ČERSTVÁ PLAVBA - 8: Danang a Hué
Před sebou k zvládnutí jsme měli přesně 500 námořních mil, což mi neméně přesně vychází na 925 kilometrů. Po recepci nás abiturientů Mariner Society, jehož členství se automaticky nabývá odplutím většího počtu dní (v našem případě jich tehdy bylo pouze přes padesát, kdežto jedna tam přítomná vdova jich už absolvovala sedm set, dva celičké roky strávené na palubě), jsem vlezl do výtahu a dospěl na deváté poschodí lokat čerstvý slaný vzduch a dívat se do dálav, kde nebylo nic k vidění.
Na tenisovém kurtu, natož u pingpongu ani noha. Balonky by nám tam uletěly, ba i já jsem málem uletěl, byť pevně se držel zábradlí, a přesto cítil akutní nebezpečí být z paluby smeten do hlubin. Blížil se totiž tajfun z Filipín, jemuž míníme uniknout a nebýt vichru na ráně. (Jen pošetilý ignoramus může vítat takovou zkušenost – až tedy do okamžiku, když se spoušť dostaví. V Americe mi na návštěvu přijel jeden lékař s rodinou ze severních Čech, cestou na Floridu, kam se ale zrovna přibližoval hurikán. Na mou zprávu radostně reagovali, celí dychtiví stát se svědky něčeho tak dramatického. Přání se jim splnilo vrchovatě a zájem o jeho zopakování promptně pominul.)
Nesmeten do hlubin, odebral jsem se na své oblíbené Lido, osmou palubu, tam se schoulit v koutě, smolit si poznámky, s výhledem na bazén a v něm se šplouchající těla, vesměs tak nevábná jako to moje. Penzisté tlustokožci převažovali, všeho všudy jsem na lodi napočítal dětí jen pět.
Naše na značných vlnách se pohybující, už i poněkud kolébající plavidlo způsobilo úbytek účastníků schopných a ochotných se dostavit k večeři. Hezky v poklidu jsem si tam popovídal s kanadským pilotem, jehož bratr je předsedou nejvyšší soudní stolice v Britské Kolumbii. Den mi končil poslechem australského kvarteta, zručně fidlajícího hudbu osmnáctého století.
V rozkolébané kajutě mě čekal výcuc The New York Times s novinkami dne.
Ruský prezident Medveděv varoval spoluobčany, aby nezapomínali na hrůzy stalinských čistek. Komentátor Nicholas D. Kristof vyjádřil svůj nesouhlas s posíláním dalších bojovníků do nevyřešitelného Afghánistánu. Vypočítal, že roční výlohy Washingtonu za každého jednoho vojáka by postačily k výstavbě dvaceti škol.
A pak je Talibán, prosazující návrat do středověku, beztoho vyhodí do povětří, dodal jsem a usnul.
Probuzení do mrholení, obloha pošmourně zatažená, z verandy s dohledem do přístavu Danangu. Na molu velikánské shromaždiště kontejnerů, zejména s písmeny Maersk. Město značného rozsahu (800.000 obyvatel), na půl cesty štíhlým podlouhlým Vietnamem, si vysloužilo přezdívku „menší Saigon“ – hospodářský to však silák, s pěknými plážemi, boulevardy, stromovím a poněkud nelichotivou pověstí. K takové reputaci ovšem přispělo někdejší nemalé množství amerického vojenského personálu.
Před třemi týdny se do Danangu dostavil tajfun jménem Kasena a zasáhl s pořádnou vervou. U břehu byly k spatření výsledky - například vyrvaný, překocený dům, snad z betonu.
Poněkud mrholí, Danang pomineme. Raději jsme zaplatili dost peněz k zájezdu a inspekci císařského Hué, a dobře jsme udělali. Odjezd autobusem od břehu, tedy z nulové nadmořské výše, až do kopců téměř dva kilometry vysoko čili dost výš, než kam se tyčí naše česká Sněžka. Toť Truong Son Mountain Range, pohoří, z něhož lze bez obtíží dohlédnout do blízkého sousedního Laosu. Ovšem v našem ponurém počasí jsme nedohlédli.
Jedeme tunelem šest kilometrů dlouhým, prý nejdelším v celé jihozápadní Asii, oprávněná to pýcha země, financování poskytly japonské banky. Krajina s borovicemi, marně se rozhlížím po džungli, zákeřném terénu, v němž se v šedesátých a sedmdesátých letech hodně krvavě bojovalo, tak známo nám z dokumentárních záznamů oné války.
Pěknější, zajímavější než cesta do Saigonu. Architektura – stavby i zde značně víc vysoké než široké, v barvách pastelových.
Hodně zeleně, políčka, na nich občasný vodní buvol a na některém z nich nikoliv seděl, ale stál hošík, asi tak desetiletý. Proč tomu tak, ptám se průvodce a dozvídám se, že takový to tam je zvyk. Též informoval, že vodní buvol je považován za téměř člena rodiny, že taková dvě zvířata postačí ji celou uživit. Když buvol umře, tak nebude sněden, neskončí rozparcelován na mnohých pekáčích, ale dočká se důstojného pohřbu. Poslední ohleduplná pocta vůči blízkému tvoru, ale též pragmatická realita, při uvážení, že maso tohoto tažného zvířete je příliš tuhé a málo chutné.
Vietnam je druhým největším vývozcem rýže (primát patří Thajsku) a úplně největším vývozcem pepře na světě.
Další informace: 80 procent Vietnamců prý dosud žije na venkově. Pětičlenné rodině k živobytí postačí ekvivalent 20 dolarů měsíčně. Porovnávám s našimi americkými výdaji: aspoň desetkrát tolik, ne za měsíc, ale za den.
Míjíme hodně hřbitovů – ne válečných, ale tradičních, roztroušených po značném prostoru.
Mnohé budovy patří státu či partaji – tak jsem usuzoval podle rudých praporů, revolučních symbolů a nápisů žlutými písmeny na rudém pozadí. V těchže barvách po okolí trčely billboardy ve velikánském provedení – aspoň šestkrát dva metry a k tomu Ho-Či-Minův portrét. Těch tam měli dost – asi jako Stalinů kdysi v SSSR.
Jaké to asi slogany, provolání, exhortace, nakolik plamenné? Třeba jako ono rozkošně české VČASNÝM PŘÍCHODEM DO PRÁCE ZASADÍME ZDRCUJÍCÍ ÚDER AMERICKÝM AGRESORŮM, u toho rudá hvězda, srp a kladivo? Tuhle báječnou kravinu láskyplně v americkém domově přechovávám mezi svými memorábiliemi.
Cestou míjíme mnohé školy, děcka způsobně, disciplinovaně se pohybující, aspoň polovina jich s pionýrským šátkem kolem krčku. Tento druh okrasy už ale ve mně nevyvolává někdejší alergické reakce. Jestlipak tam také mají modré košile, do nichž se navlékaly naše svazácké generace?
Přibývá člověčiny v ulicích, vjíždíme do ulic Hué s 300.000 obyvateli, pouhé to jedné třetiny v porovnání s Danangem. Království Champa tam fungovalo víc než tisíc let a centrem dynastie Nguyen zůstalo až do roku 1945. (Nguyen je nejběžnější jméno v zemi, častější než čeští Nováci či van der Merwe mezi jihoafrickými Búry.) V roce 1993 se Hué dostalo na prominentní seznam – UNESCO Heritage Site – jak už dřív například docílil Český Krumlov či náměstí v Telči.
Ždibec historie: v roce 1885 poradci třináctiletého císaře Ham Nghi vznášeli namítky proti počínání Francouzů v Tonkinu, došlo k francouzskému obležení a dobytí města, spálení knihovny, uloupení z paláce všeho možného včetně párátek. Též to znamenalo konec vietnamské nezávislosti. Podruhé se Hué stalo bojištěm v roce 1968 za tzv. Tet ofenzívy a též jediným místem v Jižním Vietnamu, jehož se komunisté zmocnili a udrželi po dobu tří a půl týdnů. Ty jim postačily k říznému třídnímu postihu: víc než 2.500 nepřátel – boháče, vládní úředníky, kněze, intelektuály – postříleli, všelijak umlátili či pohřbili za živa. Posléze došlo k exhumaci z mělkých hrobů. V téže době probíhaly boje dům od domu, s odhadovanou ztrátou deseti tisíc životů, vesměs civilistů.
Po komunistickém vítězství (1975) město hynulo a teprve s notným zpožděním (1990) si vládci uvědomili jeho komerční potenciál.
Tam tedy vcházíme: Citadela obehnaná zdí dva metry silnou, deset kilometrů dlouhou, s deseti branami a devíti svatými kanony, symbolickými ochránci paláců a monarchie. Procházet, nahlížet do komnat, přikyvovat památkám civilizace, jíž nerozumíme, a dozvídat se, kolik že takových památek podlehlo válečnému děsu, že po nich vůbec nic nezbylo.
Musíme se potýkat se značným náporem prodavačů pohlednic, všelijak potištěného textilu, všemožného tovaru. Koupil jsem – na polovinu původní požadované ceny usmlouval - cosi v podobě divně prohnuté dýmky, tradičními motivy pomalované. Teď tedy mi doma přibyla ke zbytečnostem ve světě posbíraným.
Ještě pak odjezd k hrobce posledního císaře. Tento Nguyen dlouho vládl (1848-1883), měl 102 konkubin a ani jednoho potomka. Když některá se neúspěšně pokusila o útěk, hlavu jí uťali. Dosud neplodný císař, vypuzen do exilu, se ve Francii znovu oženil (s Francouzkou) a stal se tatínkem.. Dodnes se nepodařilo vypátrat, kde tam v obrovském areálu vlastně je pohřben.
Napěchováni dojmy, odjezd do pětihvězdičkového hotelu k hodování s nemenším počtem hvězdiček. Připadám si jako jeden z valutových cizinců, z dálav opačné strany železné opony kdysi přivezených, podívat se na stalinismus, jemuž nemohli rozumět, a my tamější tehdejší domorodci na ně se závistí a též nenávistí bezmocně civěli.
Lahodné holčičky v krojích a s podivnými hudebními nástroji nám k tomu všemu prozpěvovaly – dost značné to utrpení pro náš druh uší.
Návrat k Volendamu poněkud jinou cestou a tedy i krajinou. Ublížené, amputované, přeživší oběti války ani tam nebyly k vidění. Priscilla ale postřehla tváře míšenců, jiné to americké památky. A pozor na miny - nadále tam zabíjejí.
Zase se v mysli zaobírám dvěma vousáči ve vzdálené bělošské Evropě ve vzdáleném devatenáctém století, s jejich utopickými recepty na předělávání světa a lidské mentality, člověčí přirozenosti. Což se ovšem nemohlo povést, vzdor jakkoliv vysoké ceně, ztrátě desítek milionů zbytečně zmařených životů.
Mohl by to být optimistický precedent k vyřešení současné hrozby islámského fanatismu?
Tím nám tedy Vietnam končil a hurá vpřed k čínským břehům.
Neoficiální stránky Oty Ulče
