19.3.2024 | Svátek má Josef


CESTA S EVOU 1: Od hurikánů k tajfunům

14.11.2019

V říjnu, kdy v severní Americe ještě přetrvává sezóna klimatické nepřízně, přírodní živly rovněž nepřestávají zcela běsnit v Asii - směr právě započatého výletu. EVA je letecká společnost, takto pojmenovaná nikoliv k poctě naší pramáti, paní Adamové, ale jako vyjádření zkratky EVERGREEN AIR – po česku evrgrýn, strom stále zelený. Zabývá se zejména dopravou lodní, podnik to tedy rejdařský, ale též je provozovatel hotelů, s velitelstvím na ostrově jménem Taiwan. Takto je znám v celém světě, snad jen s výjimkou České republiky, kde se mu musí říkat Tchaj-wan, dokonce takto s pomlčkou. Tuto českou zvláštnůstku neméně sveřepě odmítám brát na vědomí.

Odlet o půlnoci, před námi pět a půl hodiny k mezipřistání na opačném konci amerického kontinentu (2406 mil) a pak dvanáct a půl hodiny non-stop utrpení, než dorazíme na Čankajškovo mezinárodní letiště (6058 mil). Wagnerův Prsten Niebelungů netrvá tak dlouho a na roli sardinky už nemám leta. Mám k dispozici jeden kanál s klasickou hudbou: začíná Smetanou, předehrou k Prodané nevěstě, následuje Furiant a Skočná. Mnohokrát jsem si to musel zopakovat při absolvování příbývajících poledníků. Promítání pěti amerických filmů, jeden za druhým, jeden horší druhého. Na palubě je asijským živlem napěchováno, nás bílých ďáblů asi pět a půl.

Kouzelné letušky, ta naše s jmenovkou PING, ale následováno nikoliv slovem PONG, nýbrž CHENG čili slečna Nováková, majitelka tohoto nejčastějšího příjmení na světě. Chengů je víc než korejských Kimů. Ovšem Číňanů je víc než Korejců, než kohokoliv. Servírována krmě spíš čínská, což schvaluji, s možností francouzského vína, ještě víc schvaluji, i když u toho ani ždibec sýra. Však po mléčných výrobcích se pramálo prahne v oné části světa a podle toho i vypadají skrovné dimenze dámských prsních oblin. Aspoň tuto příčinnou souvislost zdůrazňují údajní odborníci buď na mléčné výrobky nebo na mamálie. Tak či onak, maličká ňadra mají ovšem tu výhodu, že krutý zákon gravitace, přitažlivosti zemské, na ně neplatí, či přesněji, nemůže uškodit.

Z palubního časopisu jménem Verve se dozvídám o počínání jihočínské vesnice Dafen, kde deset tisíc kumštýřů spolu se svými učedníky kopírují ve tři sta pracovnách výtvory starých mistrů – Rembrandt, van Gogh, Picasso, takoví. Mnohdy tak činí podle předlohy pouhé pohlednice a je to miliardový průmysl, export do USA se za posledních pár let ztrojnásobil, cena až sto dolarů za kus. Dobří řemeslníci si vydělají desetinásobek, než co by jim vyneslo plahočení na polích. Rovněž se dočítám o opaku tvrzení, médii tolik zdůrazňovaného, jak že neblahý je dopad lidského počínání na oteplování planety – ono global warming, údajně mohutnící intenzitu letošních hurikánů a tajfunů. Nastojte, místy větry zcela ustaly, není síly, která by v Holandsku poháněla větrné mlýny.

Taiwan je stejně velký či malý jako zmíněné Holandsko, ale jen poloviční velikosti v porovnání s Českou republikou. Zato má víc než dvojnásobné množství obyvatelstva – 23 milionů. Na starších mapách setrvává nápis FORMOSA. Tak to pojmenovali Portugalci: Ilha Formosa, Velekrásný ostrov. Někteří globetrotři dokonce tvrdí, že neexistuje pěknější končina v celé Asii. Ostrov ve tvaru švestky (377 km x 142 km), na obratníku Raka, částečně tedy v subtropickémn a tropickém pásmu, 160 kilometrů od pobřeží velké Číny, která míní neposlušný ostrov schlamstnout. Taiwan to od svého břehu má jen kousek ke čtyřtisícimetrové hoře, která se tedy může dívat hodně z vršku na opěvovanou Fudžijamu v nepříliš vzdáleném Japonsku.

S ostrovem jsem se několikrát dost důkladně seznámil v předchozích letech a nepachtil se tam zopakovat si takovou zkušenost. Tentokrát to byly důvody rodinného rázu – podílet se na občas se konajícím shromáždění rozvětveného rodu, neboť zejména pro Číňany (a snad též pro siciliánské mafiány) rodina je tou ultimální hodnotou.

O okolnostech, jak jsem se k něčemu takovému přímotal, se zmiňuji v knížce Čech částečným Číňanem (Praha: Academia, 2004).: Někdejší zkušenosti rozvodového soudce a též osobní karamboly mě utvrdily v přesvědčení, že vstoupím-li kdy ještě do manželství, zvolím nevěstu sirotka nebo aspoň dítě rodičů ve vzdálené, pokud možno nepřátelské, nedosažitelné cizině. Na Manhattanu o silvestrovské oslavě v české společnosti již v podroušeném stavu jsem se seznámil a posléze oženil s nikoliv příliš slovansky vypadající, v Číně narozenou a částečně vyrostlou pracovnicí OSN, dítě to čínského otce a švýcarské matky.

Můj vyženěný rod pochází jak z Číny, tak z Taiwanu. Když v roce 1895 Japonci okupovali ostrov, tak místnímu velmožovi nabídli funkci guvernéra. Jenže on jim vlastenecky odvětil, aby mu prý políbili prdel, a s džunkami, naloženými deseti miliony dolarů ve zlatě, se vypašoval přes úžinu ke svým dalším statkům. Tento vlastenec byl dědeček mé manželky a jejího otce otec. Ona svůj nóbl původ tutlá, takže já, plebejec a chám, chvástání zastávám sám. (Viděl jsem fotografie její rodné chaloupky a musel se podržet: hotel Pupp, zkřížený s růžovým palácem v indickém Džajpuru. „Dům, jehož počet místností si lze pamatovat, si nezaslouží, aby se v něm bydlelo,“ tvrdil mi tchán, jemuž jak Mao, tak Čankajšek, pořádně šlápli na principy.)

Měl jsem řadu příležitostí, mnou bohatě využitých, porušovat etiketu, sloním krokem si vykračovat v pomyslném čínském porcelánu. Nejsem ale tím jediným přiženěným bílým ďáblem či ďáblicí, je nás víc a sjeli jsme se k tomuto shromádění z několika kontinentů. Nikdy jsem nepodlehl pošetilosti seznamovat se s čínským jazykem, čímž ze mě odpadá břemeno odpovědnosti, jsem v pohodlné roli ignorama či ignoramuse, nechť je jinými o mě postaráno.Oním obludně komplikovaným jazykem vládne manželka (samozřejmě) i nás doprovázející, v Americe narozený synátor (výkon méně než samozřejmý). Od něho se dozvídám, že víc než standardní označení „bílých ďáblů“ či „srstnatých barbarů s dlouhými nosy“ populárnější na Taiwanu teď prý je lichotka dok p´eung, značící dlouhý nos, zobák, jímž ten živočich vyklovává hmyz, všemožné cokoliv. Snad narážka na někdejší a třeba ještě přetrvávající sklony našeho bílého plemene. Nevím, nepídil jsem se.

Začátkem roku 2005 jsme jeli do Indonésie, která se zrovna snažila vypořádat s pohromou tsunami. Tentokrát State Department zveřejnil důrazné varování proti návštěvám tamějších končin, ohrožovaných terorismem. Nic takového v případě Taiwanu. Čekalo nás ale jiné překvapení. Když ta naše Eva s námi za tamějšího pošmourného rána konečně přistála a my se vypotáceli do prostorného moderního letiště, ve frontě čekajících k imigračnímu odbavení čtu nápis SUNDEJTE SI LASKAVĚ KLOBOUK – ne ovšem v češtině, samozřejmě. Začal jsem pátrat po příčíně a dozvěděl se, že tak vyžaduje přístroj, zaznamenávající každého příchozího, případného nositele pohromy AVIAN FLU – slepičí chřipky. Mého švagra, který přiletěl z Kalifornie, si navíc vytáhli z řady a odborně se mu šťourali v uchu.

Ano, toto nebezpečí epidemie či dokonce pandemie bylo tou mediálně nejvíc zdůrazňovanou hrozbou. Nikoliv nebezpečí komunismu a invaze po ostrově lačnících soudruhů. Nikoliv starosti s mezinárodním terorismem, Irákem, spory, zda Saddám Hussein zbraně hromadného ničení měl či neměl. Ne obavy z dalšího fajfunu a zemětřesení, sice ne tak častých jako v Japonsku, ale přece jen nepříjemných. Ani místní politické skandály nejsou zdrojem takového rozruchu jako představa a starosti kvůli případně apokalyptickému dopadu, který způsobí někteří z přemíry neuhlídatelných opeřenců.

BUDE POKRAČOVÁNO