Neviditelný pes

CESTOVÁNÍ: Brusel není Evropa

23.6.2016

Poprvé jsem přijela do Bruselu v červnu 1990. My, Čechoslováci, jsme v té době byli nadšeni, že nemusíme vyplňovat celní prohlášení a na hranicích po nás nikdo nechce pasy. Na všech hraničních přechodech v Beneluxu jsme viděli pouze modré cedule s dvanácti hvězdičkami.

Brusel nás přivítal podivně: v centru bylo množství odstrojených domů, celé bloky, vlastně celé ulice připravené k odstřelu. Ten, kdo viděl bourání Žižkova na konci 70. let, nechtěl věřit vlastním očím. Ale katedrála stála na svém místě, radnici s její květinovou výzdobou jsme také obdivovali, Atomium bylo sice trochu rezavé, ale přesto připomínalo náš fenomenální úspěch na světové výstavě Expo 1958. V menších uličkách bylo množství starožitnických obchodů, v kterých bylo nepřeberně krásných, starých kusů nábytku, lustrů, lamp, sošek. Historie mnoha lidských osudů na malé ploše krámků. Proč byly tyto obchody a obchůdky tak plné? Na to odpovídaly protestní akce Bruselanů, kteří museli vyklidit své domovy, proti jejichž bourání silně, ale zbytečně protestovali.

Podruhé jsem Brusel navštívila v roce 1994, pouze velmi krátce, snad dvou- či tříhodinová pauza na cestě z Francie. Pro forma jsme se zašli podívat na královský palác a prošli se parkem před ním. Byl podvečer a z veliké kašny na konci parku vybírala parta malých kluků tmavší pleti drobné, které tam přes den naházeli turisté. Tehdy jsem ještě neznala jméno městské čtvrti Molenbek. Na prostorách po zbouraných domech bylo veliké staveniště. Brusel mě neokouzlil, proto jsem se mu nadlouho vyhýbala.

V lednu 2009 začala ČR předsedat Evropské unii. Začátek našeho předsednictví byl sice „diplomaticky“ uveden prohlášením prezidenta Sarkozyho o zpochybnění naší schopnosti předsedat EU (nakonec ji definitivně zpochybnila ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka tím, že „shodila vládu“), ale s naším předsednictvím nastal ještě jiný poprask: Entropa Davida Černého. Poprask byl tak veliký, že jsem chtěla tu údajnou hrůzu vidět na vlastní oči. Tak tedy potřetí do Bruselu. Tou hrůzou se ale nakonec nestalo shlédnutí Entropy. Hrozný byl dojem z Bruselu, který už nebyl normálním, i když kdysi bouračkami poničeným městem, ale něčím pro mne neuchopitelným, neskutečným.

Na všech prostranstvích, získaných zbouráním starých secesních či historizujících, pro Brusel typických domů, stály obrovské skleněné budovy, taková „akvária“, do nichž jsme sice mohli vejít, vždy ale pouze s průvodcem, projít bezpečnostními rámy, nechat se vyfotografovat a připnout na klopu kartu. Ta skleněná akvária byla většinou pojmenována jmény, jako například Schumann nebo Monet (neplést s představitelem impresionismu), a byla navzájem propojena skleněnými chodbami. Vše klimatizované, všude chvat a shon lidiček, kteří vypadali jako maturanti ve svých černých oblečcích a černých kostýmcích, se složkou papírů v ruce a telefonem u ucha. Později jsme se sešli s jedním takovým, asistentem slovenského komisaře, který bájil o tom, jak je správné, že regiony, v našem případě kraje, mohou podávat své podněty přímo Evropské komisi. Dle mého názoru vlastizrada, ale v tamějším světě funguje úplně jiná logika. Zajímavá byla i schůzka s ředitelem Saského centra a jeho zástupcem. Jeden bájil o dotacích a jejich rozdělování, druhý o jejich směrování pouze a pouze do Saska. Prostě jeden socialista a druhý nacionalista nejtvrdšího ražení.

Návštěva Evropského parlamentu byla neméně zajímavá. Všude na chodbách samé stolečky a káva a kolem nich opět takoví maturanti. Údajně lobbisté. Prý jich je v Bruselu dvacet tisíc. Ale ti skuteční lobbisté určitě u stolečků na chodbách nepoposedávali. Pak jsme nahlédli do jednacího sálu a byli přítomni jednání jakéhosi výboru, který se evidentně na ničem neshodl. Ale jednal.

Načež jsme byli pozvání na oběd. Jídelna zvící poloviny sálu pražské Lucerny, úroveň Alcronu. Oběd dobrý, poslanec Falbr žoviální. Nahlédli jsme i do kanceláře jedné poslankyně. Tak 12 m2, možná i méně. Kdo projevil zájem, dostal od ní Lisabonskou smlouvu v češtině.

A nakonec cíl mé cesty: Entropa. Vůbec se nedivím, že všechny typy „evropských lidí“ tak rozčilovala a zlobila. Člověk nemusí mít Davida Černého rád. Určitě mu zazlívám lež, s níž tvrdil, že autory jsou výtvarníci z jednotlivých zemí EU. Ale to, co bylo zavěšeno v té „bruselské realitě“, v tom překlimatizovaném, skleníkovém prostředí, bylo geniální dílo. Ono totiž všem těm uspěchaným, neúčastným, důležitým úředníkům všech úrovní, poslancům a komisařům, poradcům, asistentům, tlumočníkům, novinářům, všem, kteří vzývají sjednocené „evropské náboženství“, velmi drsně ukazovalo, jak je každá země EU jiná. A jak bude těžké hledat a najít mezi nimi navzájem alespoň trochu větší než jen nejmenší společný jmenovatel. Nikde jinde nemohla Entropa vyznít tak, jako v místě, pro které byla vytvořena. Téměř krutě reálně a paradoxně.

Z Bruselu jsem odlétala s dobrým pocitem, že tuto skutečnost tam říkají nejen někteří stateční poslanci, ale i jeden český výtvarník.

Po této celkové zkušenosti jsem byla přesvědčena, že do Bruselu ani do Belgie se už nikdy nemusím vrátit. Ale nikdy neříkej nikdy! Vloni jsme byli v tomto cípu Evropy a některá jiná belgická města stojí zato navštívit víckrát. Mne kdysi okouzlily Bruggy. Krásné město s říčními kanály, spletí uliček, starý hospitál, dřívější burzy, nyní muzea a to nejúžasnější nakonec: Michelangelova Madona s dítětem. Dílo, které jako jediné bylo v době autorova života umístěno mimo Itálii, dílo, které nacisté v době války odvezli do Německa, pro které zemřelo několik amerických vojáků, když se je snažili na konci války vyhledat a vrátit zpět. Každý člověk by měl ten kus jiskřivého mramoru, kterému geniální sochař vdechl duši, vidět. Stojí za to pachtit se kvůli němu přes půlku Evropy.

Po cestě zpátky jsme Brusel podjeli jeho perfektně vymyšlenými tunely a za dvacet minut byli na opačném okraji směrem do Cách a pak domů.

Brusel není Evropa a Evropa není Brusel. V tom se člověk utvrdí při pohledu na Madonu z Brugg.



zpět na článek