CESTOVÁNÍ: Bali

S lodí, jež dováží čaj a kávu, pojedu jednou na dalekou Jávu. Za měsíc loď, když vypluje z Janova, stane u zeleného ostrova… (Konstantin Biebl)

Před léty byly populární dotazy na virtuální „Rádio Jerevan“. Vyslovila se nějaká absurdní otázka typu: „Je pravda, že v Sovětském svazu byly vypěstovány kukuřičné klasy jako telegrafní sloupy?“ Odpověď byla stejně absurdní: „V podstatě je to pravda, nejsou však tak vysoké a tak silné jako telegrafní sloupy, rozestupy však zůstaly zachovány.“ Koncem srpna 1968 se šířil dotaz: „Je pravda, že včera zastřelili v Roudnici Rusa a byl do toho zapleten Hanzelka?“ „V podstatě je to pravda, nešlo však o Hanzelku, ale o Zikmunda, nebylo to včera, nýbrž před 553 roky, nebylo to v Roudnici, ale v Kostnici, nešlo o zastřelení, ale o upálení, nešlo o Rusa, nýbrž o Husa.“ Další dotaz. „Může se členka strany milovat s nestraníkem?“ „V podstatě je to možné, členka strany ale musí zaujímat horní polohu, aby byla zachována vedoucí úloha strany.“ Pokud by se mě někdo zeptal: „Je pravda, že jsi jel s lodí, jež dováží čaj a kávu, společně s Konstantinem Bieblem na dalekou Jávu, jak napovídá citát?“, odpověděl bych: „V podstatě je to pravda, nejel jsem však s Konstantinem Bieblem (ten tam jel už v roce 1926), nýbrž s osmi dalšími účastníky cesty, nejel jsem lodí, jež dováží čaj a kávu, nýbrž letadlem, které vozí pasažéry, cesta netrvala měsíc, nýbrž jen 22 hodin, letěli jsme sice do daleké Indonésie, ne však na ostrov Jáva, nýbrž na ostrov Bali, který je v těsném východním sousedství Jávy.“

Indonésie je stát v jihovýchodní Asii, jeho 230 miliónů obyvatel žije na zhruba 14 tisících ostrovech, mimo to patří k Indonésii další asi 3 tisíce neobydlených ostrůvků. Indonésie je republika s prezidentským systémem. Jako první Evropané připluli do této oblasti Holanďané v roce 1512, po čase vznikla Holandská východoindická společnost a začátkem 19. století prohlásili Nizozemci Holandskou východní Indii za svou kolonii. Za druhé světové války bylo ukončeno panství Holanďanů nad souostrovím japonskou invazí a následnou okupací. Po porážce Japonců byla v srpnu 1945 vyhlášena republika, v jejímž čele byl první indonéský prezident Sukarno. V roce 1965 došlo k pokusu o puč, v následných masakrech přišly o život statisíce lidí, v roce 1968 byl donucen komunisticky orientovaný Sukarno rezignovat a prezidentem se stal generál Suharto.

Když nám před desítkami let ve škole v hodinách zeměpisu vyprávěl pan učitel František Máslo o Indonésii a zvláště o ostrově Jáva (vyslovoval vždy správně „Džáva“), nenapadlo mě ani ve snu, že bych se do této vzdálené země někdy mohl podívat.

Časně ráno se schází na pražském letišti devítičlenná skupina stomatologů a jejich příbuzných a po sedmé hodině startuje náš Airbus A 319 ke krátkému letu do Amsterdamu. Procházíme kilometry dlouhými chodbami amsterdamského letiště a nastupujeme do velkého Boeingu 777. Čeká nás dvanáctihodinový let do téměř 11 tisíc kilometrů vzdáleného Singapuru. Letíme přes Německo, Polsko, pobaltské státy, Rusko, Kazachstán, Afghánistán, Indii, Bengálský záliv, Malajsii. V Singapuru přejíždíme letištním metrem na jiný terminál, obdivujeme krásnou malou letištní zahradu se spoustou nádherných pestrobarevných orchidejí a jezírkem s červenými rybkami. Zbývá už jen dvouapůlhodinový let do Denpasaru, hlavního města ostrova Bali. Sleduji průběh letu na malém monitoru. Přelétáme ostrov Jáva, na obrazovce se objevují názvy jávských měst. V západní části Jávy zahlédnu město Bandung. Okamžitě se mi ozve dávno někde hluboko zasunutá vzpomínka na melodii a úryvek textu, zřejmě nepřesný, písničky, kterou jsme před téměř 70 roky zpívali s pěveckým souborem královédvorského gymnázia na školních akademiích: „Haló, haló Bandung, ty město v Perijangenu, haló, haló Bandung, na něž nezapomenu. Haló, haló Giorgia, ty město Indonésanů, haló, haló Giorgia, na něž nezapomenu. Osud hnal mě v dálku, uplynulo mnoho roků, nad mým rodným městem stoupá ohňů dým, soudruzi do útoku…“

Teď teprve vím, kde je Bandung a kde měli ti indonéští soudruzi zaútočit. O pár dní později se od našeho indonéského průvodce dozvídám, že tato populární indonéská píseň vypravuje o hnutí odporu proti japonské okupaci za 2. světové války. Na letišti v Denpasaru, hlavním městě ostrova Bali, nás vítá náš průvodce Paria, Indonésan menší postavy, oblečený v národním kroji s typickou pokrývkou hlavy. Překvapuje nás tím, že mluví docela srozumitelně česky. Dozvídáme se, že v České republice ani v Evropě nikdy nebyl a česky se učil sám pomocí italské učebnice češtiny. Mikrobus nás odváží do asi 30 km vzdáleného hotelu na pobřeží v jihovýchodní části ostrova. Po cestě se zastavujeme ve směnárně, vyměňujeme eura za rupie (kurs 14.960 rupií za 1 euro) a podobně jako při cestě na ostrov Zanzibar i zde se z nás stávají milionáři - 1000 rupií má hodnotu necelé 2 Kč.

Hotel je sice velmi blízko pláže, dostat se k moři ale znamená trochu bloudit spletitými cestičkami lemovanými nádhernými živými ploty, soškami, záhonky s pestrobarevnými květy. V dalších dnech si užíváme nejen krásné teplé počasí a koupání v moři a v hotelových bazénech, ale podnikáme s naším průvodcem i výlety po ostrově. Moře nás trochu zklamalo svým každodenním odpoledním poměrně velkým odlivem (na pláži se denně objevuje časová předpověď maximálního odlivu a přílivu na další den), při kterém desítky metrů u pláže voda zcela zmizela a další stovky metrů je jí jen po kolena. Procházíme se po cestě, která vede podél kilometry dlouhých pláží, míjíme spoustu stánků s textilem, nejrůznějšími suvenýry, restaurace, čelíme nabídkám prodavačů i nabídkám masáží. Navečer občas vyrážíme do několik kilometrů vzdáleného obchodního domu v městě Sanur, kam nás dováží zdarma mikrobus s nápisem shuttle (kyvadlová doprava), který odjíždí od hotelu každých 20 minut.

Ostrov Bali leží na jižní polokouli, přibližně na 8. stupni jižní šířky, východně od ostrova Jáva, od něhož ho dělí jen asi 3 km široký Balijský průliv. Délka ostrova od západu k východu je 153 km, šířka od severu k jihu je 112 km, žijí tam necelé 4 milióny lidí, více než 90 % obyvatel vyznává hinduistické náboženství na rozdíl od celé Indonésie, kde je 87 % muslimů.

Mikrobus s naším průvodcem Pariou nás dovezl do Denpasaru, hlavního města ostrova, zastavujeme u domu, v němž má sídlo velké stomatologické pracoviště. Prohlížíme velmi moderně a komfortně zařízené čekárny, recepci, přístrojově dobře vybavené ordinace. Máme možnost mluvit s majitelem střediska. Ochotně nám podává informace o svém podniku, kde pracuje osm stomatologů a příslušný počet instrumentářek a pomocného personálu. Jen na otázku na ceny jednotlivých výkonů neodpovídá a řeč stáčí jinam. Veškerou stomatologickou péči musí pacienti platit, žádné zdravotní pojištění v Indonésii neexistuje. Později se dozvídáme od našeho průvodce, že ani jiná zdravotnická péče není kryta pojištěním. Ten, kdo na ni nemá dost prostředků, musí se obrátit na bylinkáře, léčitele, šamany. Neexistuje ani důchodové pojištění, o seniory se musí postarat jejich rodina. 

Z Denpasaru pokračuje naše cesta do střední části ostrova, zastavujeme se v dřevořezbářské dílně v městě Ubud, pozorujeme řezbáře, kteří sedí na zemi, bosýma nohama si přidržují kus dřeva, na kterém pracují pomocí dlátek, pilníků, kladívek a dalších nástrojů. Výsledkem jsou krásné sošky převážně hinduistických bůžků. Ve velké prodejní místnosti se nabízí velký výběr hotových výrobků. Naše cesta pokračuje do vesnice Tampaksiring, kde navštěvujeme hinduistický očistný chrám Tirtha Empul. Na rozdíl od buddhistických chrámů, do kterých je možno vstoupit jedině bosýma nohama, do hinduistických svatyní se sice nemusíme zouvat, musíme si ale uvázat kolem boků sarong (pruh pestrobarevné látky, která zakrývá dolní polovinu těla). Sarong je možno vidět i na sochách, dokonce i kmeny některých stromů jsou sarongem částečně zahaleny. Jdeme kolem bazénů, do kterých neustále přitéká z mnoha malých vodotrysků posvátná očišťující voda. Poutníci se ponořují do vody bazénků s vírou, že se duchovně očistí a vyléčí si i své tělesné neduhy. Posvátný pramen prý nechal vytrysknout hinduistický bůžek Indra. Na velkém prostranství sedí na zemi velká skupina věřících v bílých oblecích, s bílou pokrývkou hlavy, kolem nich chodí mniši a kropí je posvátnou vodou. Procházíme rozlehlým areálem s mnoha jezírky, v nichž plavou červeně, oranžově, zlatožlutě zbarvené rybky, prohlížíme si svatyně s bohatě zdobenými vstupními branami a sloupy.

Navštěvujeme farmu koření a ovoce, prohlížíme si kakaovníky, kávovníky, sledujeme pražení kávy na velké pánvi, ochutnáváme různé druhy kávy, kakaa, šťávy z rozmanitých druhů tropického ovoce, nakonec i cibetkovou kávu, tj. kávu, která je připravena z kávových zrn, jež prošla zažívacím ústrojím cibetek. Cibetky jsou malé šelmy šedohnědé barvy, které se živí nejen hmyzem a tropickým ovocem, ale i zralými kávovými zrny, z jejich trusu pak sběrači kávová zrna vybírají. Několik cibetek si můžeme prohlédnout v klecích. Sledujeme složitou přípravu cibetkové kávy, nakonec ochutnáváme údajně nejlepší kávu na světě, moje chuťové pohárky však výjimečnost cibetkové kávy neocenily.

Naše další cesta směřuje k dosud činnému vulkánu Batur (1717m), při obědě na velké terase restaurace sledujeme lávové pole, kráterové jezero, hluboké údolí před námi, z něhož se tyčí do výšky sopka. Pohled je to nezapomenutelný.

Přijíždíme k uměle vytesané jeskyni Goa Gajah neboli Sloní jeskyni, kterou podle legendy vyryl jakýsi obr Kebo Iwa svými nehty během jediné noci. Od 11. století sloužila jako meditační místo. Měla prý také chránit před zlými duchy. Vchod do jeskyně je majestátní, představuje otevřenou tlamu obrovské hlavy vytesané do kamene. V blízkosti jeskyně na okolních kopcích je velký areál uprostřed džungle se zbytky buddhistického chrámu, několika hinduistickými svatyněmi, posvátnými jezírky. Vystupujeme a sestupujeme po stovkách poměrně vysokých schodů, kolem nichž není zábradlí, obdivujeme divokou džungli se spoustou pestrobarevných květin a keřů. Potkáváme mnicha, který nám uděluje posvátnou vodou své hinduistické požehnání.

Navečer se vracíme do hotelu plni dojmů z celého dne. Zajdeme k bazénu, noříme se do vlažné vody, rychle se stmívá, bazén je lemován tmavými obrysy vysokých palem, západní obloha se barví oranžovočerveně, je to příjemný zážitek, celodenní únava mizí. Zajdeme ještě na pláž, sledujeme oblohu jižní polokoule, nacházíme souhvězdí Jižního kříže, i když je poměrně špatně viditelné, vadí „světelný smog“ z restaurací a hotelů.

Další náš výlet směřuje k západní straně nejjižnějšího výběžku ostrova Bali, k mořské svatyni Ulu Watu, která je na strmé skále 70 m nad oceánem. Chrám byl vybudován koncem 10. století a je považován za jednu z nejposvátnějších hinduistických lokalit. Podle legendy je celá skála s chrámem zkamenělá loď hinduistické bohyně Dewi Danu, která sem připlula a odtud vládla ostrovu. Svatyně je známa také pod názvem Opičí chrám. Před vstupem do areálu schováváme do batohů čepice, brýle a vše, co prý nezbedné opice turistům kradou. Nevím, máme-li štěstí nebo smůlu, ale v naší těsné blízkosti se objevila jen jedna opice a chovala se mírumilovně. Vystupujeme po stovkách schodů po stezce k chrámu, fascinuje nás pohled na útes s chrámem a na divoký příboj Indického oceánu v hloubce pod námi. 

Po prohlídce svatyně přicházíme do velkého amfiteátru, fotografujeme nádherný západ slunce se siluetou chrámu. Amfiteátr se rychle zaplňuje turisty z celého světa a po západu slunce začíná taneční představení - Opičí tanec Kecak. Tanec vypráví příběh z hinduistického eposu Ramayana o princi Ramovi, který žije v lese se svou manželkou Sitou. Zlý obr Rawana Situ unese. Ramovi se podaří po mnoha komplikacích za pomoci početného opičího vojska v čele s vůdcem Hanumanem Rawanu zabít a Situ osvobodit. Opičí vojsko představuje 45 polonahých tanečníků, kteří doprovázejí celé představení monotónním zpěvem. Představení končí ohňovým tancem na hořících slupkách z kokosových ořechů. Přesunujeme se k blízkému zálivu v Jimbarenu, kde je připravena na pláži bohatá večeře z plodů moře - mořské ryby, krevety, chobotničky, k tomu rýže, grilované brambory, různé pálivé přísady. Během večeře tančí na dvou podiích balijské tanečnice v pestrých krojích a s typickými tanečními prvky, přičemž evropského diváka zaujmou pohyby jejich prstů rukou, které tanečnice prolamují do extrémně abnormálních poloh.

Malá skupinka z naší výpravy odjíždí autobusem společně s několika turisty z jiných hotelů na severozápad ostrova. Nastupujeme na malou loďku pro asi 15 lidí, loď při rychlé jízdě poskakuje po vlnách, jedna německá účastnice situaci nezvládá a „hází šavli“ přes okraj lodi. Zastavujeme postupně ve dvou zálivech, fasujeme neoprénové oblečky, potápěčské brýle, šnorchly, případně ploutve, na krk si zavěšujeme píšťalku pro případ nouze. Plaveme v blízkosti lodě, sledujeme život pod hladinou s mnoha barevnými rybami, v jednom místě vidím v hloubce se pohybující dva potápěče. Zážitek to byl zajímavý, ale přeci jen náklady na něj vynaložené neodpovídaly zcela tomu, co jsem očekával.

Během pobytu na Bali se dozvídáme od našeho průvodce mnoho informací. Již jsem se zmínil o zdravotní péči. Platy se pohybují kolem 4 milionů rupií, nezaměstnanost je asi 7-8 %, je povinná devítiletá školní docházka. Ve školní třídě je kolem 45 žáků, kteří nosí školní uniformy, mají čtyři druhy uniforem, které se nosí v určitých dnech týdne. Hlavním zdrojem obživy je rýže - Paria o ní mluví jako o „čínské pomstě“, Indonésan jí spotřebuje měsíčně kolem 10 kg. Zajímavou informací je údaj o tom, že 50 % Indonésanů, příslušníků ostrovního státu, neumí plavat.

Pobyt na Bali rychle uplynul, přelétáme do Singapuru, městského státu, který se rozkládá na ostrově odděleném úzkým průlivem od jižního výběžku Malajského poloostrova a na desítkách dalších malých ostrůvků. Založil ho v roce 1819 sir Stamford Raffles z Britské východoindické společnosti, v roce 1867 se stal Singapur britskou kolonií. Za druhé světové války byl obsazen Japonci, po válce jej získali opět Britové. V roce 1963 se stal členem Malajské federace, od roku 1965 je nezávislou republikou. Žije tam kolem 5 a půl milionu obyvatel, úředními jazyky jsou angličtina, čínština, malajština, tamilština. Na letišti nás vítá česká průvodkyně, která žije v Singapuru mnoho let. Poskytuje nám postupně spoustu informací o životě ve státě s velmi vyspělou ekonomikou. Jednotlivé národnosti se dobře snášejí, nežijí odděleně v ghettech, korupce prakticky neexistuje, protože její eventuální projevy se tvrdě trestají. Zdravotnictví je na vysoké úrovni, zdravotní pojištění sice existuje, většinu výkonů ale pacienti platí sami. Každý výkon je podrobně dokumentován, pacient dostává CD s dokumentací vyšetření včetně rentgenových snímků, laboratorních výsledků atd. Děti chodí do mateřské školy už od 2 let, učí se tam už číst a počítat a základy dalších jazyků mimo svůj mateřský, při nástupu do školy v 6 letech už se tyto znalosti považují za samozřejmé. Ve všech školách včetně mateřské se platí školné, žáci chodí běžně na tzv. doučovací hodiny (za hodinu doučování zaplatí rodiče asi 80 singapurských dolarů - 1 singapurský dolar má hodnotu kolem 19 Kč při kursu 1,48 singapurského. dolaru za 1 euro). Ve škole je velká soutěživost, na rozdíl od našich poměrů není doučování určeno slabším žákům, ale k tomu, aby žák dosáhl lepších výsledků než ostatní. Pokud některý žák na doučovací hodiny nechodí, považuje se to buď za projev chudoby, nebo za nedostatečnou péči rodičů. Ve škole jsou zavedeny tělesné tresty, používá se rákoska. Při postupu na střední školu absolvují žáci testy, které se posílají k vyhodnocení do Velké Británie do Cambridge.

Po ubytování v hotelu v centru města se procházíme po ulicích s vysokými mrakodrapy, spoustou obchodních domů, restaurací, jeden obrovský mnohaposchoďový obchodní dům navštěvujeme, máme dojem velkého bludiště. V jedné z mnoha restaurací v dolních patrech povečeříme a unaveni se vracíme do hotelu. Další den zahajujeme jízdou na nejvyšším ruském kole na světě (165 m) zvaném Singapore Flyer. Při pomalém pohybu kola nastupujeme do velké prosklené kabiny (prosklená je i část podlahy) pro asi 15-20 lidí, jízda trvá kolem 30 minut. Je krásná viditelnost, pozorujeme spoustu mrakodrapů, nádhernou stavbu botanické zahrady, muzea, dráhu automobilových závodů F1, které se jezdí v noci za umělého osvětlení. Závěrky fotoaparátů cvakají, videokamery běží. Přijíždíme na nábřeží, kde je jedna z několika variant symbolu Singapuru Merlionu neboli Mořského lva, mýtického zvířete s tělem ryby a hlavou lva. V Čínské čtvrti navštěvujeme čínský buddhistický chrám Thian Hock Keng Temple a hinduistický chrám Sri Mariamman s bohatě zdobenou vstupní branou. 

Zastavujeme se v malé továrničce na zpracování drahých kamenů, sledujeme pracovníky, kteří skládají jednotlivé kamínky do krásných obrazů (ceny ve stovkách až tisícovkách dolarů), vyrábějí krásné šperky, prohlížíme hotové výrobky. Vyjíždíme na horu Mount Faber Pick, odkud je nádherný výhled na město a na zábavní ostrov Sentosu, na který přejíždíme lanovkou. Procházíme se po ostrově, fotografujeme dalšího Merliona, krásné vodotrysky, navštěvujeme údajně největší akvárium na světě, sledujeme žraloky, kladivouny a další mořské živočichy v obrovských nádržích i menší nádrže s rybami nejrůznějších barev, s kraby, s korálovými útesy. 

Večer se vracíme do hotelu, vyzvedáváme uschovaná zavazadla a o půlnoci už náš Boeing 777 startuje směr Amsterdam. Let trvá tentokrát necelých 13 hodin, chvílemi je neklidný, s poměrně výraznými turbulencemi. Z Amsterdamu zbývá jen krátký skok do Prahy a naše putování po ostrově Bali a Singapuru je u konce. 

Vracím se domů s trochu smíšenými pocity - na jedné straně radost, že jsme se vrátili živi a bez nějakých komplikací, nesetkali jsme se s terorismem (i když vzpomínka na to, že před 13 roky zahynulo na Bali při atentátu přes 200 lidí, už dávno vybledla), na druhé straně trošku smutek z toho, že do tak vzdálené země se už určitě nikdy nepodívám přestože svůj DVD film z cesty končím indonéským nápisem „Sampai ketemu lagi, Bali“- Na shledanou, Bali.