ČERSTVÁ PLAVBA - 9: Ostrov, který nebyl
V sousedství s Vietnamemje to ostrov nejjižnější, značně z ruky, taková jejich Sibiř s tropickým, nezřídka hanebně vlhkým klimatem, s pravidelnou sezonou monsunů. Pěstuje se tam rýže, palmový olej, sisál, káva, čaj, všelijaké tropické ovoce jako kokos a ananas. Vnitrozemí je dost kopcovité, nejvyšší hora rovněž pokoří naši Sněžku.
Hainan býval součástí guangdonské (kantonské) provincie, teď však povýšil na uznání být provincií svou vlastní, byť tou nejmenší v Číně. Měst má všeho všudy osm, mezi nimi přístav Sanya, k němuž právě míříme. Ostrov poskytoval úkryt pro piráty a azyl, nedobrovolný exil, pro nepopravené zločince a zostuzené vládní úředníky. Osud podobný těm nejvzdálenějším výspám v Tasmánii či Patagonii.
Plujeme s úmyslem vyhnout se tajfunu pojmenovaném jako Mirinea, z balkonu civím na notně zčeřené vlny s obavami, aby nezpůsobil tolik alotrií, jako jeho nedávný předchůdce, tam překotivší mnohá obydlí vzhůru nohama. Na Hainan jsem se obzvlášť těšil, zajímal mě z několika důvodů. Číňané tam v zálivu (Gulf of Tonkin), udržovali mohutnou námořní bázi s 300.000 mužstva, v nikoliv vždy harmonickém sousedství se spojencem Vietnamem. Ti v roce 1978 začali po sobě značně střílet a příčiny sváru byly aspoň dvě: jednak vyhnání ( „odsun“ v tradiční české terminologii) čtvrt milionu Číňanů z vietnamského území, kde sídlili po řadu generací, a jednak nejedno porušení suverenity, když vietnamská armáda pronikla načínské území a prý si tam nedobře počínala.
K prostornému Hainanu patří asi dvě stovky ostrůvkůa na další – zejména seskupení Spratly Islands a Paracel Islands – si dělají vlastnický nárok. Maličké rozlohou, ale významné svým hospodářským potenciálem. Tam totiž v hlubinách je ropa a řada států baží se jich zmocnit. Usilují o ně nejen Čína a Vietnam, ale také Malajsie, Filipíny, Taiwan, Jižní Korea a Japonsko. S touto dost zašmodrchanou záležitostí jsem se zabýval v přednáškách mezinárodního práva.
Prvního apríla 2001 v blízkosti Hainanu došlo ke kolizi letadla amerického námořnictva a čínské stíhačky, jejíž pilot zahynul. Všech čtyřiadvacet členů americké posádky přežilo, zatčeni byli, Washington se téměř omluvil, ztráta čínské tváře odvrácena.
Zajímavější ale byl vývin domácích událostí. Hainan míval pramálo průmyslu a značnou pověst typu Wild West. Pragmatik reformátor Deng Xiaoping prosadil, obšťastnil ostrov povýšením do kategorie tzv. Special Economic Zone, s přilákáním zahraničních investorů, s výrobou produktů výlučně pro export. Koncem osmdesátých let se Hainan stal tou SEZ zcela největší. S udělením „tří svobod“ – pohyb kapitálu, cizinců a zboží tam i ven – nabyl podobu jakési enklávy kapitalismu, s předzvěstí a vbrzku i realitou hodně bezuzdého kapitalistického počínání. Tam se začali hrnout podnikavci z všemožných koutů země.
Jako všude jinde v Číně, i na Hainanu se uplatňoval systém dvouvládí - strany a státu, dualismus, v němž prvním houslistou ovšem byl první partajní tajemník a nikoliv soudruh guvernér. Jenže tam za větrem se papaláši společně pustili do bezuzdého podnikání na vlastní pěst, pořádně předělat svou zanedbanou provincii, v níž mnoho lidí dosud žilo, živořilo v bídných chatrčích, z bláta splácaných. Tamější nomenklatura využila všemožných daňových a celních výhod, nikoliv však pro oficiálně předepsané investice a plánovaný rozvoj, ale na dovoz luxusního zboží, které pak se značným, až 300 procentním ziskem prodávala v oblastech s normálních finančním zatížením. Cituji z New York Times, 12.11.1985: Během čtrnácti měsíců místní činitelé vydali povolení k prodeji importovaných 89.000 automobilů včetně luxusních mercedesů, 2,9 milionu televizorů s barevnou obrazovkou, 122.000 motocyklů, velkého množství kosmetiky, potravy a hraček. Do přístavu Sanya dorazilo víc automobilů než do zbytku celé země dohromady. Téměř 900 institucí, organizací, úřadů se pustilo do byznysu s prodejem automobilů. Rovněž došlo k machinacím s valutami, k největšímu černému obchodu v historii země.
Velmi čile si počínala redakce novin Hainan Ribao, ostrovního Rudého práva.
Jenže na rozdíl od korupčních, tolik populárních praktik dnešních dnů, tehdejší neortodoxně si počínající podnikavci většinou nekradli do vlastních kapes, ale činili tak ve prospěch tamějšího veřejného blaha. Například tělocvikářský výbor (physical culture commission) tak činil se záměrem ze zisku postavit sportovní stadion. Došlo k zatčení pouze tří funcionářů včetně šéfredatora hainanského Ruďase. Jak altruistické, vlastně i dojemné bývalo takové šizení! Doba teď již natolik pokročila, že všeobecně platným principem a praxí se stalo personální a rodinné obohacování. A ani hrozba řízného postihu, střílení provinilců, pramálo pomáhá.
Na Hainanu hlavní prioritou tamějších budovatelů se teď stal turismus, jehož již dosažené úspěchy potvrzuje neutuchající výstavba hotelů. Písčité pláže s pěkným koupáním jsou leckde k dosažení, ne však v zimních měsících, kdežto na tropickém ostrově nemrzne, a proto se tam valí rostoucí množství zkřehlých turistů, aby pookřáli.
Hainan, v horkém vlhkém létě obtížně snesitelný, se pak z někdejší pověsti Sibiře přetváří do nynější lahodné podoby Riviéry.
Tuze jsem se těšil na seznámení s takovou končinou. Vážil jsem nabídku cesty do Nanshan Cultural Resort, doparků kultury, „Parku požehnání a dlouhého života“, zda se šplhat k Buddhovi, víc než sto metrů velikánskému či se v Pearl Culture Museum raději seznámit s perlorodkami a příslušnými procedurami.
Studuji, vážím tyto a další nabídky. Obtížné to rozhodování, načež se na lodi rozlehl kapitánův hlas a mého břemena mě zbavil tuze nemilým oznámením, že Sanya nebude, poněvadž Hainan z důvodů meteorologických, bezpečnostních vůbec nebude.
Že tedy s politováním se poploužíme dál a zklamání nám bude kompenzováno sklínkou šampaňského gratis. Zkázonosný blbec tajfun nás okradl o ostrov, oprávněně jsem rozlícen. Což by to mohl spravit gratis lok bublavého něčeho? Šampaňské, které já beztoho nerad, výměnou za ostrov, po němž jsem tolik dychtil.
Sakramenstská smůla se nám lepí na paty, však na to máme smolné precedenty.
Stalo se již v roce 2003 v Karibiku. Tam druhým největším městem na karibském kolumbijském pobřeží je Cartagena, jeden z cílů naší cesty, též na seznamu UNESCO mezi kulturními památkami lidstva. Tam se seznámit s mohutnou tvrzí San Felipe, klášterem La Popa, před čtyřmi stoletími postaveném na místě zničeného indiánského svatostánku, na náměstí osvoboditele Bolivara nahlédnout do katedrály, která dělá spíš dojem pevnosti než modlitebny. A hned odtud je to skok ke skvostu, na který jsem se perverzně těšil, totiž k Palacio de la Inquisicion, kde strážci správné víry po dvě století vyslýchali, mučili a upalovali disidenty. Teď je tam muzeum s exponáty nástrojů podporujících přiznávání viny nevinných, též knihovna a kavárnička pro občerstvení.
Načež tomu všemu pak náhle sklaplo: než jsme do přístavu vůbec dorazili, kapitán nám přečetl text zaslaný americkým velvyslanectvím v Bogotě. Varování, že hrozí nebezpečí útoku příslušníků marx-leninské revoluční organizace na americké občany. Mohamedáni tedy nemají na moderní terorismus úplný monopol. Tady nám hrozil v převážně katolické zemi.
Tři roky poté, ještě víc nemilé překvapení z důvodů nikoli politické, ale meteorologické nepřízně: plavili jsme se kolem jižního cípu Latinské Ameriky, s plánovanou zastávkou na Falklandských ostrovech, místu válečného konfliktu britsko-argentinského v roce 1982. Kromě jiného jsem se těšil na nákup pohlednic obdařených místními známkami, expedovat je tehdy v předvánoční době jako unikátní P.F. do světa. Předplatil jsem si expedici po bojištích, kde kvůli dosud zcela neodstraněným minám je nutno opatrně našlapovat. A právě tam našlapují penguini, jejichž počet se takto zmenšuje. A na poslední chvíli s náhlým zhoršením počasí kapitán oznámil, že rozbouřené moře nám neumožní bezpečně dorazit ke břehu.
A teď to máme znovu, do třetice všeho nemilého. Hodně to s námi kolébá, do kabiny dorazilo urgentní varování dát si velikánský pozor na vichry, konec zdravotním pochodům na třetí palubě, hrozí nebezpečí odvátí, smetení do hlubin. Též se nám dostalo instrukcí, kdo do kterého záchranného člunu má zamířit, bylo-li by třeba.
Pak přišla zpráva, že tajfun kazisvět se do Hainanu skutečně trefil a důkladně pošramotil.
Marně hledám důvod k vylepšení nálady. Zpráva v New York Times s nadpisem „European Treaty Clears Roadblock“, že Václav Klaus lisabonskou smlouvu konečně podepsal, k tomu nepostačila.
Neoficiální stránky Oty Ulče
