CESTOVÁNÍ: Lidé pod pyramidami (2)
Přímo v centru Káhiry je proslulé Egyptské muzeum s památkami. Jeho stáří asi 100 let napovídá, že je potřeba jej rekonstruovat. Předpokládám, že finance nejsou, ale to se našincům těžko vysvětluje.
Asi 35 km odtud pak leží proslulá Gíza s nejznámějšími pyramidami. Jejich obrysy jsou za pěkného počasí vidět i ze střech pětihvězdičkových hotelů. Jsou úmyslně stavěny tak, aby z vyhlídkových restaurací bylo možno na pyramidy shlížet. Když byly pyramidy ještě mladé, jejich povrch byl z leštěného vápence. Na slunci musely doslova zářit. Tisíce let se na nich podepsaly. Dodnes však zasluhují uznání.
Při příjezdu nás okamžitě obklopili naháněči a začali nabízet prohlídku na koni nebo na velbloudu. Pořád mleli dokola, kolik to stojí. Bylo těžké se jich zbavit. Rozhodli jsme se jít pěšky. Uvnitř byli také takoví podobní. Jeden mi dal arabský závoj a pohlednice. Když jsem mu řekl, že nic nechci, že peníze nemám, ….že mi to dá zadarmo, protože jsem jeho přítel. Asi po dvaceti minutách mu došlo, že mu opravdu nic nekoupím. Všechno, co mi daroval, mi zase sebral. Přátelství mezi kulturami skončilo.
Opodál leží tržnice suvenýrů a parkoviště velbloudů, jak jinak. Velbloudář mi navrhl, že si ho můžu za 10 euro vyfotit. Potom slevil na dvě, potom že zadarmo. Ale já jsem řekl: „Ne“. Pokud se chystáte do Egypta, tak se toto slovo naučte.
Pyramid je na území Egypta asi 150. Ne všechny jsou tak známé, tak veliké a zachovalé. Některé dnes připomínají spíše navezenou hromadu kamení. Přesto zasluhují úctu a pokoru. Před umem i časem.
Tato místa a stavby je nejlépe si prohlédnout v klidu, beze spěchu. Přemýšlet, na co tato vyspělá kultura dojela a na co dojede ta naše. Tvář Sfingy je velmi krásná. Na obrázcích to tak nevypadá. O samotných stavbách, faktografii a historii se jistě více dozvíte od egyptologů a publikací.
U východu se opět vyrojili prodavači. Tentokráte mě zaujali krásně zpívající, plyšoví velbloudi. Zeptal jsem se majitele, jestli nemá nějakého, který by hrál něco jiného než podmanivé arabské melodie. „Jakou hudbu byste si přál, pane?“ „Rock ‘n’ Roll“, řekl jsem. Neměl. V celé říši jsem na velblouda, který by hrál rokenrol, nenarazil.
Giza není jediná památka Káhiry. Naleznete tu i Pharaonic Village – Potěmkinovu vesnici, kde se jezdí se na lodičkách s průvodcem. Na březích herci předvádějí šťastný život ve starém Egyptě. Prohlédnout si zde můžete také mnoho muzeí zaměřených na slavnou minulost, osobnosti, historii a islám. Chyběla tam už jenom bysta Mohammada Atty.
Stará Káhira je pouze 200 m dlouhá ulice s několika kostely, malá oáza pro křesťanství.
Khal al Khalili bazár – tržnice, kde se nachází další spousta malých obchůdků a galerií s víceméně vkusnými suvenýry. Krásné bylo pozlacené, barevné dárkové balení koránu spolu s 24 kompaktními disky namluvenými v arabském originále. Také jsem viděl elektronický korán. V sedmi jazycích k vám promlouvá a na displeji běží text. Protože právě probíhala válka v Libanonu, někteří prodejci si spontánně vyvěsili portrét Nasralláha.
V turistické brožuře se můžete dočíst: „…dnešní obyvatelé nemají s těmi, co stavěli pyramidy, naprosto nic společného.“ Ano, je to naprosto jiná civilizace, jiná morálka, jiné náboženství, jiné vidění světa. I voda v Nilu už je jiná. Egypťané by s tímto tvrzením nesouhlasili. Pravda je krutá. My si ale také přikrášlujeme dějiny, Rukopisy, životopisy.
Návštěva pyramid v Sakaře byla podobná. Okamžitě se mě ujal nějaký „uvaděč“, který měl hlídat, aby zde nikdo nefotil. Mně to však dovolil a sám mačkal spoušť. Však to taky nebylo zadarmo. Ironií osudu právě tyto fotky nenávratně zmizely na rozbitém harddisku.
Do oblasti Fajjúm byl přístup poněkud krkolomný. Cesty naprosto neznačené, museli jsme se mnohokrát vracet a ptát místních. Na místě pak byla pouze pyramida a vojenská posádka. Žádní turisté, ani stánek s občerstvením, pohledy. Přesto jsem při bližším ohledání došel k názoru, že staří Egypťané asi pili z plastových pohárků, svačinu si nosili v igelitových taškách a prádlo prali Vizírem. Podobné to bylo při prohlídce pyramid v Dahšúru či Abúsíru.
Zklamání mi přinesla návštěva Alexandrie. Římské divadlo stojí za prohlídku, Římské muzeum však bylo zavřené. Prohlédl jsem si tedy místní nádraží. Lidé cestovali nejen ve vagónech, ale také mezi vagóny na náraznících.
Nevím, jestli to lze zevšeobecnit, protože město se táhne podél Středozemního moře několik kilometrů, ale v oblasti, kterou jsem navštívil, bylo nábřeží v délce mnoha set metrů opět zaplněné plastovými odpadky a plechovkami. Budovy byly omšelé, polepené klimatizačními jednotkami bez jakéhokoli přihlédnutí k architektuře či historii budov. O to více vynikají hotely, budovy bank, pojišťoven, telekomunikací. V Citadele bylo čisto, objevil jsem zde vyryté srdce s monogramy v arabštině.
Nesmíme zapomenout, že Egypťané jsou z devadesáti procent mohamedáni. Odhadoval bych, že ve skutečnosti je to ještě více. V praxi to znamená, že všichni vaši bratři, sestry, švagři, otcové, zeťové, strýcové, dědové, tety, sestřenice,….. atd. byli, jsou a budou muslimové, dobří muslimové až náboženští fundamentalisté. Z toho vlaku se nedá vyskočit. Všichni by se obrátili proti vám, pokud byste to ovšem přežili. Náboženství berou velmi vážně. Hodně z toho, co platí o islámu v jiných zemích, můžete aplikovat i zde a naopak.
Podle možnosti se modlí pětkrát denně. Když jsme prováděli nějaký test, který trval delší dobu, vzali si s sebou korán a četli si v něm. Bylo to takové malé kapesní vydání se zipem. V práci si pak udělají pauzu a jdou se pomodlit. Těžko se dokazuje, že se šli zašít. Při modlení klečí bosí a hlavou se dotýkají země, aby spojení bylo co nejsilnější. Mnozí z toho mají opravdové mozoly na čele nebo alespoň změněnou pigmentaci. Já sice také mívám otlučené čelo, ale to je z jiných důvodů.
Další řidič s příznačným jménem Ramadán (20), když to šlo, seděl v autě a poslouchal náboženskou stanici na středních vlnách. Byla tam kázání a zpěvy. V arabských a anglicky psaných novinách Gulf News byl za tímto účelem dokonce použit termín „howl - howling“.
Mají asi sedmdesát zákazů, co nesmí a co musí. Neznámější je zákaz pití alkoholu, ale oni nesmí alkohol ani nosit, ani prodávat a vyrábět. Přičemž pivo se tady vaří v několika pivovarech z viktoriánského období nebo v licenci. Pro turisty se prodává i tvrdý alkohol a víno. V bottle shoppech stojí přes 5,0 LE. Když jsme chtěli dovézt krabici, dostali jsme odpověď, že jako muslimové nesmí, ale za deset to nebyl problém. O tom jsem se sám přesvědčil. Nesmí sázet, nesmí brát úroky atd. Snad proto, že si všechny zákazy nemohou pamatovat a dodržovat, neustále prosí o odpuštění. Velmi nenávidí jeden národ, který proslul svým vztahem k penězům. Nevím proč, snad proto, že když jde o peníze, jsou minimálně stejní.
Nesmí nosit krátké kalhoty, jíst vepřové, homosexualita se trestá. Muži se však vodí za ruce docela běžně. Také se veřejně líbají a objímají. Poprvé jsem myslel, že odcházejí do války, ale jednalo se o pouhé loučení na konci směny.
Co se týče muslimských žen, bylo by na místě vyjmenovat, co smí. Moc toho není. Být zticha a dělat, co se jim řekne. Ne televizních záběrech jste mohli vidět, že někdy mohou spílat malé mořské víle.
Slyšel jsem povídání o paní „Beduínové“. Cestovala spolu s dalšími beduíny pouští. Při jedné zastávce odešla a za chvíli se vrátila s chlapečkem. S děvčátkem by se nevrátila. Karavana šla dál.
Tito lidí se nikdy pořádně nevykoupali, nečistili si zuby, nečetli než korán – pokud vůbec něco, nikdy nenavštívili kino, divadlo, koncert. Někteří ani školu, o nějakých zálibách se v Knize knih nic nepíše tak co.
Jeden můj německý kolega se rozhodl nesdílet společnou ubytovnu a pronajal si byt. Náhodou jsem na tuto transakci jel s ním. Kdo by čekal byteček jako klícku připravenou pro milého hosta, byl by zklamán. Naprostý nepořádek po podnájemníkovi z minulého tisíciletí. My Češi máme jeden docela trefný výraz, který nechci používat.
Celý dům, asi jako náš dvanáctipodlažní panelák, patřil nějakému generálovi. Při prohlídce bytu nás doprovázel také jeho starý otec, ten kouřil cigaretu a popel klepal rovnou na podlahu. Mohl si to dovolit. Za ním chodila snacha a popel zametala. Nakonec dokouřil a vajgl zašlápl do podlahy v kuchyni. Nic lepšího ale nebylo, tak to vzal. Andreas několik dalších dní strávil mytím a uklízením.
Nedovedu si představit, že by zde někdo postavil automobilku ani jinou továrnu. Přičemž pracovní síla je zde asi desetkrát levnější než u nás. I spousta maličkostí jako tužky, bločky, zvířátka a jiné plastové cetky se dovážejí z Číny – Asie.
Když se těmto lidem podaří dostat z této bídy do jiné země, berou si sebou svou víru, zvyky i rituály, které jsou v civilizovaném světě za hranicí zákona a přežití. Nevím, proč bychom si měli sypat popel na hlavu a házet kamení po G8, když máme jiný způsob žití, To je ale na jiný článek.
Když jsem se vracel z Ruzyně a s taxikářkou ještě probíral čerstvé zážitky, pochlubila se mi, že byla také v Hurkghadě. Povídala, že byla se stejně starou přítelkyní jeden den na pláži. Byly prý neustále obletovány dvacetiletými Egypťany, kteří se chtějí: „..ženit do efrópy“. Víckrát už jsme na pláž nešly, dodala a po chvíli se rozpovídala, jak se těší příští rok do důchodu. Jen aby toho nelitovala.