho o Vánocích 1944 shodilo britské letadlo do zasněžených Čech.
Na malé výšince stojí velký pomník dvou vojáků. A kousek vedle je ještě jakýsi památníček se jmény mrtvých vojáků. Dokonce jsme tam našli papíry se snímky vojáků, kteří letos zahynuli v Afghánistánu.
Není divu, commandos se tak osvědčili, že po jejich vzoru postupně vznikly v mnoha zemích obdobné útvary. Britové mají čtyři: leteckou SAS (Special Air Service), AAB (Avi Assault Brigade), námořní SBS (Special Boat Service) a policejní SO-19 při londýnském Scotland Yardu. Američané jich vytvořili ještě víc, nejznámější jsou obojživelné SEAL (Sea, Air, Land) a Green Berets (Zelené barety). Zrodily se i u nás: 102. průzkumný prapor, z něhož odcházejí vojáci bojovat do Afghánistánu, Skupinu speciálních operací Vojenské policie, jejíž příslušníci cvičí budoucí irácké policisty, a proslulou policejní URNA (Útvar rychlého nasazení). Na internetu najdete desítky takových jednotek.
Ze Spean Bridge má být vidět i nejvyšší hora Skotska Ben Nevis (1343 metrů). Ale byla zahalená do mlhy, takže jsme ji v dálce jenom tušili.
U zrodu velkých řek
Hodně jsme naším autobusem projezdili Highlands, což je severnější část Skotska s horami. Byl jsem u vytržení. Jeli jsme třeba širokým průsmykem, po obou stranách vysoké hory, většinou zelené, jenom málokde porostlé stromy. Většinou byly zakulacené jako pomeranče, jenom občas z nich vyrážely ostré skály. Ovšem nejvíc mě fascinovaly velké stružky vody, které stékaly do potůčků, ty se rozšiřovaly a bobtnaly. A těch horských stružek byly desítky. Tam se tedy rodily velké řeky.
Na menších kopcích stály stožáry vysokého napětí, někde i převaděče mobilů či televize. Všechny hory byly dole ohrazené, průvodkyně Renata nás poučila, že nepatří soukromníkům, ale jsou součástí národních parků. Ovšem jakmile kopec přecházel jenom do mírného svahu, už se tam pásly ovce nebo krávy – tohle území už mělo soukromé majitele.
Předposlední den jsme najezdili na 600 kilometrů, od 8 do 21 hodin. V ostatních dnech to bylo trochu méně. Vím, že Británie má hustou síť železnic, několik tratí jsme viděli. Překvapilo mě, že jsme nikde nepřejížděli koleje – komunikace vedly tak, aby se auto nemohlo s vlakem nikde střetnout. Blahořečil jsem tedy starým Britům, jak to na přelomu 19. a 20. století chytře vymysleli – na rozdíl od českých zemí.
Sešlo se nás třiadvacet, což je na turistickou skupinu tak akorát. Nás starců čili jak se delikátně říká seniorů bylo devět, většinou manželských párů, potom mladá rodina se dvěma malými kluky, ten nejmladší ještě nechodil do školy, matka s dvacetiletým synem, otec s osmnáctiletou dcerou… Žádné konflikty nevznikaly, každý měl o to, kam nás autobus dovezl, zájem, ani ti kloučci nezlobili. Řidič pan Hradský od Plzně měl zásoby nealkoholického pití, které chladil v palubní ledničce a prodával za koruny.
Byl to příjemný oddech. A těch pět dnů úplně stačilo, aspoň mému starému tělu.
Za začátku jsem byl naštvaný – Čedok inzeruje, že poletíme rovnou do Edinburghu, ale místo toho máme přistání v Manchesteru. Ani v informacích, které jsem si vyzvedl v kanceláři v Rytířské ulici týden před odletem, o tom nebyla zmínka – velké minus, pane Čedoku!
Teprve ochotná a přepečlivá průvodkyně Renata Světecká nám to objasnila: „ČSA zrušily linku do skotské metropole.“ Museli jsme se tudíž trmácet asi pět hodin autobusem Čedoku z manchesterského letiště do edinburgského hotelu.
Obrovská stáda krav a ovcí
Ale aspoň jsme se trochu pokochali krajinou, která je ve Skotsku neobyčejně krásná. Krav a ovcí, které se pásly podél cest, byly desetitisíce, možná i statisíce. Zato jsme nezahlédli jediného pasáka. Pastviny od sebe oddělovaly buď malé zídky z kamenů nebo různé druhy plotů. Všechno naprosto přirozené, do té krajiny to zapadalo.
Vystudovaný zemědělský inženýr Svoboda, který seděl v autobusu s manželkou přes uličku, vysvětloval: „Ovce se chovají na vlnu, krávy na maso. Jsou to otužilá plemena, zůstávají venku nejen všechny noci, ale některé krávy nenahánějí pod střechu ani v zimě, sníh jim nevadí. Všechna ta stáda se na zimu nezavírají do velkých chlévů, jak to známe u nás, nýbrž jenom pod stříšky, aby na ně nepadal sníh.“
Paní Renata litovala, že neuvidíme skotské kopce o měsíc později. Teď se většina z nich zelená travou, ale v září budou načervenalé od vřesu. To prý je ještě větší nádhera.
Večer ve středu 25. července jsme konečně zakotvili u King’s Manor Hotelu na Milton Road. Mám dojem, že každý druhý či třetí hotel v Británii se vydává za královský zámeček – inu, tradice tíhnoucí ke královským rituálům. Náš tříhvězdičkový hotel byl na slušné úrovni, ostatně to se u Čedoku očekává.
Večeře nás příjemně překvapily: předkrm, hlavní jídlo, zákusek, mohli jsme si vybrat ze čtyř druhů, a co bylo hlavní, pochutnali jsme si. To v mnoha hospodách v jižní části Británie, pokud si vzpomínám, říct nelze. O jídelníčku v domácnostech nemluvě, kdysi jsem bydlel v Norwichi u jedné rodiny, paní vařila hrozně. Snídaně nám nabízeli hoteloví kuchtíci bohaté a podle žaludku každého hosta – byly plné švédské stoly.
Procházka po večeři ukázala, že jsme opravdu na okraji velkoměsta. Vedle nás obrovský hřbitov, jinak rodinné domečky. Málokde měli záclony, viděli jsme tedy dovnitř, ale Britové se asi navzájem neokukují. Mnohé domky byly velmi malé, ale vypadaly útulně, všude předzahrádky s ostříhaným anglickým trávníkem a květinami, žádná vysázená zelenina, tu pěstovali možná vzadu, pokud tam na ni zbylo místo. A všude zaparkovaná auta, někdy i dvě. Po ulicích nikdo nebrouzdal, jenom my zvědaví turisté. Až děsivý klid předměstí.
Muži už v sukních moc nechodí
Chytrá průvodkyně Renata nám doporučila, abychom si koupili permanentku na 3–5 dnů na všechny skotské památky – The Explorer Passport. Byla to výhoda, za pár liber jsme mohli navštívit všechny památky zdarma. Dospělé stála 19 liber, my přestárlí jsme platili podstatně méně, už se nepamatuji.
Hrad v Edinburghu má mnoho společného s Pražským Hradem. Sídlo panovníka odedávna, nevíme přesně od kdy – původní pevnost pochází podle průvodce ze 6. století, kdy ji nechal postavit král Edwin. Je impozantní, na skále, ale na rozdíl od Prahy už neslouží panovníkům, nýbrž jenom turistům. Překvapil nás tzv. korunovační kámen – poměrně malý a nevzhledný kus kamene, který nadlouho uloupili Angličané a vrátili teprve v roce 1996. Kdyby o něj člověk zakopl v lese, jenom by zaklel. Ale to se stává – obyčejná věc je najednou zbožněna, stává se symbolem. Dobře, že si ji Skotové vydobyli nazpátek. Příští britský král, pokud se bude chtít cítil i králem skotským, sem musí přijet a podstoupit korunovační obřad.
Potom jsme šli – každý sám nebo s partou – hlavní třídou k paláci Holyrood, který občas slouží královské rodině. Nejdřív jsme se zabrousili do specializovaného obchodu s whisky. Překvapilo nás, že je dražší než u nás – ale Británie je vůbec drahá. Takže si tenhle nápoj kupovali jenom znalci. V malé hospůdce jsme se zastavili na obědě. Objednal jsem si sendvič, ale zíral jsem, když mě kromě velké obložené housky přinesli i hranolky; ty jsem nechal, už jsem nemohl.
Prohlédli jsme si nádherný obrovský chrám. Ostatně takových staveb jsme v dalších dnech poznali víc.
Nahlíželi jsme do obchodů. Byly plné typického skotského zboží, zvláště pak látek, šálů, kiltů a dalších v tradičními skotskými kostkovanými vzory.
Kilty moc mužů nenosí. Zřejmě je to kroj pro staromilce a vzácní příležitosti. Většina lidí byla v běžných civilních oblecích, měl jsem dojem, že ženy ještě častěji zůstávají v sukních, na rozdíl od našich, které si tolik oblíbily kalhoty. Obezita častěji postihuje Skotky než Skoty, ale myslím, že těch tlusťochů není přece jenom tolik jako u nás.
Královský palác nic moc. Ani královská jachta Britannica, zakotvená natrvalo v přístavu, mě nenadchla. Spíš jsem spolu s ostatními žasl nad přepychem, v jakém tam žila královská rodina, a stísněností a ubohostí kajut poddůstojníků. Kajuty mužstva nám nepředvedli, ty jsou nejspíš ještě hroznější. Taky to strohé rozdělení mezi jednotlivými kategoriemi členů posádky ve mně nevyvolávalo nejlepší dojem – ale Britové v těchto příkrých tradicích odedávna žijí.
Britannica je součástí největšího nákupního střediska města. Prošel jsem je bez zájmu, ani naše dámy si myslím moc nepochutnaly.
Počasí se nám vydařilo – ani vedro, ani zima. Jenom při prohlídce jachty na nás trochu krápalo.
Edinburgh prý patří k nejkrásnějším evropským metropolím, říká se mu „Athény severu“. To je možné, ale za jeden den to návštěvník nepozná.
Propagační tahák? Asi těžko
Hrad Stirling ve stejnojmenném městě, které leží západně od Edinburghu, je rovněž impozantní stavbou na skále. Otevírá cestu k horám na severu, k Highlands. Skotové odtud několikrát vedli vzpouru proti Angličanům, taky je tady porazili. Je výmluvným svědectvím staletých bojů hrdých Skotů proti snahám Angličanů si je porobit.
Ovšem nejzajímavějšími body našeho krátkého putování byla tři místa – proslulé jezero Loch Ness, město St. Andrews a památník jednotek commandos Spean Bridge.
Ve Skotsku je spousta jezer, spojených soustavou kanálů, které lidé vykopali na počátku 19. století. Loch Ness patří k největším – je dlouhé 39 kilometrů a vypadá velmi tmavě. A kvůli příšeře, která v něm údajně přebývá, je také největší turistickou atrakcí. Ne nadarmo nazval pan Čedok náš zájezd OKRUH LOCH NESS.
Nejdřív jsme zarazili u hotelu Drumnadrochit, který z téhle senzace žije. Jeho součástí je výstava obludy, které u nás říkáme laskavě lochneska a místní „Nessie“. Byla tam spousta lidí, ale já to proběhl na deset minut. O lochnesce jsem si koupil brožuru a nějaké dramatické povídání mne nezajímalo. Prý ji poprvé zahlédli v 6. století, ale teprve ve třicátých letech 20. století vznikly její první snímky. Pátrání po ní se věnovala spousta lidí, na počátku osmdesátých let 20. století dokonce expedice vybavená sonarem – v roce 1982 jeho paprsky cosi podivného ve vodě nahmataly. Následovaly další výpravy, naposled tým BBC v roce 2003 opět sonarem, ale bezúspěšně. Až koncem letošního května natočil Gordon Holmes náhodou na video „protáhlou černou věc dlouhou asi patnáct metrů, která se pohybovala ve vodě docela rychle“.
Co by to mohlo být? Vědci říkají, že pokud tam opravdu něco žije, mohl by to být plesiosaurus, mořský plaz, který však všude jinde vyhynul společně s dinosaury před 65 miliony roky.
U trosek hradu Urquhart jsme se dostali k hladině tohoto jezera nejblíž. Odtud také vyrážely čluny s výletníky. Hrad ležel několik metrů nad hladinou, nejspíš sloužil k ochraně vodní cesty, jakou jezero představovalo. Byl poměrně rozsáhlý a zřejmě i důvtipně koncipovaný.
Jenže ani tam na nás lochneska nevykoukla. Není pověst o téhle příšerce jenom propagačním tahákem pro turisty, kteří by tam jinak nejezdili? Je to možné.
Na druhé straně tvrzení o její existenci se udržuje už půldruhého tisíciletí, staří Skotové nebo jejich předchůdci nemuseli mít potřebu si ji vymýšlet. Nicméně pokud tam lochneska přežívá, tak to musí být celá rodinka, nemyslím, že by jedinec – byť s kořeny z dávnověku – dokázal žít tak dlouho. A protože tohle temné jezero pořádně nikdo neprozkoumal, může mít útulek v nějakých jeskyních podél břehů anebo bůhvíkde. Vždyť v poslední době vytáhli rybáři, kteří loví v Pacifiku, ve svých sítích živočichy, o nichž si vědci mysleli, že dávno vyhynuli. A posádky hloubkových vědeckých ponorek zaznamenaly vodní havěť, která podle našich dosavadních znalostí neměla právo na život.
Biosféra je podivnější, než jsme si dosud dokázali představit – to dnes víme s naprostou jistotou.
V troskách velechrámu
Při různém psaní jsem se občas setkával s univerzitou ve St. Andrews jako s prestižním učilištěm. Udivovalo mě to – nějaké malé skotské městečko na východním pobřeží… Nevěnoval jsem tomu pozornost.
Až teď když jsme tam dorazili, jsem pochopil důvody – je to nejstarší univerzita ve Skotsku, založená roku 1411, a třetí nejstarší na britských ostrovech. Jenže když jsem si tohle datum přečetl, hned mně v paměti vyskočil rok 1348 – založení univerzity v Praze Karlem IV. Takže si ti Skotové zase nemohou tolik vyskakovat. I když, pravda, Angličané tam občas posílají dokonce členy královské rodiny za vzděláním – naposled prince Williama, který se ve městě proslavil několika skandálky. Bohužel úroveň výuky porovnávat nemůžeme, škoda.
Zato mě vyrazily dech trosky katedrály, založené roku 1161 a shořelé roku 1378. Je to gigantická stavba – tak velký kostel jsem neviděl. V prospektech, které jsem pobral, jsem nenašel, jak byl velký – rozhodně by se do něj vešlo několik fotbalových hřišť. Třebaže z jeho kamenů potom stavěli obyvatelé městečka své domy, zbylo z něho dost.
Jak obrovský význam muselo mít pro tehdejší lidi náboženství, když budovali tak rozsáhlé stavby? Totéž platí pro Egypťany, Maye a další obyvatele dob dávno minulých. Kolik dělníků a jak dlouho se tam muselo lopotit? Jaké důmyslné nástroje používali, aby si ulehčili dřinu? Jak obrovské znalosti museli mít stavitelé? A kdybychom přepočetli finanční náklady na dnešní měnu, kolik desítek milionů liber, dolarů či korun to schlamstlo?
Vím, že o těchto pradávných stavbách existují rozsáhlé studie, kdysi jsem se chtěl věnovat paleoastronomickým objektům minulosti, takže jsem si o nich shromáždil slušnou řádku xeroxů knih, ale pak jsem na to neměl čas, navíc mě předběhli jiní, nakonec jsem všechno při stěhování vyhodil. Pokud se pamatuji, ti primitivní lidé vynalezli různé důmyslné pomůcky, jimiž si práci usnadňovali, takže nebyli zas tak primitivní a hloupí, spíš naopak. Na něco z toho přišel přítel Pavel Pavel, který rozchodil sochy na Velikonočním ostrově a dneska má firmu na stěhování objemných nákladů.
Pracovali tam dělníci jako otroci, nebo v rámci svých poddanských povinností? Nakolik tyhle práce zatěžovali je a kasu vrchnosti, takže se tím jejich životní úroveň snížila, respektive nešla nahoru?
Dneska už nejsou lidé tolik ponoření do křesťanského náboženství, snad s výjimkou zažraných islamistů. Proto se žádné velechrámy nestaví. Zato vznikají jiné gigantické stavby a stroje, možná pro život lidí důležitější. I když se v nich obráží rovněž prestiž firem a států. Mám však dojem, že zatímco práce na chrámech sloužila duchovnu člověka, dnešní úsilí spíš posiluje jeho životní standard. Ale není někde chyba? Nevím.
St. Andrews je také kolébkou golfu – skotské národní hry. První záznamy o ní pocházejí z roku 1457, kdy golf zakázal král Jakub II., protože prý překážel výcviku poddaných v lukostřelbě. Nicméně tohle město zůstalo dodnes Mekkou golfistů, pořádají se tam prestižní soutěže.
U památníku commandos
Byl jsem rád, když průvodkyně udělala zastávku na místě, které jsme neměli na programu – u památníku Spean Bridge. Na farmách ve Skotsku se za druhé světové války cvičili příslušníci Útvaru speciálních operací (Special Operations Executive – SOE), tedy parašutistů, kteří šli do zemí okupovaných Němci, a také vojáci commandos, což byly speciální oddíly vysílané na nejsložitější vyloďovací operace. Přitom jsem si vzpomněl na generála Rudolfa Pernického, jak mi kdysi vyprávěl o tvrdém výcviku, jaký absolvoval ve Skotsku před tím, než ho o Vánocích 1944 shodilo britské letadlo do zasněžených Čech.
Na malé výšince stojí velký pomník dvou vojáků. A kousek vedle je ještě jakýsi památníček se jmény mrtvých vojáků. Dokonce jsme tam našli papíry se snímky vojáků, kteří letos zahynuli v Afghánistánu.
Není divu, commandos se tak osvědčili, že po jejich vzoru postupně vznikly v mnoha zemích obdobné útvary. Britové mají čtyři: leteckou SAS (Special Air Service), AAB (Avi Assault Brigade), námořní SBS (Special Boat Service) a policejní SO-19 při londýnském Scotland Yardu. Američané jich vytvořili ještě víc, nejznámější jsou obojživelné SEAL (Sea, Air, Land) a Green Berets (Zelené barety). Zrodily se i u nás: 102. průzkumný prapor, z něhož odcházejí vojáci bojovat do Afghánistánu, Skupinu speciálních operací Vojenské policie, jejíž příslušníci cvičí budoucí irácké policisty, a proslulou policejní URNA (Útvar rychlého nasazení). Na internetu najdete desítky takových jednotek.
Ze Spean Bridge má být vidět i nejvyšší hora Skotska Ben Nevis (1343 metrů). Ale byla zahalená do mlhy, takže jsme ji v dálce jenom tušili.
U zrodu velkých řek
Hodně jsme naším autobusem projezdili Highlands, což je severnější část Skotska s horami. Byl jsem u vytržení. Jeli jsme třeba širokým průsmykem, po obou stranách vysoké hory, většinou zelené, jenom málokde porostlé stromy. Většinou byly zakulacené jako pomeranče, jenom občas z nich vyrážely ostré skály. Ovšem nejvíc mě fascinovaly velké stružky vody, které stékaly do potůčků, ty se rozšiřovaly a bobtnaly. A těch horských stružek byly desítky. Tam se tedy rodily velké řeky.
Na menších kopcích stály stožáry vysokého napětí, někde i převaděče mobilů či televize. Všechny hory byly dole ohrazené, průvodkyně Renata nás poučila, že nepatří soukromníkům, ale jsou součástí národních parků. Ovšem jakmile kopec přecházel jenom do mírného svahu, už se tam pásly ovce nebo krávy – tohle území už mělo soukromé majitele.
Předposlední den jsme najezdili na 600 kilometrů, od 8 do 21 hodin. V ostatních dnech to bylo trochu méně. Vím, že Británie má hustou síť železnic, několik tratí jsme viděli. Překvapilo mě, že jsme nikde nepřejížděli koleje – komunikace vedly tak, aby se auto nemohlo s vlakem nikde střetnout. Blahořečil jsem tedy starým Britům, jak to na přelomu 19. a 20. století chytře vymysleli – na rozdíl od českých zemí.
Sešlo se nás třiadvacet, což je na turistickou skupinu tak akorát. Nás starců čili jak se delikátně říká seniorů bylo devět, většinou manželských párů, potom mladá rodina se dvěma malými kluky, ten nejmladší ještě nechodil do školy, matka s dvacetiletým synem, otec s osmnáctiletou dcerou… Žádné konflikty nevznikaly, každý měl o to, kam nás autobus dovezl, zájem, ani ti kloučci nezlobili. Řidič pan Hradský od Plzně měl zásoby nealkoholického pití, které chladil v palubní ledničce a prodával za koruny.
Byl to příjemný oddech. A těch pět dnů úplně stačilo, aspoň mému starému tělu.
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz
