Téměř půl roku jsem každý den projížděl křižovatkou tvaru Y, která procházela zaprášenou a chudou vesnicí. Všechny strategické křižovatky jsou hlídány policií nebo vojáky. Mají flinty a bodáky. Žádné atrapy, ale opravdu ostře nabité kalašnikovy.

Odbočka byla ohrazena panely, aby projíždějící řidiči museli zpomalit. Jednoho dne někdo rozhodl toto místo přestavět a bylo jasné, že staré zátarasy nebudou k ničemu. Domorodí obyvatelé vzali kladiva, krumpáče, železné tyče a začali betonové kvádry rozbíjet. Vytahovali z něj armovací železo. To odváželi na vozíku či kole do asi 30 km vzdálené sběrny. Chudoba je zde obrovská, každá libra dobrá.

Ti z vás, kteří navštívili El Goumu, Hurghadu, Sharm El Sheikh, nebudou věřit, ale toto území leží pouhých 120 km jižně od Káhiry. Výše zmíněné rekreační lokality mají se skutečným Egyptem málo společného. Spíše se jedná o sterilní turistické rezervace za ostnatým drátem na území státu.

Ubytovali nás vedle mešity. V budoucnu tady bude bydlet další imám. Vybavení nebylo nejhorší, na tuto část kraje hotový komfort, koupelna, vana s teplou i studenou vodou. V létě, kdy zde teploty běžně překračují 40 stupňů Celsia, je tady i studená sprcha horká. Kuchyň se vším potřebným a čtyři oddělené pokoje. Na dalším podlaží přistavovali ještě jedno vykachlíčkované apartmá s orientálními ornamenty. Pro ještě vyššího immána.

Samotná vesnice měla asi 500 obyvatel a několik čajoven, u kterých přes noc parkují řidiči. Pár otevřených obchůdků, dílnu Pat & Mat Co., smradlavou pumpu, garáže s opravnou a dokonce i stánek s hudebninami a nějakého toho prodejce s přebytky ovoce či zeleniny.

Na to všechno shlížely tři velmi udržované mešity. Všechny vyzbrojeny chraplavými tlampači a silnými zesilovači, něco jako náš vesnický rozhlas. Z těch se pětkrát denně ozývaly výzvy k modlitbám, samotné motlitby či nějaká informační hlášení. Arabsky neumím, ale podle intonace byla hlášení pravdě a lásce velmi vzdálená. Obzvláště působivé byly modlitby a zpěv žalmů ve čtyři hodiny ráno. Nikdo v okolí tomu neunikne.

První část naší cesty procházela úzkou prašnou ulicí, kde bylo možno poprvé spatřit místní lidi. Velice prostě oblečení, děti bosé a špinavé, hrají si jako všude jinde. Autoritu má ten, kdo nejvíc křičí. Ženy zahalené a některé dospívající dívky s pohledem upřeným do nikam. Asi jim již bylo provedeno to… jak to jenom říci...

Míjíme vojenskou hlídku. Služba v armádě je prestižní záležitost. Vojáci jsou urostlí, ale ne vždy plně připravení. Jsou zde preventivně, pro případ krizové situace, ale také kvůli kontrole řidičů. O žádném incidentu jsem po celou dobu neslyšel.

Takto jsou rozmístěni po celé zemi, na všech strategických místech. V okolí historických památek, muzeí, v hotelových a turistických lokalitách v centru Káhiry. Samozřejmě hlídají velvyslanectví a důležité státní úřady. Nejsou zde proto, aby bránili Egypt proti francouzským dobyvatelům, britským kolonizátorům, jestřábům z Pentagonu či krvežíznivým sionistům. Jsou zde kvůli vlastním fanatikům, co se vyhazují do nebeského ráje, každý za sedmdesáti pannami. Výpočty fundovaných matematiků však dokazují, že tolik jich není ani na onom světě.

Cesta pokračovala kolem smetiště. Lidé si tu s odpadky moc hlavu nelámou. Co někdo vyhodí, může se druhému hodit. Faktem je, že vyhazují cokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Tak se stalo, že začali skládat nákladní auta hned za vesnicí. Vždycky se tam pak někdo hrabal, vždycky to hořelo nebo aspoň doutnalo. Dioxiny? Nebuďte směšní.

Konečným cílem byla elektrárna. Dva bloky na mazut zde již několik let běží. Pro obsluhu zde vzniklo sídliště, docela moderní. Aby zaměstnanci a jejich rodiny nebyli rušeni okolní chudobou, celé to bylo obehnáno cihlovou zdí. Poptávka po elektřině roste i zde, proto se začaly stavět další dva bloky, tentokrát na plyn.

Na každé stavbě se setkáváte s různými lidmi. Ženy zde byly zaměstnány jenom dvě, sekretářka a spojovatelka. Obě každý den dojížděly z Káhiry – dvě hodiny sem, dvě zpátky. Vše ostatní obstarávali muži, nebo spíše kluci. Vaření čaje, kávy něco jako úklid. Když jsem si objednal kávu s mlékem, již za hodinu jsem dostal hořký ubryndaný čaj. Velice často také vůbec nic. Obsluhovatel kopírky víc kouřil a málo kopíroval. Jejich představa pořádku a funkčnosti je jiná, než jsme zvyklí. Žaluzie zauzlovány napevno, ale nechybí. Poprvé v životě jsem viděl vyvářet dvě utěrky v automatické pračce.

Služební vízum jsem dostal na tři měsíce. Ihned po příjezdu jsme zažádali o prodloužení. Řidič jel do hlavního města s mým pasem na „Úřad“. Poslali jej zpátky, že přijel po dvanácté hodině. Dalšího dne přijel v čas, ale poslali jej zpět, „…že s nějakým řidičem jednat nebudou.“ Jela tam tedy „vyšší šarže“ - Commercial Manager Mr. Sharif. Ani on nepochodil. Tak to šlo dva měsíce! Nakonec mi vízum prodloužili cca 18 hodin před odletem.

Manuální dělníci, mnozí malí z podvýživy, s vrozenými vadami, dokazující, že dětského lékařství se jim nedostávalo. Připomínali spíše naše učně, kteří mají vrtačku nebo brusku v ruce poprvé. Někdy tomu tak skutečně bylo.

Nic proti řidičům profesionální firmy. Nemá smysl se zmiňovat o dochvilnosti, pět, deset minut. Můj řidič nějaký Abb-Lul-Bal Kammal (40) jezdil i o hodinu později. Po turistické dálnici z Káhiry do Hurghády jel střídavě mezi 90 a 130 km/hod. Podle pocitu. Snažil jsem se mu vysvětlit, aby jel stále 110-120. Nebyl schopen to pochopit. Myslel jsem si, že za to může moje/jeho angličtina a ukazoval na tachometr. Problém byl jinde. On vůbec nechápal, že rychlost se měří, nepochopil, že se nějak udává, on vůbec nepochopil a asi nikdy nepochopí, co ta ručička na tachometru ukazuje.

Za celou dobu jsem napočítal dvě zrušené toyoty – jednou srážka s pick-upem, podruhé předjíždění návěsu zprava. Dále pak tři uražená zrcátka a jednoho přejetého psa – během ramadánu. Nebyl jsem však informován o všem.

V posvátném měsíci ramadánu nesmí mohamedáni během dne pít, kouřit, jíst atd. Všechno si vynahrazují během noci, kdy toho ale moc nenaspí. Jízdu autem v této době nikomu se nedoporučuji, i kdybyste si dali korán za sklo. Také jízda v noci mimo turistické destinace není bezpečná. Neosvětlený náklaďák je folklór, možná na vás blikne.

Pokud jde o cesťáky, byli šikovnější. S přehledem psali jízdy, které jsem nikdy neabsolvoval, ani nemohl časově stihnout. Také za spotřebu 9 litrů benzínu na 11 km by se nemusel stydět řidič malé obrněnky. Po pěti měsících, když jsme při předjíždění urazili další zrcátko o protijedoucí náklaďák, jsem si říkal, že se nic neděje, že to je přece standardní situace. Byl to balzám na nervy.

Na egyptských cestách se setkáváte snad se vším, co má kola a vůli držet pohromadě. Od přepychových autokarů po autobusy, ze kterých již leccos odpadlo, včetně cestujících. S auty je to podobné BMW 7, 6, 5…., moc jich není. Naproti tomu malý Fiat 126p přešlý korozí i časem. Jednu pneumatiku měl sjetou až na textilii. Majitel to vyřešil tím, že ji „podrazil“ dalším pláštěm. Gumy, auta i zvířata se sjíždějí do úplného konce. Vozový park i taxi tvoří většinou vyklepané karburátorové typy známých značek. Výjimkou nejsou ani oslí nebo koňské povozy, různě svařované vozíky.

Do Káhiry jsme přijížděli z jihu po nedostavěné dálnici, poslední část cesty vedla přes prašnou, pouštní zkratku. Při pohledu na západ jsme viděli desítky, možná do dvou stovek komínů, které patřily malým, asi ne moc mechanizovaným cihelnám. Že se tam spalovalo uhlí bez jakéhokoliv čištění, snad nemusím dodávat.

Hlavní město Káhira (Cairo) má neoficiálně 20 milionů obyvatel. Je zde směsice všeho. Hotely, honosná opera, supermarkety. Připomínají ty naše, opět vše hlídané policií. Ale možné je spatřit slumy jihoamerického typu. Ty hlídá bída se špínou.

Zážitkem jsou pouliční náhončí. Vždycky vás osloví a sondují, odkud jste a jak se jmenujete. Chovají se velmi přátelsky. Když jim to řeknete, zareagují. Mají v Praze bratra, který tam studuje medicínu, nebo sestru, která se tam vdala, nebo bratrance, který tam …. už nevím co…. Přitom vás nenápadně vmanévrují do nějakého krámku – bazáru, kde chtějí někomu, nejlépe přímo vám, udělat velkou radost výhodným nákupem. Peníze nejsou problém, berou všechny měny, všechny karty. Zajdou za vámi i do hotelu, pokud u sebe nemáte. Poprvé mě to vyvedlo z míry, když jsem ale podeváté potkal chlápka, jehož syn se zrovna zítra žení, už jsem na podobná oslovení nereagoval.

Když vám na letišti potáhnou vozík s kufry, chtějí dolar nebo euro, budou vás nahánět do obchodů, na plavbu lodí, do diskoték, na jízdu velbloudem. Každý volný taxík přibrzdí a zatroubí. Budou vám cpát suvenýry, kávu, pokoutní prodavač rolexy za stovku, kolegové v práci barevný mobil. Nebo budou docela obyčejně žebrat. Viděl jsem, jak si starý pán vyšrouboval před mešitou nohu a snažil se. Nikoho z kolemjdoucích ale nedojal, asi už ho znali. Během pobytu mi nikdo nic nezcizil. Místní však moc dobře vědí, jak vytáhnout peníze z cizinců jinak. Mají v tom zkušenosti mnoha generací. Nejste povinni nějaký bakšiš dávat. O to horší, že některé naše „cestovky“ tuto položku uvádějí beze studu v nabídkách.

(dokončení zítra)