Brazilský střípek

To se takhle dozvíte, že za odměnu pojedete na služební cestu do Campos dos Goytacazes - přistání v Rio de Janeiru a potom autem…

Již samotné získání víza do Brazílie není jednoduché, samozřejmě se vyřizuje na ambasádě, ale musel jsem mít, mimo jiné, ještě jakousi „apostilu“, což jsem dosud nevěděl, že něco takového existuje. Abych ji získal, bylo nutné navštívit úřad ve svém rodném, dříve okresním městě, potom úřad ve svém rodném krajském městě, ministerstvo zahraničí své rodné republiky, znovu na velvyslanectví. Otročíme s byrokracií, ale věřím, že až se nový ministr digitalizace a kouřových signálů pustí do práce, situace nebude horší.

Letělo se z Prahy do Amsterdamu s přestupem do Ria, přistání v pátek odpoledne a skutečně, jihoamerická dopravní zácpa. Na výpadovce krok, sun, krok. Mezi auty se proplétali prodejci a prodejky papírových ubrousků, cukrátek a vody. Ta mizérie, žádnou statistiku už jsem nemusel. Tito lidé mají celou svou živnost doslova na krku, co prodají, to bude mít rodina k večeři, kolik toho bylo a kolik na těchto cetkách vydělali, nemám iluze. Byly jich stovky jenom v našem směru, kolik dalších takových výpadovek z Ria a kolik z dalších měst.

Ubytován jsem byl v hotelu v 18. patře, což se později ukázalo jako nevýhoda, když nefungoval ani jeden ze tří výtahů. Tedy byly zde sice tři výtahové šachty, možná i osazené výtahy. Jeden jsem nezažil fungovat nikdy. Asi se šetřilo, občas fungoval pouze jeden a někdy ani to. Bylo škoda, že v architektuře nebyly zahrnuty čekárny - odpočívárny. Šlapat do pátého ještě šlo, ale do osmnáctého...

Ačkoli se jednalo o mezinárodní hotel, personál anglicky neuměl, sem tam někdo. Přiznám se, že já portugalsky taky ne. To ale byla naopak výhoda, v té době vrcholila epidemie, dronové záběry pohřebišť, plné mrazáky mrtvol a na pitevnách valy „válků“. Mám podezření, že tato nemoc se šíří smyslovými orgány, čím více o ní slyšíte, vidíte záběry a čtete z displejů, či z novin, tím spíš. Nejhorší smrt je z vyděšení.

Okno jsem měl na „hlavní“ třídu osázenou obchody a restauracemi. Když jsem později zkoumal okolí, objevil jsem hned vedle zapomenuté nádraží, kde: „… čekárna nikoho už nečeká, nikdo sem nepřijel z daleka…“, jak se zpívá. Ze svého pokoje jsem jej neviděl. Svět je zkrátka takový, jaký máte výhled z hotelu.

Není nic smutnějšího než vyřazené nádraží, to i na hřbitově je živo nebo alespoň nějaká hudba, někdo seče trávu, zalévá, ale tady už nic, vůbec nic. Podle statistik se délka provozovaných železničních tratí zkracuje, naopak násobně přibylo dopravy silniční a dálnic.

Menší město s půlmilionovým obyvatelstvem se vyznačuje tím, že zde vedle vysokých novostaveb a moderních hotelů stojí mnohdy staré neobydlené domy, kam už se bojí i bezdomovci. Ve svém pokoji jsem ráno slýchával pět kury (kuropění), viděl pást sousedovic kravku a později jsem nedaleko objevil i malou hospůdku, jejíž majitelé chovali mimo jiných menších zvířátek také koně, se kterým objížděli závodiště.

Na hlavní třídě byla možnost se najíst, ale argentinský stejk z polského nuceného výseku jsem zde sháněl marně. Jeden bar se přece jenom trochu vymykal, byla zde velká televize a nejvíce to tady žilo, když se konal nějaký důležitý fotbalový zápas, myslím, že dále nemusím.

Pivo se tady prodává samozřejmě v plechovkách - třetinka, 0,45 (pinta), potom ve skleněných flaškách 0,6. Zřídka taky točené, ale jenom do třetinek, plastové balení jsem neviděl.

Já si dával lahvové 0,6 l, samotnou láhev ještě dávají do takového termoobalu, aby rychle nezteplalo. K tomu davají sklenici 0,2 l, takže to pijete spíše jako víno. Vidíte, že dva, tři si koupí láhev, k tomu dvě, tři sklenky a tak to sosají a potom třeba ještě jednu.

V obchodě stojí už od 2,20 brazilských riálů (cca 10 Kč) a ta láhev 0,6 l v obchodě kolem 8 BRL, v restauraci 12 - 14 riálů, točená třetinka stojí kolem 12. Viděl jsem tady Heineken, Amstel, americký Budweiser, Stellu a potom mají svoje vlastní piva, nějak v té ceně…

Na zahrádkách vystupují muzikanti, Brazilci si vystačí s tou svojí, anglicky jsem tady neslyšel. Přijdou, jeden, někdy více, se zpěvačkou. Hrají a zpívají na zpříjemnění večera.

V době mé návštěvy byl kurs kolem 4 Kč, ale když jsem se vracel po Vánocích, bylo dráž, ještě před několika lety byl kurs dokonce BRL = 8 Kč, bojím se, že za pár se k tomuto kurzu opět dopracujeme.

Peníze se dají vybrat v bankomatech, nic zvláštního, ale nejmenší výběr je 20 BRL, nejmenší bankovku jsem viděl 2 riály a to nejhorší, před každým bankomatem nějaký zoufalec, co žebrá nebo rovnou celá rodina s malými dětmi. Oproti našim bezdomovcům tady mají výhodu teplejšího počasí a žádné zimy.

V jednom obchodě měli takové zajímavé sošky, koupím něco brazilského, abych vzápětí zjistil, že všechno je „Made in China“, i ty ikonické sošky Krista Spasitele v různých velikostech.

Brazílie je pátou největší zemí světa s 220 miliony obyvatel. Je tak veliká, že hraničí s Francií, tedy ne s tou evropskou, ale s Francouzskou Guyanou, což je ale oficielně francouzské území s měnou euro a je administrativní součástí EU.

Účelem mojí cesty byla montáž zařízení na novou paroplynovou elektrárnu v průmyslové zóně Porto do Açu. Tři plynové a jedna parní turbína, součástí byl i terminál pro lodě se zkapalněným plynem. Ještě jedna podobná by se tady měla stavět v řádu roků.

Jedna naše kolegyně se jmenovala Carla Lucia Mustafa Alves. Jak jméno napovídá, byla to mohamedánka, na tom by nic nebylo, ale měla dvě děti, asi karnevalové, a byla svobodná, slečna. Nikdo ji kvůli tomu nekamenoval, tady se to tak nebere.

Brazílie má vlastní naleziště plynu, ropy, černého uhlí a mnoha rud kovů. Žlutá barva na vlajce se odvíjí od historických nalezišť zlata. Známá je výroba lihu z cukrové třtiny, který pohání malou flotilu vozidel.

K výrobě elektřiny se využívají obnovitelné zdroje, cca ze 70 %, ale nedělá se to kvůli nějakým „socialistickým“ závazkům, ani planetárnímu mesiášství, prostě zde se tyto zdroje nabízí, jedná se převážně o výrobu ve vodních elektrárnách na velikých řekách.

Na hranici s Paraguayí, řece Paraná, leží největší světová hydroelektrárna Itaipú, která zásobuje Brazílii z 15 %. Kdybychom měli takovou, tak bychom byli za vodou, a to doslova. Produkuje asi tolik, co vyrobí všechny naše zdroje (85 TWh). Délka 170, šířka 10 km, délka hráze necelých 8 a podobných je několik.

Samotný Campos leží ve státě Rio de Janeiro, stejný název má i město, které proslulo svými karnevaly. Ty se pořádají i v menších městech, takové okresní „prvomájové“ průvody, ale v čase covidu se nesmělo.

Brazílie bývala portugalskou kolonií. Dne 7. září 1822 vyhlásili Brazilci nezávislost a dnes je tento den státním svátkem. Covid necovid lidé zaplavili Copacabanu a auta se pohybovala 10 km za 4 hodiny, jak na koni.

Do historie se významně zapsal Juscelino Kubitschek, českého původu, který byl v letech 1956 - 1961 brazilským prezidentem. Právě on se zasloužil o rozvoj silnic a dálnic, založil nové hlavní město Brasilia, pozval do země zahraniční firmy, těžký průmysl, automobilky, stavitele lodí.

Značka Jeep - Chrysler je na cestách hodně viditelná ve všech provedeních, také vozy značky Fiat, obzvláště respekt budící veliký pick-up Fullback, který v Evropě moc nevidíte. Někteří jezdci si tyto „náklaďáky“ nadupou subwoofery a těší město hlasitým duněním i v noci.

Druhou stranou této mince byla inflace, tisk papírků, o kterých si všichni myslíme, že mají cenu. U nás také máme inflaci, bohužel bez růstu. Pohřbu pana Kubitscheka v r. 1976 se zúčastnilo 350 tisíc lidí.

Zajímavá je kriminální statistika, v zemi dochází asi k 60 tisícům vražd ročně, v Camposu to vychází na 230. Několikrát jsem byl v dobrém upozorněn, že si mám dávat pozor, že může přijet motocykl a vyrvat mi aparát, v tom lepším případě, ale naštěstí se nic nestalo.

Brazílie patří mezi státy BRICS, což je spolek zemí, které mají největší rozvojový potenciál, resp. nevyšší hospodářský růst, země eurozóny naopak rostou nejpomaleji, ale čísla nebo hodnocení jsou mnohdy zavádějící, chudoba je zde velmi zlá. Neměli bychom si tedy ještě žehrat, i když Brazílie má budoucnost, my ne.