Muslimové vždy dbali na to, aby Židům a křesťanům neustále připomínali ztrátu jejich vznešeného postavení, označovali je za „dhimmí“ - „podřízené“ a přijímali zákony, které měly ukázat nadřazenost muslimů nad nimi. Židé byli podřízení a přijímali ponižující zákony dhimmí a platili „daň z hlavy“ - džizja za privilegium, že nebudou napadáni a zabíjeni. Stejně jako ve středověké křesťanské Evropě se s Židy v muslimských zemích zacházelo převážně s opovržením odpovídajícím postavení již nevyvoleného národa. Tento status quo přetrvával více než tisíc let. Někde se s Židy zacházelo o něco lépe, jinde výrazně hůře, ale jejich status opovrhované třídy se nikdy nezměnil. Islám učí, že Židé jsou porušovatelé smluv a vrazi proroků, což jsou témata, která se denně objevují v dnešních arabských a muslimských médiích.

Jak již bylo zmíněno, obnovení Izraele bylo teologickým zemětřesením pro některé křesťanské antisemity, kteří se domnívají, že Písmo svaté je ujišťuje, že Židé jako lid zaniknou, a pro které byl holocaust považován za naplnění novozákonních proroctví. Neméně osudový byl i pro muslimské antisemity a zastánce nadřazenosti islámu, kteří spojují předchozí Alláhovu přízeň k synům Izraele s jejich vlastnictvím Izraelské země a věří, že ztráta Země Izrael byla důsledkem ztráty Alláhovy přízně. K návratu Židů do řídící role v Izraeli nemělo v koránském myšlení nikdy dojít.

Kromě toho a mnohem katastrofálnější pro muslimy bylo psychické zničení z prohrané války se slabými, opovrhovanými, dhimmí Židy. Hluboká hanba ze ztráty země umocňovala teologickou výzvu. Nešlo jen o to, jak mohli Židé vyhrát - šlo o to, jak mohli stateční a silní muslimové prohrát?

O to větší ostudou byl rok 1967, kdy Izrael převzal faktickou kontrolu nad Jeruzalémem, umožnil Židům modlit se u Západní zdi, znovu otevřel Hrobku patriarchů v Hebronu pro Židy a poskytl jim náboženské svobody, které pod muslimskou nadvládou nikdy neměli.

Čest a hanba je prizmatem, kterým je třeba nahlížet na všechny palestinské a arabské činy. Židovská vojenská síla je sama o sobě pro islámské teroristy velkým ponížením, které stěží dokážou snést. Meč je součástí jejich sebeobrazu a prohra s Židy, kteří byli lékaři a zemědělci, je psychickou bolestí, jejímž jediným řešením je opětovné odebrání země.

Z politického hlediska se snad podaří najít cestu k míru. Ale z psychologického a teologického hlediska se to zdá nemožné. Mezitím Izrael stále sílí a je úspěšnější a tím popírá tvrzení Koránu, že Židé jsou navždy prokleti a odstrčeni na okraj společnosti a jsou v nemilosti Alláha. Normalizace vztahů Izraele s arabskými zeměmi, jako jsou Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Maroko, přidává další urážku a zranění. Pro víru, která vše přisuzuje Alláhovi, způsobuje pohled na Alláha, který dává vítězství nenáviděným Židům, bolestný nesoulad.