„Vy jste se zbláznili – buď vás tam okradou, nebo rovnou klepnou,“ pravili přátelé, když se dozvěděli, že jedeme se ženou na dovolenou do albánské Drače.

Nuže, neokradli (foťák jsem si hlídal), ani neklepli (odlehlým zákoutím jsme se v noci vyhýbali), a tak můžu sepsat tuto reportáž. O zemi, kde Hodžův duch stále se vznáší nad horami a městy, ač už tu po něm k vidění zůstaly akorát ty bunkry. Obecná zanedbanost, špína v chaosu, nejzaostalejší kout Balkánu. Ale pro našince zajímavé místo k ochutnávání života, jaký také může být, mezi kostely a mešitami, tvrdý jak to světlé kamení...

Přístav v Drači

Lidé jsou tu chudí, ale slušní, dá-li se to tak říci. Jako ten mladík v autobuse, co napřed chtěl pustit sednout moji ženu, a nakonec pak uvolnil místo jedné místní, co tam hned posadila svého desítiletého fracka – jak evropské!

I jinak snaží se být mladíci in: nevím, který jejich (nejspíš italský) idol to způsobil, že všichni mají na hlavě účes, jako by se Bart Simpson nechal ostříhat nakrátko a obarvit načerno, ale má to za důsledek, že v kadeřnictvích-holičstvích převládají muži. Vypadají moderně, jsou sebevědomí a kouří slimky.

Hodžovy bunkry

Pokud už tu nějaká žena o sebe nějak dbá, vidíme frizúry, halenky a oranžové rtěnky jak za Husáka v roce 1981 (to tehdy provedl zrovna diktátor Hodža poslední ze svých čistek, než konečně záhy zemřel stářím). Jak tomu tak však na Balkáně bývá, málokterá vyniká krásou i po dvacítce. A člověk se ani nediví, vidí-li kupříkladu strkat a nabízet po pláži ženskou s kolečky plnými ovoce. Kavárny jsou večer plné mužů koukajících na fotbal a potká-li tam člověk konečně nějakou pěknou kočku, pak nejspíš prostitutku. To už je ale dávno po večerním zpěvu muezzinově...

Všudypřítomní psi, viditelně dobře živení, zhusta sdružení ve smečkách, vzbuzují u našince respekt - jsou však neškodní. Jen v noci občas vzbudí spáče (neudělají-li to před nimi opilí ruští sousedé v hotelu), to když řádí v horách odpadků za hotelem a napříč ulicemi se dorozumívají. Ve městě ale nechybí ani klasičtí pejskaři, avšak mnozí jejich svěřenci by tu asi bez vodítka v noci nepřežili...

Za hotelem

Ráno pak je zajímavé se sebrat a do těch ulic vyrazit: bydleli jsme v jednom ze stovek hotelů, lemujících relativně čisté pláže na jih od Drače. Jsou to povětšinou solidní podniky s přiměřenými službami a hojností chutného jídla. Do města se člověk dostane místním autobusem za 6 korun – cestou na zastávku se ovšem musí dívat pod nohy, aby nešlápl do louže či si nezlomil nohu pádem do metr hluboké šachty: jsou sice plné odpadků, takže by dopadl do měkkého, ale velmi hojné - poklopy zůstaly už jenom tam, kde zjevně nejdou sundat.

Jednou takovou dírou slula i silnice zrovna mezi bílou krajnicí a autobusovou zastávkou. Nejprve se mi v hlavě mihla představa, kterak bych tam hned nechal přední kolo, pak jsem s obdivem sledoval, jak těsně ji zkušený řidič autobusu minul. Místní si takové starosti vůbec nedělají a ve svých postarších vozech solidních značek (prý povětšinou kradených v Itálii) se tu suverénně prohánějí. Policii - velmi hojné - navzdory, i těm zbytečným značkám s třicítkou a padesátkou...

Na tržišti

Když se nicméně náš turista těchto rizik vyvaruje a ve zdraví dorazí do města, má co objevovat: přístavní kolonádu s posprejovanými torzy z doby římské a psy čmuchajícími v pobřežním hnojišti (jinak se to nazvat nedá). Restaurace, stánky, obchody, standardní nabídka jako všude na přímořských kolonádách. U byzantské věže natahuje ruku cikánečka se sourozencem v peřince, matka předstírá opodál chůzi o holi, a když se na ni nikdo nedívá, zrychleně se přesunuje jinam.

Archeologické muzeum

Ta věž je nicméně krásná a také ty zbytky starořímských hradeb, nad ní začínajících. I amfiteátr z oné doby je zajímavý, byť už ve středověku z valné části rozebraný na stavební materiál. Nejlepší je archeologické muzeum s mnoha artefakty od doby kamenné, panství Řeků přes Římany až k Turkům. V moderní části města zůstalo ještě pár sloupů z římských lázní, ale mezi pulzující civilizací jsou tu za plotem osamělé, zapomenuté. To už je spíš radno jít se podívat na tržiště naplněné ruchem, zvuky a pachy vpravdě balkánskými. A vedle hojnosti plodů, jež země člověku dala, bohužel i smutnými obrázky jeho necitelnosti, jako ta nebohá ovečka na prodej, uprostřed bobků na kraji ulice svázaná, hlavu na krajníku položenou jak na špalku. Berani na tom byli líp, stáli přivázáni ke kandelábru, ale tak už to tu chodí...

Vesnice

Albánci si nehrají na nějakou laskavou pohostinnost – chtějí přežít. Hrdí, sví, ale přímí a rovní. Žijí si po svém a sami nejlíp vědí, jak lépe se už dnes mají než před deseti, dvaceti, třiceti lety. Plat prodavačky činí prý šest tisíc korun, ceny potravin jsou jak u nás, jen těch cigaret Camel po padesátikoruně dovezl jsem si hromadu za zbylá eura – moc jich nebylo, člověk tu měl zač utrácet...

A tak už jen mohu říct: kdo nejde po dovolených s hotelovým bazénem, hernou, animačními programy a výlety do cirkusů pro turisty, ale chce poznávat na vlastní pěst, jak jinde lidé žijí, v Albánii si přijde na své. A není nás tam – Čechů – prozatím k potkání moc, na hotelu jsme byli jediní: v Evropě je ještě co objevovat...

Foto: autor