Berlín patří k největším městům Evropy teprve od roku 1991, od sjednocením Německa. Snad by se dalo říct, že je jediným městem, které se doslova přes noc stalo metropolí. Snad by se dalo říct výjimka, paradox. Já jsem rozdělený Berlín nikdy nenavštívila. Takže nevím, jaké to bylo přiblížit se ke zdi, která byla hlídaná a neprodyšná. Takže neznám pocit bezmoci těch, kteří kolem ní procházeli.

Jenom jedno z hlavních měst dělilo se do dvou cest, jedna směrem východním, druhá na západ. Dělila je čára dějin. Proč ji vlastně postavili? Aby striktně zamezili slunci chodit po obloze, mít Polárku v Malém voze? Aby jedla půlka města chléb vezdejší z téhož těsta? Aby jedni měli den a druzí noc?

Šla jsem se skupinou a zastavili jsme pár kroků od ní. Průvodce nás upozornil, že byla postavena prakticky přes noc. Dívala jsem se jako ostatní, mlčela a uvažovala: Berlínská zeď dlouhá 165 km, nyní beze zdi. Jak rychle vyrostla, tak bleskurychle zmizela. Až na nějaké zbytky pro fotografy a pro muzeum. Dožila se úctyhodných 28 let. Kdyby ještě stála, připadala by mi hrozná, ale nyní už byla její celistvost rozřezána a tím její neproniknutelnost a hrůza pominula. Sprejeři se teď na ní mohou vyřádit.

Někde jsem si přečetla, že nadmořská výška Berlína byla odnepaměti 34 m nad mořem. Ale paradoxní je právě její změna. Dnes má Berlín nejvyšší bod – 115 m n.m. Není to hříčka přírody jako u jiných měst, ale po válce zde vyrostl Teufelsberg z cihel a suti vybombardovaných domů.

Přešli jsme k hotelu Esplanade. Při bližším pohledu vidíme hotel v hotelu. Asi deset metrů ho posunuli a skryli do nového proskleného pláště. U země můžete spatřit pružiny, aby tíha nových pater původní stavbu neponičila, říká náš průvodce. Dívám se a skutečně, pružiny tam jsou. Chvíli nad tím přemýšlím a divím se: Nač ti architekti nepřijdou.

Když vás v Berlíně zavedou do obrovského parku Tiergarten, kde se pořádá Love Parade, není to, jak byste očekávali slavnost pro vaše miláčky. Paradoxem je, že zvířátka, podle nichž je zahrada pojmenovaná, nejsou určena k procházkám, ale na gril. O víkendu se tu opékají selata a také, jak jsou zvyklí turečtí obyvatelé, jehňata.

Procházíme zelení parku, nikde po grilování ani památky, ostatně je všední den. Ruch města se sem vtírá jen po okrajích, takže za chvíli město takřka nevnímáte. A při té příležitosti nám průvodce ještě stačil povědět, že zvláštností Berlína jsou dvě zoologické zahrady.

Konečně se ocitneme naproti Reichstagu. Parlament německé říše sloužil svému účelu od roku 1894 do 27. února 1933. V době nástupu nacistického režimu, kdy Hitler převzal moc do svých rukou, byla budova Reichstagu nacisty zapálena. Tady průvodce udělal pauzu, aby ti, kdož to dosud nevěděli, si mohli udělat obrázek.

Přesto nebo právě proto se na místo požáru dostavil od společné večeře v nočních hodinách i sám Hitler.

Požárem Říšského sněmu měla Hitlerova vláda záminku k omezování lidských práv a k zákazu silné opoziční strany KPD. Oheň způsobil na budově značné škody. Bylo paradoxem, že nebyl dán příkaz k její opravě, a dalším paradoxem, že zničená budova sněmu nebyla již fakticky bombardována.

Stáli jsme kolem průvodce jako hrozen, poslouchali jeho roztomilý, maličko žvatlavý hlas.

Rozhodnutí navrátit sídlo do původního stavu přišlo až roku 1992 vypsáním architektonické soutěže, kterou vyhrál architekt Norman Foster. Rekonstrukce proběhla v letech 1995-1999.

Reichstag, původní parlament německé říše, stojí dnes majestátní, jakoby nikdy nepoškozený. Výraznou změnou je kopule, do níž má každý návštěvník zdarma přístup. Postavili jsme se do fronty a čekali na výtah. Vystoupali jsme točitým schodištěm až nahoru. Berlín ležel pod námi. Vyčnívaly jen věže. Německá vlajka vlála tak, jako by ji někdo přišpendlil na oblohu.

Vracela jsem se dolů pomalu s pohledem upřeným na město a dole jsem si šeptla: Dalším, tentokrát snad posledním, paradoxem je, že cesta kopulí je silnější zážitek než celá vyhlídka nahoře.

Autobus parkoval u památníku obětem holocaustu. Šedivé moře ve středu města. Moře 2711 betonových bloků. Nešla jsem po chodníku, ale vydala jsem se jedním průchodem mezi řadou stél. A najednou jsem se zastavila v údivu a v radosti. V té šedi raší kvítek života, kvítek lásky. Milenci. Americký architekt židovského původu Peter Eisenman to jistě předpokládal a na tváři by se mu zřejmě objevil úsměv jako mně.