CESTA: Bretaň
Než vyrazíme na dalekou cestu, kopírujeme si z příručky pár užitečných frází: Bonjour, docteur. Dobrý den, doktore. Le motoeur ne fonctionne pas. Motor nefunguje. Combien va coûter à peu près la réparation? Kolik asi bude oprava stát? Víme totiž velmi dobře, že v Johančině pyšné zemi se s angličtinou nechytáme. Není radno míchat se do nepřebolených stoletých válek. Naštěstí jeden z naší osmičlenné výpravy vykopal z nánosů času zvětralé znalosti francouzštiny. Jsou sice již v rozvalinách, ale jejich šťastný majitel dokáže alespoň pozdravit, zeptat se kdy, kudy, jak. A jiný cestovatel umí procítěně zazpívat útržky francouzské hymny. Kdyby bylo nejhůř.
Naštěstí nebylo. Vyrvali jsme se ze spárů přecpané Paříže, posbírali si čelisti před katedrálou v Chartres, několikrát se ztratili a zase se našli, nakonec přeci jen dorazili do městečka Combourgu. Jízdu jsme si krrrrátili trrrréninkem frrrancouzského errr. Brrretaň je krrrásná. Bydlíme v kamenném domku z šestnáctého století, typickém pro zdejší kraj. Střecha z břidlice, obrovský obdélníkový komín nechává dům mohutně dýchat. Je jasné, že podnebí bývá v zimě nepřívětivé, obydlí je třeba vyhřát velkým krbem. Co se kamene týče, teď už to mohu zvučně zadrrrnčet: Bretaň v brutální zkratce rovná se rituální šutry. Tady skutečně zůstal stát na kameni kámen. Ovšem v několika architektonických úrovních. Nejprve vraťte se do neolitu, vztyčte dva velké balvany, přes ně jako překlad položte další a máte megalitický dolmen. Hle, počátky 
sakrální architektury. Přeskočte pár tisíciletí, najměte zručné a zbožné kameníky, nechte vytesat portál, zalomit oblouk, zasadit rozetu, do výšky vyhnat věž, nezapomeňte na vzrušující démonické chrliče! Ale, ale, jakpak je to možné, že ďábel nezůstal jen zkrocen vně kostela jako užitečně zvracející okap, jak to, že se dostal až dovnitř ke kropence? Inu, bretaňská gotika. Gotika, všude gotika, ale nejen ta pevná, duchovní z kamene, nýbrž také hrázděná světská, barevná, naklánějící se, rozmile křivá, zdá se, že v pohybu (chudáci statici). Je až s podivem, že ji stále ještě někdo obývá.
Zpět ke kostelu, respektive před kostel. Zde není možno přehlédnout poutavou kalvárii. Jako by někdo figurky z výjevů odléval z perníkových forem. Kristus na svém kříži uprostřed důstojný, po stranách dva lotři, celí zkroucení, o úroveň níž dva jezdci na koních… Bretonci totiž v šestnáctém a sedmnáctém století zbohatli na obchodu a jednotlivé vesnice si mohly dovolit vstoupit do prestižní soutěže, čí kalvárie bude nádhernější. Jednoznačně vyhráli v Gimiliau. Jejich ukřižování představuje neuvěřitelných dvě stě figurek, z nichž největší pozornost upoutávají s láskou vytesaní usmívající se vojáci, kterak nasazují Kristovi trnovou korunu a náležitě si to užívají. Obdivujeme se rovněž půvabnému výjevu s čerty, kteří stahují do pekla hříšnou Katel Golletovou s odhaleným poprsím. Jako model pro tuto známou bretaňskou historickou postavu prý posloužila jistá místní kráska. Jenže v Gimiliau byli příliš pyšní (nebo hříšní?), až jim jednou Bůh bleskem srazil z kostela kus převysoké věže. V duchu úplně slyším ten rachot padajících kamenů a farníky drmolící modlitby. Tak už to bývá, pýcha předchází pád. 
Jenže na pýchu ve Francii narážíme na každém kroku. Oni tady už ve zmíněném neolitu nevěděli, kdy přestat, když vztyčovali řady menhirů v Carnacu. Což teprve pak při stavbě skvostného kláštera na skalním ostrůvku na pomezí Bretaně a Normandie. Le Mont Saint Michel. Když před ním stojíme, uvědomujeme si, jaké nám, současným malým středoevropanům, chybí dimenze – co (severo)Čech, to neznaboh a neznamoře. A kdyby jen neznamoře, on dokonce neznaocean. Atlantik totiž ukázkově předvádí nepřehlédnutelný rozdíl mezi přílivem a odlivem. Na to není našinec z dovolené v Chorvatsku zvyklý. Dejte si pozor, kde a jak dlouho u Saint-Michel parkujete auta, aby vám nepřiplula naproti. 
Avšak Saint-Michel již není, co býval. Člověk francouzský bez ohledu na dimenze zpohodlněl a nasypal k ostrovu vyvýšenou kosu, aby se poutníci, kteří nezvládli gravitační hypnózu Slunce a Měsíce, již netopili. Jenže Atlantik se pomstil a začal v těch pobřežních místech vysychat. Klášter s blyštivým archandělem Michaelem na špici se tak již nemůže ani na několik hodin denně jako by vznášet nad hladinou, když obklopí jej kolem dokola voda. Už zůstal navždy z jedné strany připoután k pevnině.
My se také držíme při zemi, máme docela prosté lidské potřeby. Poslední večer přestaneme přepočítávat eura a jdeme na večeři do místní restaurace La Cour du Temple. Připíjíme si zdejší specialitou, cidre, jablečným moštem s malým obsahem alkoholu. Vychlazený příjemně stoupá do hlav. S napětím čekáme, co nám přinesou k jídlu, co jsme si vlastně objednali, protože i tady důsledně nehovoří anglicky. Přiznám se, že 
nedokáži zopakovat, co jsem pozřela, takový jsem ignorant, ale bylo to dobré. Bylo to výborné. V duchu zaháním vlezlou mentální kalkulačku, která omdlévá nad přepočtem účtu za véču do českých káčé. Huš, tady panují jiné poměry!
Ano, jiné poměry, říkáme si, když po zničujících mnoha hodinách jízdy překračujeme české hranice a vítají nás ospalí a neteční celníci, pak trpaslíci, bolševníci a další známí íci, isté, ilové. Jeden takový il s německou poznávací značkou se nad ránem prostě vrací ze sprostého výletu. Jsme doma. Bonjour, špinavý Cheb. Bretaň je krásná. Čistá městečka v rovině. Šedě domů, impresionisticky kropené barevnými tóny hortenzií, muškátů. Vítr, kámen, oceán. Jiný svět. Objevený poprvé i po stoprvé.
Foto: Daniela Doubková